Naše nejstarší jména osobní
Václav Flajšhans
[Articles]
-
Jak těžko a pomalu se získávají pevné vědomosti jazykozpytné, jak sypká a nejistá je půda, na níž se pracuje, toho nejlepší důkaz podávají asi etymologie vlastních jmen. Zjistiti správné znění jmen místních jest úkol tak těžký, že státy dosazují zvláštní komise, jež vyhledávají jejich přesné znění z mrtvých dokumentů, živé řeči lidu, z pravidel jazykozpytných a možností topografických. Také u nás těžkou prací tak vznikly krásné dva svazky »Statistického lexikonu obcí v republice Československé (I. Čechy, II. Morava a Slezsko), bohaté výtěžky, ale ovšem zůstavující ještě mnoho práce dalším pracovníkům.
Není však dobře možno zkoumati jména místní bez znalosti jmen osobních. Jeť veliká část místních jmen odvozena ode jmen osobních — polský učenec Brückner páčí podíl těchto odvozenin na 80 % všech místních jmen — a čtenář se snadno v mluvnici Gebaurově-Ertlově (v § 263) poučí, že tento Brücknerův odhad není přemrštěn. Je sice pravda, že jednotlivá místní jména, označující polohu nebo druh osady (jako na př. Lhota, Újezd, Skála, Horka…), mívají pro jednotlivé takové názvy desítky a sta dokladů, kdežto jména od osob odvozená (zejména na př. přezdívková, jako Tlustovousy, Soběchleby atp.) se vyskýtávají poměrně zřídka nebo bývají ojedinělá — ale ovšem jednotlivé názvy osad od jmen osob odvozené jsou daleko hojnější nežli počet jednotlivých názvů vlastně topických.
K zevrubnému poznání jmen místních jest tedy nezbytně třeba znalosti jmen osobních. Naopak zase zkoumání jmen osobních [258]musí si všímati také jmen místních, ježto v nich jsou často dochována stará jména osobní, dávno zahynulá. Nalézáme sice ještě podnes, jdeme-li po ulici a čteme-li nápisy na firmách, spousty jmen prastarých, ještě dnes po veškeré slovanštině svědčící o jedné společné rodině — ale mnoho těch starých jmen také zaniklo již nadobro a uchovalo se jenom ve jménech místních.
Vedle jmen místních (= MJ) a živého usu zachovala se ovšem taková stará osobní jména (= OJ) v textech starých, zápisech úředních, listinách, kronikách, nejstarších legendách atd. Odtud přešla pak novým zkoumáním znovu do života — ale někdy bývají to jména chybně a lehkomyslně vytvořená, jakož všichni víme o spoustě takových jmen Hájkových. Jest tu tedy potřebí opatrného zkoumání a mnohé kontroly. Pověděl jsem něco o tom, s několika doklady, letos v NŘ. 67—71.
Nejstarší naše OJ nalézáme v textech jinojazyčných: v pramenech německých a latinských, něco málo také v staroslovanských legendách o sv. Václavu. Několik OJ, nejistých, nalezneme na mincích; něco maličko nalezneme také vyloženo: Kristiánova legenda o sv. Lidmile a Václavu vykládá jméno Strojmír = řiď mír, po latinsku; ale nebývá někdy na takový výklad spolehnutí; cizí legendista o sv. Václavu vypráví, že jeho otec byl Vratislav = kdo dovedl krotiti svůj hněv; patrně si spletl Vratislava se ‚Spytihněvem‘ a tohoto zase se ‚Zbyhněvem‘ (tak si spletl Spytihněva se Zbyhněvem ještě o tři sta let později Dalimil).
Největším, nejstarším a nejvzácnějším skladištěm našich OJ, které dávno již ocenili a vykořistili F. Palacký, H. Jireček, A. Sedláček, V. Novotný a j., jest kronika Kosmova, psaná sice na počátku XII. století, ale obsahující skoro veskrze, jak přirozeno, OJ století IX.—XI., ano i starší, prastará, z doby báječné.
Cenu jejích dat zvyšuje měrou neobyčejnou vysoký stupeň Kosmovy vzdělanosti, jeho smysl pro jazyk domácí a postavení autorovo, jež mu dávalo přístup k písemným památkám i ke všem skoro jednáním veřejným. On mohl býti informován správně, rozuměl řeči i věcem, dovedl se správně vyjádřiti — a je tedy neocenitelným pramenem také pro poznání jazyka českého kolem r. 1100.
Kosmas uvádí (vyložil jsem to již dříve jinde) jména česká v té formě, jakou by měla ve větě; píše tedy 1. pád Kojata, ale (»osada dána byla«) Kojětě 3. p. (= nč. Kojatovi); píše 1. pád ‚L’utomirici’ (= nyní Litoměřice), ale 4. pád: »(páni) dostanou L’utomiricě«. Uvádí jména česká spolu s překladem: Strachkvas = strašný kvas, Václav = větší sláva, Vojtěch = vojska potěšení. Vykládá, že jm. ‚Děvín‘ je odvozeno ‚od jména děvího‘. Má [259]smysl pro význam jednotlivých přípon: přípona -ané podle něho označuje obyvatele — a tak podle něho »Gedčané« (míní tím obyvatele nynější vesnice ‚Hedčany‘) »jmenují se podnes jménem odvozeným od hradu« (totiž Gdeč, o jehož dobytí vyprávěl); ví, že přípona -ín označuje zakladatele: žid Podiva založil hrad »Podivín, nazvaný podle zakladatele Podivy«; zná podobnou příponu -ov a rozumí ještě staré bývalé podobné příponě -jo: Vlastislav lucký »nazval hrad svým jménem Vlastislav« (tehdy ještě s měkkým v, jehož měkkost vznikla právě tou příponou -jo) atd.
Z jeho kroniky můžeme tedy čerpati veliké množství zpráv o OJ jeho doby: jak byla tvořena, jak byla zastoupena jména domácí vzhledem k cizím, kdy a jak užíváno příjmení, jmen po otci, zdrobnělých, ženských, laskajících atd. O jménech, jejichž nositele již neznal, nemohou býti jeho zprávy sice tak jisté jako o OJ souvěkovců, nicméně však mohou býti dosti spolehlivé, chtěl-li a dovedl-li Kosmas podávati vskutku jenom to, co buď slyšel anebo zvěděl z jiných pramenů.
Spolehlivost zpráv Kosmových je tedy při OJ zrovna tak první otázkou, jako při každé jiné jeho zprávě. Až do nedávna byla spolehlivost Kosmova celkem uznávána, zejména od našich historiků; Palacký z prvních, Novotný z posledních psali celé apologie — a také často po stránce filologické. Tyto věci se v posledních letech změnily od kořene.
Kritiku historických zpráv Kosmových provedl počátkem XX. století náš historik Pekař konfrontací jeho zpráv s legendou Kristiánovou; k jeho kritice se přidal a dále ji provedl filolog polský Brückner srovnáním se starými kronikami polskými a ruskými. Ukázala se tu nespolehlivost nejen Kosmy samého, ale i jeho dosavadních vydání, zejména po stránce jazykozpytné.
Hlavní krok však byl učiněn r. 1923 novým vydáním Kosmovy kroniky, jež pro berlínská Monum. Germaniae pořídil moravský archivář Bretholz. Byly tam nově srovnány veškeré rukopisy, Kosmovy citáty i zprávy přejaté s originály; Bretholz náleží k obráncům Kosmovým, jeho výtěžky jsou tím cennější. Na základě Bretholzovy práce loni prof. A. Kolář sestavil (a doplnil) své ocenění Kosmovy literární i historické erudice (»Kosmovy vztahy k antice«, ve Sborníku fil. fakulty bratislavské) — rovněž se stanoviska obranného — a po těchto dvou pracích jeví se spolehlivost Kosmova zcela jinak nám nežli na př. Palackému nebo ještě Novotnému.
Bretholz ukázal jasně, že naše rukopisy kroniky Kosmovy i jeho vlastní výroky ukazují, že dnes nemůžeme vůbec zjistiti původní a authentické znění kroniky, že zejména první kniha [260]kroniky (jež obsahuje události až do r. 1039 a tedy nejstarší OJ i MJ) byla zpracována celkem čtyřikrát Kosmou samým a po každé opravována; jednou a po prvé pro Gervasia probošta, po druhé pro opata Klementa, po třetí pro biskupa Šebíře — a čtvrtý konečně text si podržel Kosmas sám pro další opravy a doplňky. Mnohá OJ a MJ mají v rukopisech mnohé varianty (na př. Pobraslav — Dobroslav); z dnešních našich rukopisů nemůžeme již vystihnouti, co je starší chyba a co pozdější vlastní Kosmova oprava. Musíme se říditi jenom důvody jazykozpytnými.
Že nesmíme Kosmovi nikde slepě věřiti ve zprávách historických, uznávají dnes svorně Novotný i Bretholz; nejjasnější toho příklad je trojí jeho vytčení prvního historického data. O Bořivojovi praví totiž (I, 10; totéž I, 14 k r. 894): »byl pokřtěn od ctihodného arcibiskupa Metoděje na Moravě za času císaře Arnulfa a moravského krále Svatopluka«; r. 894 byl Metoděj dávno mrtev, Bořivoj nepochybně již dávno křesťanem, Arnulf nebyl v té době císařem atd. A toto datum pokládá Kosmas za zcela jisté! Jím začíná…
Pro OJ je však ještě zajímavější spolehlivost těch jmen klasických, jež můžeme odjinud kontrolovati. Uvádím je podle sebrání Kolářova.
V kn. I, kap. 4 uvádí Kosmas OJ několik; jméno známé kouzelnice Kirky uvádí jako Eee Circes (pokládá 2. pád Ovidiův za první) a jméno krále Eiacus (místo Aison); v kn. II, kap. 27 uvádí ‚Promethea‘, ač míní ‚Protea‘; v III. kn., 31 kap. ‚Pelona‘ místo ‚Pelopa‘; nebo tamtéž MJ ‚Argos‘ m. Mykeny, v I, 40 ‚Amicle‘ m. Sparta atd. Jsou to chyby, jež někde postřehli pozdní opisovači (nikoli však písaři rukopisů základních) a po straně opravili. Pletl-li si Kosmas ‚Eiaka‘ s ‚Aisonem‘, ‚Protea‘ s ‚Prometheem‘, ‚Argos‘ s ‚Mykenami‘, ač se zde všude jistě hleděl svou učeností zablýsknouti, můžeme směle předpokládati, že budou v českých OJ a MJ chyby zrovna takové, a jistě hojnější, ježto mu konečně na nich tak nezáleželo.
Úvod je trochu dlouhý; můžeme býti tím kratší při výkladech dalších.
I. Krok a jeho dcery
Z nejstarších dějin českých jako nejstarší OJ uvádí Kosmas a jen on — čtyři známá, jež Palacký[1] přesně podle Kosmy uvádí takto:[2]
— ve skutečnosti však je Kosmas nazývá takto:
Krokko, Kazi, Tetka, L’uboša.
Již na tomto malém příkladě vidíme, jak i nejlepší historik píše pod vlivem dnešní tradice ne to, co říkají prameny, nýbrž to, co on do nich vkládá.
Vyprávění Kosmovo k těmto jménům se vížící je dnes obecně známo; je toho maličko a málo jmen. Ve XIV. století věděl Pulkava více. Pulkava věděl, že Krok měl bratra Kraka a ten založil Krakov; Kazi se vlastně jmenovala Běla a ta založila hrad Bělinu. V XVI. stol. věděl Hájek již daleko více nežli Pulkava, tolik stran, co Kosmas řádek. Ale Hájek byl ještě ubožák svou fantasií proti historikům doby veleslavínské. Ti znali již Kroka I. a Kroka II., s ženami a potomstvem. Pro nás je tu zajímavá genealogie Kroka I.: ten měl (to vzali z Hájka) manželku Bořenu, s ní dceru Milenku; Milenka si vzala za manžela Markomíra, vůdce Franků; její syn byl Faramund, první král francouzský — aliance česko-francouzská již v dobách mytických…
Dnes ovšem odborný historik s opovržením odkopne historiky doby Veleslavínovy, Hájkovy, ano i Pulkavu; ale s úctou se pokloní před »tradicí XII. století«, zastoupenou u Kosmy.
Poohlédněme se však (ukazoval na to několikrát v poslední době Brückner), jak vypadá taková »tradice XII. století« u bratří Poláků. Jak líčí jejich kronikář Vincencius (a po něm Mierzwa, Boguphal, Dlugosz…) nejstarší dějiny polské?
Podle jejich výkladů byl otec Poláků Wandalus, první král Gracchus; jeho syn Gracchus II., dcera Wanda, podle ní nazvána řeka Wandalus (= nyní Visla); »od jména Grakchova nazvána Graccovia (= Krakov), aby žil Grakchus u věčné památce…« — »nazvali (Krakov) ‚Gracovia‘ od krákání havranů«. Z vůdců Alexandrových Makedon Sosthenes zmocnil se pod jménem Lestka Polska; jeho syn (Lestek) porazil Julia Caesara ve třech bitvách, Krassa zničil; Caesar mu dal sestru Julii za manželku, měl s ní syna Pompilia, jinak Popel…
Myslím, že tato »tradice XII. stol.« nic nezadá románům Hájkovým — a zvlášť je tu zajímavý onen Grakchus, jenž zakládá Krakov pro svou věčnou památku —, ale o témž Krakovu o řádek níže kronikář ví, že byl pojmenován od krákání havranů… Není-liž toto vyprávění samo důkazem, že nebylo ani Grakcha ani havranů a že si ctihodný kronikář zaetymologisoval tak docela nazdařbůh? A to ještě ve dvou variantách!
Vezměme vrstevníka Kosmova, t. zv. Nestora, autora nejstarších letopisů ruských. Tři bratři tu vystupují: Šček, Choriv a [262]Kyj, jejich sestra Lybeď (= Labuť). Po Ščekovi a Chorivovi slují prý vrchy u Kyjeva Ščekovica a Choryvica, a na čest třetímu zakládají oba město Kyjev. — — Je to vyprávění starší než polské, bližší našemu českému; ale i zde je patrně jisto, že se Kyjev nejmenuje po Kyjovi, bratrovi Ščeka a Choriva…
A tak bychom mohli jíti k vyprávěním litevským, maďarským atd., k sedmi králům římským, k bájím řeckým — a u všech bychom nalezli jednu společnou věc. Ti kronikáři, kteří v době konsolidace státní hledí vypátrati dávno zapomenuté a nikomu neznámé dějiny počátků svého národa, vymýšlejí si sice jména osob, ale nečinívají tak vždycky nazdařbůh. Ti z nich v středověku, kteří mají vzdělání klasické, hledí sice připnouti některá OJ k osobám klasickým — což jim ovšem nevadí, aby materiál školní nerozšiřovali výmysly svými vlastními —, všichni však s oblibou užívají domněle bezpečných pomůcek ve jménech osadních. Vidí jako my dnes, že největší část MJ nese jména svých zakladatelů, vlastníků nebo obyvatelů; vidí, že králové a páni jejich dob zakládají nové osady a dávají jim svá jména; soudí tedy, že zrovna tak mohou obráceně vyvoditi ze starých, již nesrozumitelných MJ jména dávných jejich zakladatelů.
Jejich postup se osvědčil. Až do nedávna učenci — řekněme to populárně — »šli jim na lep«. Jména osad nepochybně stará byla jim jistým dokladem, že vskutku žily ty osoby a těch jmen, jak si je tito staří kronikáři vymýšleli.
A přece je velmi často nemožné zjistiti, jde-li o MJ odvozené od OJ či o pouhé pomístné, topikum. Z dnešního jm. ‚Habrová‘, ‚Palmovka‘ nemůžeme zjistiti, byla-li to osada, kde rostly habry nebo byl palmový skleník, či jmenoval-li se zakladatel Habr, Palma. Z dnešního jm. Hořice nemůžeme poznati, jsou-li osadníci potomci Horovi (stč. Hořici), či byla-li osada založena na ‚horkách‘ (stč. hořicě = hůrka; srv. jihoslov. Gorica). Mohl se tedy takový starý kronikář, nemaje jiných zpráv, snadno mýliti a dokonce vymýšleti osoby, jichž nejen nikdy nebylo, ale jejichž jména jsou vůbec jazykově nemožná.
U nás teprve pozdě Kosmova OJ rozbírána také jazykově. První obšírněji tak vyslovil pochybnosti o sedmi jménech pohanských knížat 1881 prof. Lacina. Ale vlastní útok na celé vyprávění Kosmovo, prý z vypravování starců čerpané, podnikl teprve 1896 německý učenec Jul. Lippert; po něm pak již pochybnosti rostly a rostly. Ačkoli ti, kdo se zabývali veškerou kronikou Kosmovou, jako nověji Novotný, Bretholz, Kolář, spíše hájili — pokud mohli — její spolehlivost a hodnověrnost, přec každá taková obranná práce ustupovala pochybnostem vždy více a více. [263]Brückner ukázal, jak taková fantastická zpracování byla u starších historiků v módě — a on dokonce prohlásil ctihodného našeho kronikáře za většího lháře nežli byli Dalimil a Hájek dohromady; Vacek rozebral právě nejstarší pověsti a ukázal v nich nepochybné působení biblické literatury a legendistické vůbec; Pekař ukázal, jak libovolně zacházel Kosmas se svými prameny; a Tille konečně zjistil, jak Kosmas čerpal mnohdy doslovně ze školní četby a tradice v Lutychu, kde studoval v mládí.
Dvojí tedy pramen může míti Kosmas pro své pěkné povídky o Krokovi; jsou to místní jména a školní vzdělání. Jméno samo nám odpoví.
Kosmas takto vypráví: »poznává se, ze podle jeho [Krokova] jména jest založen hrad, již stromovím zarostlý, v lese, jenž leží u Zbečna«. Je tím ovšem míněn hrad Krakov, z něhož zůstávala za doby Kosmovy jen zřícenina, jehož jméno však přejala nedaleko ležící ves; u ní pak později vystavěn nový hrad a zcela správně nazván Krakovec (o tom vyložil Sedláček v Ottově Slovníku, svém Histor. slovníku atd.). Vzpomeneme-li si, jak nemotorně vymýšlí polský kronikář k polskému Krakovu hrdinu Grakcha-Kraka, není potřebí zrovna dlouhé úvahy, abychom viděli, že z tohoto českého Krakova zrovna tak vytvořil Kosmas svého Kroka — a také je to dnes přijato téměř obecně.
Je tu ovšem jistá neshoda: čekali bychom, jako u Poláka, Krak, nikoli ‚Krok‘ — uvidíme brzy, proč je to zrovna Kroko, nikoli Krak. Ale samo o sobě by to nevadilo; Kosmas si z Turska vyvodil Tyra pro latinskou etymologii, spojil Tetín s Tetkou (ačkoli by se měl pak vlastně jmenovati Tetčín) atd.; takové maličkosti mu nepřekážely. Ostatně, kdo dobře čte Kosmovo »poznává se« (v orig. ‚dinoscitur‘), vidí zřetelně, že to »poznává« (= vymýšlí) právě Kosmas sám.
Profesor V. Novotný (1912, České dějiny I, 1, 241—242) podnikl však obšírnou obranu filologickou. A to takto: »Kosmas hradu nejmenuje, ač jindy při podobných příležitostech tak činí, hrad již tenkrát byl zapadlý; tu jistě jest přirozenější výklad, že jméno Krokovo s tímto hradem spojovala již tradice, jak ji Kosmas zaslechl« — — Kosmas tedy podle Novotného z tradice slyšel pověst o Krokovi a že založil Krakov! Ale Kosmas nepíše: »auditur« (= slyší se), »narratur« (= vypráví se) — nýbrž »dinoscitur« (= poznává se, rozuměj: od nás, učených kněží). A když Brückner ukázal, že Kosmas úmyslně přetvořil jméno Krak v Krok (což je přece jazykově zcela nepochybné), odpovídá Novotný: »jistě existence jména Krok vedle Krak jest možná, jednak vedle ‚množství Krakovů‘, s nimiž operuje Brückner, jest [264]tak(é) mnoho Krokovů, jichž přece Kosmas nemohl falšovati«. Profesor Novotný se mýlí; ‚Krokovy‘ jsou na jiném území jazykovém; v Čechách a na Moravě jsou jen ‚Krakovy‘, ‚Krakovce‘, ‚Krakovčice‘, ‚Krakovany‘; dvůr ‚Krokovice‘ na Brněnsku může míti etymologii jinou. A k těm ‚Krakovům‘, ‚Krakovčicům‘ atd. zní ovšem základní OJ jenom ‚Krak‘, nikoli ‚Krok‘ — i to je nepochybné. Od ‚Krok‘ bylo by přisvojovací jm. ‚Krokov‘, jak dosvědčuje Hájek k r. 675, který Kosmova slova volně zpracovává svým způsobem, že Čechové vystavěli hrad Krokovi a »Krokuov hrad jemu jméno dali, jinak Krokovec« — Hájek tak skutečná jména ‚Krakov, -ec‘ podle svého důmyslu »v nejdávnější čtení navrátil«.
Musíme říci, že obrana Novotného nestačí. ‚Krok‘ — byl-li, což třeba dokázati — nemohl býti zakladatelem Krakova (a mladšího Krakovce). Ale viděli jsme, že nejenom Kosmas sám se přiznává, že jméno to »poznává« ze jména ‚Krakov‘, nýbrž jsme také shledali, že dvojí starší líčení mytické doby české vůbec Kroka neznají, že Kosmas je první, jenž ho do našich dějin uvádí, s podezřelým slůvkem ‚dinoscitur‘ a v nemožné souvislosti se jménem Krakov.
A přece Kosmas, jak jsme viděli, tak byl znalý zákonů jazyka českého, že by byl nepochybně utvořil zrovna tak ‚Krak‘ ke ‚Krakov‘ jako ‚L’uboša‘ k ‚L’ubošín‘. Měl patrně nějaký důvod, proč místo ‚Krak‘ položil ‚Krok‘.
Jméno ‚Krok‘ samo o sobě je sice doloženo, třebas naše slovníky ho neznají — mezi měšťany jičínskými kolem r. 1400 (Menčík, Děj. Jič., str. 75) připomíná se ‚Kroko‘ —, ale to je patrně osoba podle našeho ‚Kroka‘ pojmenovaná. Jistě ho nebylo před Kosmou a také ve veškeré slovanštině není žádných dokladů. Musíme je tedy hledati jinde.
Cestu nám ukazuje paralelní polský kronikář XII. st., Vincencius. I ten dobře věděl, že ke ‚Krakov‘ je OJ ‚Krak‘, ale uchýlil se z lásky k své římské církvi — a jemu zakládá Krakov ‚Grakchus‘. Je to nehorázná etymologie — ale na takové maličkosti mu nesešlo. Neznal-li Kosmas nějakého muže jména podobného?
Znal dobře, ze své školy v Lutychu. Byl to slavný vůdce Alamanů, jejž čtyři kroniky franské a šest legend církevních (do r. 1100, pak ovšem ještě více) stavělo na pranýř. Nazývá se ‚Crocus‘, ‚Croc‘, ‚Eroc‘ a podobně — ale nejstarší a nejznámější pramen, »Epitome de vita et moribus imperatorum Romanorum« z doby kolem r. 400, v rukopisích doby Kosmovy jmenuje jej ‚Croco‘ = Kosmovu ‚Crocco‘. Historikové králů franských, Řehoř tourský, Fredegar a j., vrstevník a snad dokonce spolužák Kos[265]mův Sigebert de Gembloux, o něco málo pozdější Hugo de Flavigny, Aimoin atd. kladou tohoto ‚Croco‘, ‚Crocus‘ do doby 406 až 411. Historické zprávy o něm se kolísají: některé ho jmenují králem Alamanů, jiné králem Vandalů; některé ho kladou do 3. století, jiné do 5. stol. po Kr. a francouzští historikové kolem r. 1900 pokládali jej již za osobu legendární nebo smyšlenou. Ale r. 1910 zevrubně probral Alfr. Coville (v článku »Crocus, roi des Alamans«) všechny zprávy o něm znovu (v Mélanges littér. de la faculté des lettres de Clermont-Ferrand, str. 15—35); zjistil, že to byl vůdce Alamanů, že později jeho jméno přeneseno na vůdce Vandalů. A historik Steyert v Dějinách Lyonu ví o něm dokonce, že byl Slovan (»leur chef était un Slave ‚koroik‘ = le corbeau, Croscus pour les Latins«), zvaný prý ‚korvík = havran‘. Nám zde ovšem po těchto dějinách staré Francie, kde tento Aleman zle hospodařil a podle legend potom strašnou smrtí potrestán, nic není; ale vidíme, že Kosmovi byl tento ‚Croco‘ dobře znám z historie i z legend (ovšem v Lutychu) a že touž dobou, kdy Kosmas v Praze o svém ‚Krokovi‘, psal namurský Sigebert de Gembloux, výborně znalý Lutychu[3] a Kosmova učitele Franka, snad tedy dokonce Kosmův spolužák, o svém ‚Crocovi‘.
A tak jako Polák místo ‚Kraka‘ vytvořil, aby se pochlubil vznešeným příbuzenstvím, ke ‚Krakovu‘ zakladatele ‚Grakcha‘, zrovna tak chybně vytvořil Kosmas, podle hrozného náčelníka Alamanů, svého ‚Croco‘. A zdá se (je to jenom domněnka), že Kosmas sám svůj vzor prozrazuje: o smrti Krokově praví »post necem« = »po usmrcení«, což se dobře hodí na ‚Croco‘ alemanského, jenž skončil na popravišti.
Nejsem však první, kdo takto ‚Kroka‘ z českého slovníka a z českých dějin vylučuje; učinil to již v XVIII. století Gelasius Dobner, jenž (v Ann. Hayec. II, 60 nn.) výslovně — s odvoláním na Řehoře tourského — tohoto alemanského Kroka vymítá vůbec z dějin slovanských. Dodává: »Vidí se, jak byla již za časů Kosmových zkažena tradice, která Libuši učinila dcerou tohoto Kroka«. A Dobner konečně se mohl odvolati na Veleslavína; viděli jsme shora, jak tento arcitiskař spojil Kroka s králi franskými; byl to sice román, ale Krok Kosmův žil a zemřel skutečně ve Francii, nikoli na hradě Krakově.
Po Dobnerovi mnozí ještě ukazovali na tohoto alemanského Kroka; posledně u nás ještě nedávno K. Kramář jun. v práci »Krok a jeho dcery, vévodská rodina původu alemanského«, 1921, arci [266]bez dokladů a přijímaje jinak udání Kosmova, usazuje tohoto Kroka v Čechách. Výklad zde položený drží se jenom stránky jazykozpytné; ukazuje, že jména ‚Krok‘ u nás nikdy nebylo; že etymologie ‚Krakov‘ = ‚Krokův hrad‘ je chybný domysl Kosmův — a že správné ‚Krak‘ (je doložena též k fem. ‚Kraka‘ osada ‚Kračín‘) pozměnil otec českého dějepisu v ‚Kroka‘ podle známého mu z Lutychu vůdce alemanského.
[1] R. 1848, v Děj. I, 1, 106; v něm. vydání 1836 (I, 1, 86) píše: »Krok, Kaša, Teta, Libuša, altiböhmisch Kasi, Teta, Lubuša…«
[2] Dvě vypravování starší před Kosmou těch jmen neznají.
[3] Gembloux leží nedaleko Lutychu (Liège); latinsky Gemblacum.
Naše řeč, volume 10 (1926), issue 9, pp. 257-266
Previous To je co říci!
Next Husovo odsouzení
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1