Myslivec

[Hovorna]

(pdf)

-

(R. Š.) je substantivní odvozenina z příd. jména myslivý, tak jako žárlivec ze žárlivý, horlivec z horlivý atd. Myslivý je ten, kdo stále, usilovně, rád (o něčem, na něco) atd. myslí; na př. Spytihněv byl velmi mysliv o přispoření služby božie Pulkava 53a. Tento význam má příd. jméno myslivý podnes (častější bývá tvar záporný, nemyslivý = nemyslící). Z významu »rád (na něco) myslící« vyvíjí se pak snadno význam »rád se něčím (v mysli, pak i ve skutečnosti) obírající, zálibu v něčem mající«; v tomto významu se užívalo příd. jména myslivý (a podst. jména myslivost) v starším jazyce o rozličných zábavách a zvláště o lovu jakožto zábavě par excellence. Proto se vyskytuje často spojení »myslivý v lovu, myslivost v lovu« (s vazbou napodobenou podle souznačných výrazů ľubost, libost v čem, kochánie v čem« a p.); na př.: Quirinus v loviech i v rozličném ješitném (= marném) veselí velmi mysliv bieše Pass. 384; ku přielišné v loviech myslivosti mnozí přikládají mysl Štít. uč. 91 b (Geb., Stč. sl. 2, 425), V tomto spojení nabývají pak slova myslivý, myslivost (i bez doplňovacího výrazu »v lovu«) pregnantního významu ‚lovecký, lovčí a lovení, lov‘, podobným způsobem jako na př. slova hon, honící, honiti atd. nabyla častým spojováním s představou hnané (pronásledované) zvěře významu podobně specialisovaného. Na př.: neb bych rád mysliv byl (= lovil) a nemám zvěři (archiv Třeboňský k r. 1475); sokolčí vypustie sokoly a jiné ptáky, [253]kteréž mají k myslivosti (Million 64 b). Zpodstatnělé přídavné jméno myslivý stává se pak názvem lovícího člověka nebo honícího psa. Chelčický v Síti 78 a vytýká pánům světským, že se psy lépe zacházejí než s lidmi poddanými a že psu svému říkají: »Myslivý, poď sem, lež tuto na polštáři«, útrap svého lidu si nevšímajíce. Název myslivec, doložený, pokud víme, po prvé ve Veleslavínově čtyřjazyčném Nomenclatoru, znamená tedy člověka myslivého, t. j. myslivostí, lovem zvěře se zabývajícího. Způsobem zcela analogickým nabylo i ruské jméno ochótnik, znamenající vlastně člověka svým chtěním k něčemu směřujícího, pohotového nebo v něčem zálibu majícího (na př. ochotnik do lošadej = milovník koní), významu rovnajícího se našemu slovu myslivec a ochóta významu ‚lov, myslivost‘. Povědomí etymologické spojitosti slov ochóta, ochótnik v tomto pregnantním významu se slovesem chotěť, chočú (chtíti) je v ruštině stejně zastřeno jako u nás spojitost jména myslivec se slovesem mysliti; proto se také v některých ruských nářečích vedle tvarů ochota, ochotnik vyskytují tvary ochvota, ochvotnik, protože si lidová etymologie spojuje tato slova patrně se slovesy chvatať, chvatiť (chytiti), která jsou pregnantnímu významu slov ochotnik, ochota (= lovec, lov) svým významem bližší.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 8, s. 252-253

Předchozí Materielní

Následující Nížepsaný, zmíněný