Časopis Naše řeč
en cz

Několik slov o hiátu v dnešní češtině

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

-

V článku »O výrazové platnosti některých českých skupin hláskových«, který vyšel letos na jaře v Naší řeči (ročník XV, str. 38—40), jsem ukázal, že se seskupování souhlásek se samohláskami v českých slovech domácích rázu intelektuálního řídí jinými pravidly než v domácích slovech rázu emocionálního nebo zvukomalebného a v slovech cizích. Připojuji zde k svým výkladům dřívějším několik slov o hiátu v dnešní češtině, to jest o tom, jak se v dnešní češtině spojují dvě samohlásky patřící k různým slabikám. Činím tak především proto, že se v skladbě českých slov jeví i po této stránce zajímavý rozdíl mezi slovy domácími a cizími a že vedle toho se takovým rozborem ukazuje, že vnitřek slovního trupu je po stránce strukturální jiné povahy nežli šev kmenoslovný nebo morfologický a že je v tom rozdíl i mezi tímto a oním.

Dvě samohlásky se uvnitř slova střetají v češtině v těchto případech:

1. na předponovém švu, k němuž možno počítati i šev vznikající mezi jednoslabičnou předložkou a jménem, které jest jí řízeno, tak na př. vyučiti, neučený, neutěšený, neúnavný, poodstoupiti, neodprosil, Pootaví, neinteligentní, doopravdy, na obou stranách;

2. na švu složenin, na př. modrooký, polootevřený, velkoobchod, pravoúhlý, kamenouhelný, českoitalský, českoanglický, labskooderský;

3. na švu příponovém, na př. ideový, nebo na švu koncovkovém, na př. u podstatného jména idea, ideu, ideou, ideje, idejí, idejím [220]atd., gymnasium, gymnasia, radio, radia, linie, linií atd., lycea, lyceum, lycejí, lycejím. Jak je vidět z uvedených příkladů, jde tu vesměs o slova cizí;

4. mimo tyto švy v slovech přejatých z jazyka cizího, v nichž už původně byly vedle sebe dvě různoslabičné samohlásky, např. poetický, theatrální, theolog, nebo v nichž původní dvojhláska byla v češtině vyjádřena dvěma různoslabičnými samohláskami, na př. reservoár, soaré. V mé výslovnosti se podobně rozkládá někdy i dvojhláska eu, na př. v slově pneumatika. Jiní tu vyslovují vždy dvojhlásku eu.

Výsledek vzniklý střetnutím dvou samohlásek je v češtině různý podle místa, kde k němu dochází, i podle povahy samohlásek, které se střetají.

Při střetnutí v předponovém švu, při němž podle českého principu přízvukového je důraz vesměs[1] na první z obou samohlásek, je vždy dána možnost, odděliti obě samohlásky elementem souhláskovým. Tím vždy může býti ráz (explosiva hlasivková), tedy: na’učiti, do’učiti, do’opravdy, ne’existovati, na’olejovati. Při skupině, kde druhým elementem je samohláska o (nikoli však ou), mohou být ve výslovnosti zabarvené lidově obě samohlásky odděleny také hiátovým v, na př. navolejovati, dovopravdy, ale vždycky jen do’Ouval, na’ouhoru, do’oulu. Vždycky však mohou být obě samohlásky vysloveny i bez vloženého souhláskového elementu, a to i tehdy, když jde o samohlásky zcela stejné (na př. doučiti, naučiti, doopravdy, neexistovati). Při tom se zachovává různoslabičnost obou souhlásek, jak je vidět zejména z paralely doušek: do uší, kde různá výslovnost u potvrzuje různý ráz skupiny o + u v obou slovech. Jediné v slově nauk se zdá, že se vyskýtá i výslovnost jednoslabičná nauk, takže skupina a + u mívá tu stejný ráz jako dvojhláska au v gen. pl. aut.

Při švu složenin platí o střetlých samohláskách totéž, co bylo řečeno o švu předponovém. I tu mohou být obě samohlásky odděleny od sebe hlasivkovou explosivou, nebo, je-li druhou samohláskou o, hiátovým v (modrovoký), anebo se mohou vysloviti za sebou beze všeho oddělování. Jediný rozdíl je v tom, že při švu složenin, má-li některá z obou samohlásek důraz, je to samohláska druhá a nikoli první, jako při švu předponovém. Je to přirozený následek toho, že první člen komposita bývá alespoň dvojslabičný. Při dvojslabičném prvním členu komposita zasahuje rytmický přízvuk slabiku třetí, při trojslabičném prvním členu slabiku [221]čtvrtou, protože při kolísání rozhoduje vědomí, že tou slabikou se počíná nový člen komposita.

Střetání samohlásek na švu příponovém a koncovkovém je doloženo příklady řidšími. I z těch je však vidět dvě věci. Na švu příponovém a koncovkovém nelze oddělit (nechceme-li dosáhnout účinku komického), jako při švu předponovém a v složeninách, obě samohlásky hlasivkovou explosivou (a ovšem také nikoli hiátovým v).

Zato se však v nich vyskýtá přechodné j, a to netoliko po i (lilie, lilii, lilií), nýbrž i po e, je-li druhá samohláska palatální, (na př. ideje, idejí, lycejí, lycejím). To zas není možné u švu předponového, neboť tam je zřejmý rozdíl na př. mezi slovy nejinteligentnější a neinteligentnější, a to i tehdy, když se různá stavba obou slov nevyznačuje užitím rázu.

I při samohláskách, které se střetají uvnitř slov přejatých z cizích jazyků, rozhoduje o výsledku jejich kvalita. Hlasivková explosiva ani ovšem hiátové v se mezi ně nevkládají, zato se však u nich vyskytuje přechodné j všude tam, kde je první z obou samohlásek i. Na př.: biograf, hyacint, biologie, bibliografie, hygiena, piano, miasma, diurnista, viola. — Jinak si zaslouží pozornosti to, že potíže působí, jak se zdá, skupina ae (na př. aeroplán), neboť ta se v lidové výslovnosti upravuje buď substitucí aj (ajroplán, klukovské ajrák), nebo se nahrazuje prostým e (ero, eroplán). Řidší je vyslovování ia za ea (linyár za lineál). Kořen potíží je podle všeho v přílišné artikulační blízkosti obou samohlásek. Místo důrazu může být podle okolností buď na první, nebo na druhé samohlásce. Na první samohlásce je na př. v těchto slovech: reálka, reakce, realita, neutrál, biologie, pneumatika, theologie, aeroplán, reelní, moaré, diurnista, fialka, miasma, viola. Na druhé slabice je na př. v těchto slovech: ideální, Rafaela, biliár, filiálka, briliant, pisoár.

Střetnou-li se dvě samohlásky na předělu mezislovném, je výsledek podle poměrů přízvukových buď takový jako na švu předponovém, nebo takový jako na švu složenin. Rozdíl je v tom, že důraz může mít buď prvá, nebo druhá z obou samohlásek. Častěji se ovšem vyskytuje přízvuk na samohlásce druhé: až na věky amen, po svaté Anně, takováhle omítka, že se to uzná, celé okolí, jeho okolí, to je ukrutné, náramně elegantní, a to ubohé dítě, velice inteligentní atd. Příklady pro přízvuk na samohlásce první: no a pak, to asi ne, já už nechci.

Někdy nemá přízvuk žádná z obou střetlých samohlásek: asi už odešel.


[1] Vyjímajíc řídké případy předpon dvojslabičných, jako mimoústavní.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 10, s. 219-221

Předchozí Úrazová zábrana

Následující František Oberpfalcer: Točna

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1