Když si náš tatínek maminku bral

Quido Hodura

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Úryvek z tatínkových pamětí uvádí V. Dědina, profesor Karlovy university v Praze. (IV. svazek Knižnice krajinské kultury v Československu.) 1930.

Naše řeč (XIV, 81—87) přinesla zprávu o Pamětech babičky Kavalírové, jež se v lecčem podobají knize Dědinově. Obě knihy byly psány před lety pro úzký kruh rodinný a podávají se nyní širší veřejnosti pietní rukou blízkého příbuzného. Co však obě knihy zvláště spojuje, je společný názor životní, založený na staleté tradici lidové a vyznamenávající se věrou v krásu života a v Boha, pomáhajícího člověku, který se přičiní. Avšak zvláštní půvab Dědinovy milé knížky záleží nejen v této lepší mravnosti jednajících osob, jak míní její vydavatel, nýbrž i ve značné umělecké dovednosti pisatele, který nás dovede přesvědčit o vysoké mravní hodnotě hlavních osob a který s objektivní spravedlivostí zmirňuje stíny v povaze osob pokládaných v jeho okolí za zlé. A právě toto objektivní hodnocení a odstiňování dodává knize umělecké reliefnosti a zajišťuje jí trvalejší úspěch než, jak vydavatel skromně myslí, její látka lidopisná, ostatně celkem dosti běžná a krom některých podrobností odjinud známá.

Nás ovšem zajímá především jazyk této knihy. Pisatel byl rodák ze Ctiměřic na Mladoboleslavsku a od roku 1856 byl rolníkem v nedalekých Vinařicích. Žil od 1834 do 1914. Paměti zde uveřejněné psal roku 1895; události, o kterých se tam píše (seznámení o jarmarce, muzika, odvod, nemoc, smrt matky nevěstiny, svatba otce nevěstina s macechou, vyjednávání o svatbu, koupě nového hospodářství, přípravy k svatbě, svatba, a co hned po ní následovalo), se zběhly mezi lety 1853 až 1856. Pisatel psal své paměti u syna ve Mšeně u Mělníka, kde pomáhal synovi prodávat mouku a chléb.

Jeho sloh a jazyk byl jen málo pozměňován vydavatelem a svědčí o značné zběhlosti v jazyce spisovném. Rčení jako nastojte (101 a j.), (družbové byli) parátní 67 a j., (velké utrpení ji) zušlechtilo 99, (dělávala prostřednici) vůči rodičům 26, zvyšovalo to efekt 80 atp. jsou jistě mluvě lidové naprosto cizí. Na str. 18 čteme: »Následovalo lehké stisknutí rukou a potom s obou stran upřímný polibek. Ale smutek z toho krásného vysokého čela nesešel.« I tyto věty, jakých je v knize dost, prozrazují mnohem spíše čtenáře Světlé nebo Pflegra Moravského než lidového spisovatele, který se učil česky jen od spoluobyvatelů své vesnice.

[184]Z kalnějších pramenů, t. j. z novin a z běžné češtiny hovorové, jsou čerpány tyto tvary, slova a rčení: neopomněl 82 m. nezapomněl, neopominul; řadu let později 9 m. mnoho let; ohledně pozůstalosti 54 m. o, stran; novomanžele 93 m. -y; přisám Bůh 9 m. přisámbohu; obnos 35 m. částka; mimo několika slepic 75 m. několik; nastal pomalu pořád lepší a lepší poměr 27 m. nastával (to je spíše vlastní opominutí než vliv cizí, podobně jako když se praví: se širokými pásy směrem dolů směřujícími 11, kde slovo směrem je nadbytečné, anebo: udělalo to pěknou pauši, že z toho byla jedná radost 10 m. že bylo radost se na ni podívat n. že to byla jedna radost).

Ale to jsou jen drobnosti, jež celkem málo ruší dojem harmonického celku, jehož jazyk nezapře svého původce, proniknutého jinak naveskrz duchem lidovým. Světnice je tu seknice 51, pistole pistule 46, krinolina grinolina 10, vždycky se píše dycky 15, kbelík belík 37, nějak, nějaký, ňák, ňáký 90 a j., m. hosté je tu hosti 11, m. večer večír 94, m. svěřují, hrají svěřujou 66, hrajou 93, m. nalívala nalejvala 95, m. moji rodiče moje rodiče 79, m. nudlemi nudlema 66 atd. atd.

Jistě lidového původu je důsledné psaní příčestí min. č., známé obecně na Boleslavsku i Jičínsku, měknul 55, odtrhnul 95, spadnul 100, zhrábnul 102, vybuchnul 102, zdrhnul 10 a j. Spisovný tvar by byl měkl, odtrhl atd. a lidový z jiných krajů (na př. východočes.) mněk, vottrch, spat atd.

Jiné zvláštnosti, jež snad stojí za zaznamenání, jsou v tvoření slov: potracené děti 48 (zatrolené), barvy ryzaté 78 (rezavé), Kouteckovic 78 (Koutečtí), porozličně 74 (dosti rozličně), stagdamenská mrcho 58 (změna výrazu posvátného: sakr—), semecký 36 (od Semčice; sr. pardubský, budějovský, telecký, jický od Pardubice, Budějovice, Telč, Jičín), družbovat 67 (dělat družbu), kočoval 83 vedle kočíroval 78, nejnápřednější 83 (známo i odjinud: nejnápředějc), nevěstinné[1] peřiny 104 (nevěstiny), (dostal ran) nespočítaných 87 (nepočítaných), zavinšovali mu mnoho štěstí 46 (= popřáli, ne začali přát), jeli na jízdecko 68 (zvali na koních a ne pěšky), mlsout 57, třikrát přiklekávat k oltáři 83 (= třikrát pokleknout).

Zájmeno přisvojovací vztahující se k podmětu nebývá vždy zvratné, jak žádá spisovná mluvnice: dosáhli jsme u našich rodičů svolení 22, my si naše čepce vezmeme 101 a j. Pěkný příklad [185]souřadného spojení, snad ještě po způsobu starobylém, je: že se může snadno stát a oni (novomanželé) budou kolíbat 93 (= že budou kolíbat).

Oblíbeným zahájením věty u spisovatele jsou slova a to, jde-li o připojení vysvětlující: Potom vzal leckterou k tanci. A to musili muzikanti hrát »třikrát osmnáct«, — to byla pěkná mazurka, kterou on nejraději tancoval. A to zdvíhal nohy do výšky, až mu často pantofel s nohy spadnul 100 (pod. 78 a j.). Také rád pisatel zdůrazňuje podmět ukazovacím zájmenem, aby se dodělal zvláštní živosti: Hoborzáci, když se do toho dali, ti už to dovedli 49. Podobné živosti dosahuje spisovatel příslovcem jak m. běžného však: Počkejte, satorije, jak já vám to všecko oplatím 88. Anebo také zápornou odpovědí ale toto! 74, 79.

Přechodník užitý ve větě: a každý stoje uchopil nožičku do ruky 53 je asi také spíše lidový než knižní. Naopak ve větě: kterou (píseň) po nich (ženských) klarinetisti každou sloku (!) opakujou 17, je zvláštní užití 4. p. Jistě lidové jsou vazby: přikusovali pletenců 95, šli jsme skrz celou ves 21, šli pro ně muzikou 77 (vynechávání s je změna hlásková, a nikoli syntaktická: srov. chleba sádlem a j.). Naopak je předložka s místo prostého instrumentálu: Koho Pán Bůh miluje, toho s křížkem navštěvuje 44.

Hojné jsou tu výrazy z lidového slovníku věcného, vztahující se k polní práci, selskému obydlí, lidovému kroji a vesnickému životu vůbec: sinná komora 63, 81 (komora u síně), loub 63 (půda), radlička 11 (šátek na krku, přeložený v rozích), telecinka 10 (na telecinku se vázaly šátky na hlavě dozadu v týle), babka 10 (na babku [sr. mor. na babušu] uvázaný šátek na hlavě, pod bradu volným uzlem).[2] — B. Hoblová v svém článku O úpravě hlavy ženské na Mladoboleslavsku (Český lid VI, 64) zná kromě těchto způsobů ještě vázání šátků »na kačenku«, »na bětušku« —; kamrtuch 98 (tkaná látka bavlněná); metačky 46 (koláče metané o svatbě mezi lid); rozpěráky 46 (příčné tyče nahoře vpředu i vzadu u žebřinového vozu); sypný výměnek 62 (pšenice, žito, ječmen, hrách, proso), občina 80 (obec, náves); půltřetinka 93 (peníz); zástinek 75 (asi místo zásiněk n. zástěnek; sr. přísinek = přístavek u síňových dveří na dvůr, Bartoš, Dial. II, 435); náčelník 78 (část koňského postroje na čele); ohlaveň 68 (ohlávka); čumenda (na —ě byli o svatbě vesničané, kteří nebyli hosty a jen čuměli); hruda másla 76.

Uvádíme ještě jiná neznámější nebo zajímavější slova, obraty a rčení: vykládati pokrmy 89 (klásti na stůl); uznalý 89 (kdo čeká [186]trpělivě); zhumplicirovati (čepec) 103 (pomačkati, zničiti; je z něm. hümpeln = ledabylo pracovati, Hümpeler = břídil, kazisvět, hudlař); vochlovat 100 (mlátit, bít koho; vzato ze lnářství); nakrákat 100 (nabít); buchcovat 88 (bít, tlouci); nabuchcovat 79 (natlouci); buchty a krákance 87 (štilce, rány); satorije 88 (zlá ženská); sojka 79 (mírnější nadávka ženským); stříbrňáky řehtají (v nádobě) 93; zatušovat 92 (začíti hrát »tuš« při muzice); pomašlovat 92 (kaší postříkat); kolíbat 93 (pregnantně = mít děti); poslat na svatbu 75 (zase pregnantně, totiž poslat dárek); odpustit někoho na svatbu 74 (dovolit); zavést holku někomu 12, 13 (aby s ní dále tančil); celá v udivení 101; někoho si sklepnout 87 (zdrbnout, o někom si sklepnout); snášet 33 (pořád něco nosit hostům na stůl); to mně bylo finděrou 37 (= maličkost; sr. vindra, z něm. Wiener); (otec vystavěl dětem barák, aby nemusily) ostávat na cizí lavici 55; hnali jsme se na plný skok 80 (úprkem); smrskovati (vozkové smrskují 85 = práskáním bičů srážejí vozy k sobě blíže); počkat se svatbou až s provodu (do 1. neděle po velikonocích); píti na jeden řád (všichni na útraty svatebčanů); (každý zaplatil šenkýři) v celosti 88 (najednou); oboulat se 25 (osměliti se); oťoupat 14 (otálet); jděte mi do zatracení 15 (k šípku); bakule 46 (boule); zbrněti 59 (zkoprněti o nohách); vítám vás slovem božím 16 (do kostela); dali jsme si slovo 18 (že se vezmeme); otec chyboval 19 (nejednal správně); nechal přinést láhve 74 (dal; je jistě lidové!); žion 10 (žíhon, žijon, cop).

Zvláštní je význam spojky i: I můj drahý tatínku (řekla dojatá nevěsta otci ženichovu) 95.

Za příklad pěkného slohu uvádíme dvě místa z mnohých. Nejprve živé líčení koní vystrojených k svatbě: Koně si vyšlapovali jako knížecí. Byl to pár stejných, silných a vysokých klisen, dobře krmených, barvy rezaté. Měl je pěkně vycíděné, takže jejich srst se leskla jako zlato. A co pak ten postroj! Samý mosaz a od sluneční záře se to lesklo, jako by to všecko hořelo 78.

S podobnou živostí je vypsán rozdíl mezi děvčaty let devadesátých a děvčaty starší doby. Uvádíme jen začátek: To ty selské dcerky za našich mladých let jinak vypadaly! Každá byla červená od sluníčka a od větru jako zralá višně. Slunečníků ani neznaly. Sluneční paprsky se o jejich tváře rozrážely jako o staleté buky, oči jim jiskřily, zuby měly zdravé, bílé, takže bylo milé podívání, když se na hocha usmály 10.

Opravdu živý a milý obrázek starosvětský! Přejeme knížce zaslouženého hojného úspěchu.

---

[1] Správnější by ovšem bylo psáti nevěstiné peřiny (ve výslovnosti nevěstiný), asi jako babiččiný modlitby, sestřiný děti a pod. V kraji, z něhož je Dědinovo líčení, se obecně nahrazují u příd. jmen přivlastňovacích tvary neurčité určitými. Red.

[2] Jindy se označením »na babku« myslívá šátek uvázaný v týle.

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 8, pp. 183-186

Previous J. H.: Už jsem z toho jelen

Next Karel Pittich: Jazyk našich překladatelů