Časopis Naše řeč
en cz

Milostpaní

Arnošt Kraus

[Články]

(pdf)

-

(Viz NŘ. XIV, 1930, 123 n.)

»Genade sagen heisst Dank sagen, aber genade heisst nicht Dank«, tímto paradoxem zahájil dne 5. února 1883 Karl Müllenhoff výklad verše 63, 4 Nibelungů a připojil úvahu, celkem podobnou té, kterou lze čísti v Mittelhochdeutsches Wörterbuch, sv. II, 1, str. 337 sl. Slovo genade, původně souznačné s výrazy pro odpočinek, uspokojení, znamená pak náklonnost, blahosklonnost, přejnost, milost jak boží k lidem, tak lidí k spolulidem, pří[154]větivost, zejména žen a osob vznešených, tedy asi tolik jako stč. milost, neboli podle opisu Zubatého v článku »Milostpán« v Naší řeči XIV, 1930, 123 totéž co láska, laskavost, přízeň, něco, čeho se dovolával ten, kdo o něco prosil, čemu děkoval ten, komu se něčeho dostalo. Tak zdvořilé nebo povinné oslovení osoby vyšší zahajovalo se výpustkovou větou: (prokazujete mi) milost, pane; (dejte mi) milost, paní, ať už šlo o omluvu, prosbu, odmítnutí či díky.

Kdykoli tedy v době dvorské rytíř nebo panoše oslovil vznešeného pána nebo dámu, vždy zahájil svou řeč slovem milost, paní nebo pane; ale kterak se mohl význam tohoto oslovení tak zúžit, že říci milost znamenalo »děkovati«?

To činí společenský mrav; ve společnosti se naskytne častěji příležitost k díkům než k prosbě. Považme jen, že slova prosím užíváme nejčastěji, když o službu nežádáme, nýbrž když ji prokazujeme, na př. když podáme židli, mísu, slánku, oheň. V dánštině se výrazu värsgo (vär saa god, buďte tak dobrý) užívá výhradně tehdy, když se něco podává, takže by bylo málo zdvořilé, slovem tím za něco skutečně žádat, v tom případě je třeba silněji zapřisahat.

Jestli tedy společenský člověk na rozhraní dvanáctého a třináctého století o tolik častěji děkoval, než prosil nebo za jiným účelem oslovoval, svědčí to o skutečném dobrém mravu v krátké té době ušlechtilých způsobů při velkých i malých německých dvorech.

Nehledíme-li k tomuto zúžení významu, nýbrž jen k obecnému způsobu oslovení dámy nebo vznešeného pána, vidíme, jak se před našima očima tvoří spřežka genade herre, genade vrowe, kterou v uvedeném článku tak pěkně rozpoznal Zubatý v českém rčení milost pán. Vykládá-li ji jako zkráceninu plnějšího a ovšem nedoloženého výrazu jeho milost pán, je to omyl zaviněný tím, že hledal výklad na půdě české, kdežto ten tvar vznikl překladem. Při dvoru posledních Přemyslovců se naučili patrně čeští dvořané od německých minnesingrů a ostatní četné družiny německé oslovovat tím způsobem pána a paní, ať už děkovali či prosili.

Slovo genade skutečně splynulo se slovy frouwe, herre tak dokonale, že obě složky tvořily jediný výraz, který v podobě gnadherre, gnadfrau čteme ve spisech až i století sedmnáctého. Slovy »Seyt mir wilkumb, gnadfraw, in ewer margraftumb« je vítána Griselda v dramatu Hanse Sachse a jedno přísloví 16. století znělo, že je lépe vzít si gnadfraw než udělat ji, t. j. lépe si vzít šlechtičnu než povýšit nešlechtičnu sňatkem. Patrně se těm spřežkám potom už nerozumělo, a tak byly nahrazeny gramaticky sice nezávad[155]ným, ale nesmyslným výrazem gnädige Frau, gnädiger Herr, který pak ovšem zase přešel do češtiny.

Na této čáře vývojové však asi neleží tituly Vaše milosti, Euer Gnaden, Euer Liebden, které překládají latinský výraz clementia vestra.

Napsal jsem tento doplněk hned, když krásný článek, kterým Zubatý obhájil tvar milostpaní proti milostivé paní, vyšel v Naší řeči, ale ztratil se redaktorovi příliš zaměstnanému, a teď, když jej házím jako hroudu za ním do hrobu, nabyl pro mne osobního tepla, a to mě snad omluví, připojím-li osobní vzpomínku, proč mě titulatura »milostpaní« odedávna zajímá. Byl jsem jejím mučedníkem. Jako sextán jsem měl nastoupit v kondici a obětoval jsem dokonce část prázdnin, abych byl včas v Praze. Když pak matka mého svěřence navštívila rodinu, u níž jsem bydlil, otázal jsem se: »Prosím, paní Křepelková, kdy mám nastoupit?« Jak by se také šestnáctiletý jinoch byl mohl snížit k otrocké titulatuře?! Z domova jsem jí neznal, slyšel jsem jednou, jak matka opravila příliš zdvořilou novou děvečku: »V Č. jsou paničky, my jsme pajmámy.« Byl jsem pak zasypán trpkými výčitkami svých »odpovědných dozorců« a v kondici jsem nenastoupil vůbec.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 7, s. 153-155

Předchozí Jiří Haller: Básnická řeč St. K. Neumanna, II.

Následující Z dopisů J. Zubatého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1