Časopis Naše řeč
en cz

Milostpán

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Otázka, je-li správnější říkati milostpán, milostpaní, či milostivý pán, milostivá paní, která nám byla předložena, patří podle našeho soudu k častým otázkám zbytečným, vycházejícím z domnění, že ze dvou výrazů stejného významu jeden musí býti nesprávný.

Vzácnějším osobám se u nás odedávna dává titul Jeho (Vaše, Tvá, Její atd.) Milost a ten titul může míti i úkol přívlastkový (na př. Jeho Milost král = Jeho královská Milost). Podobně se mluvívalo i o příslušnících stavu panského neboli, jak bychom řekli dnes, o nejvyšší šlechtě staročeské. Demokratisace, jejímž úkolem by vlastně mělo býti, aby takové zbytečné tituly přestaly i u osob nejvyšších, rozšířila je i na osoby nižší, ovšem v tvaru zeslabeném. Takové zeslabování hláskové i významové se právě na takových titulaturách rádo objevuje zejména proto, že slovo podobného rázu, čistě formálního, není chráněno svým významem a plným vědomím příbuznosti se slovy jinými, jak tomu bývá u slov jiných. Franc. monseigneur, bývalý titul na př. členů královského rodu a jiných osob z nejvyšších vrstev církevních i světských (z lat. meum seniorem, můj pán, vl. můj starší, starosta), klesá v pouhé monsieur s nedbalou výslovností mösjö a s významem, který v sobě dnes zahrnuje oslovení druhé osoby od presidenta republiky do jejího nejprostšího občana.

Titulové opisy se slovem milost jsou u nás pro dobu starší skoro jediným základem takových titulatur vůbec. Bohužel není dosti přímých dokladů právě z dob, kdy se tyto titulatury ustalovaly. Smíme předpokládati, že slovo milost mělo v nich původně plný svůj význam obecný. Ten byl v staré době poněkud odchylný od významu dnešního. Nám se v představě, kterou vyjadřujeme slovem milost, příliš zřetelně hlásí významový odstín, že se někomu z něčí milosti dostává něčeho, čeho by se mu dostati nemusilo, nač vlastně nemá práva, kdežto našim předkům milost byla asi totéž, co láska, laskavost, přízeň, jež za jistých okolností může býti i povinností. A na př. tvá milost mohlo znamenati totéž, co nám znamená tvá laskavost; a jako my můžeme děkovati příteli za něco, čeho se nám dostalo jeho laskavostí, docela tak, jako bychom řekli, že se nám toho dostalo od něho, tak mohli naši předkové užívati opisů se slovem milost. V 30. hl. Dalimilovy kroniky čteme na př., jak knězi (knížeti) Václavovi, když byl u bratra na hody v Boleslavi, »jeden bohobojný« dával osedlaného koně s výstrahou před úmysly Boleslavovými a jak sv. Václav mu odpověděl: »Toť jáz, báťo, dobřě vědě (vím). Z tvé viery děkuju tvéj [124]milosti, ale juž sem byl živ i přieliš dosti…« Již ve 14. stol. ovšem nalézáme uctivé opisy jako králova Milost, Tvá Milost, Vaše Milost a p., zejména jako oslovení krále; jistě se ustalovaly podle výrazů latinských (jako Vestra Charitas, Vestra Dilectio, Vestra Clementia a pod.) a německých (Euer Gnaden, kde tvar Gnaden je tvar množný, položený tak z uctivosti, a p.). Slovo milost ani není jediné, které se ustalovalo v takovémto oslovování. Objevují se i výrazy jako Jeho Láska (Jeho Lásky atd.), jež napodobením německých výrazů Deine, Eure, Seiner Liebden atd. zejména v době habsburského panství jsou velmi časté (titulovali tak obyčejně habsburští panovníci své nepanující příbuzné; r. 1610 uherský král Matyáš v listě k českým stavům užil o svém bratru Rudolfovi, panujícím králi českém a císaři německém, výrazu obojího, píše o smlouvě »s Jeho Milostí císařskou a Láskú, pánem a bratrem naším nejmilostivějším«, Sněmy č. 15, 1, 16[1]. Zdá se, že se tímto způsobem oslovovaly i skupiny osob, kterým se měla naznačiti jakási úcta. Jungmann z Hádání Pravdy a Lži vypsal zdvořilé oslovení soudců »račte mluviti lásky vaše, a jáť poslechnu«, v katolických kostelích počíná kněz na kazatelně nebo u oltáře oznámení o ustanovených pobožnostech a podobných věcech obyčejně slovy »oznamuje se láskám vašim, že…« V nových dobách se objevují v titulaturách i slova jiná, Výsost, Jasnost, Urozenost, Osvícenost, Slovutnost a p., ale to jsou již věci, kterými bychom se zbytečně vzdalovali od svého úkolu.

Zdvořilostní výrazy milostpán, milostpaní nemají v této podobě vlastně správného mluvnického tvaru, mohou to býti jen zkomoleniny něčeho jiného. Složeninu ze slov milost a pán (paní) v nich hledati nelze již proto, že mezi nimi není poměru nesouřadného, jaký bývá v pravých složeninách ze dvou podstatných jmen. Na př. zákonodárce je dárce zákona nebo zákonů, ale slovo milostpán nelze vykládati tak, jako by znamenalo pána milosti. Slova milostpán, milostpaní mohou tedy býti jen spřežky (srovn. Gebauer-Ertl, Mluvn. č., vyd. 9., § 136), jako na př. pantáta z pan táta (2. p. pův. pana táty atd.). Milost pán bychom ovšem dovedli pochopiti jen jako zkráceninu plnějšího výrazu jeho milost, pán, vzniklou v běžném denním hovoru; přechodní stupeň mezi tímto plným výrazem a tvarem milostpán (s jediným hlavním přízvukem na první slabice) by byl výraz jeho milostpán. Tento tvar neznáme ani ze starších dokladů, ani z živého hovoru, ale předpokládáme jej, protože si vznik tvaru milostpán jinak nedovedeme [125]vysvětliti. Tvar jeho milostpán, její milostpaní ovšem dlouhého trvání míti nemohl, poněvadž nabyl smyslu jiného, jakmile mluvnická souvislost zájmena jeho, její s podst. jménem milost v mluvnickém vědomí zanikla, a proto se musil zjednodušiti v jediné slovo milostpán.[2]

Milostpán, milostpaní nejsou jediné obměny původního výrazu Jeho milost pán, Její milost paní (z Chelčického uvádí Gebauer, Hist. ml. 4, 217 také podobný výraz páně milost = pánova Milost, milostpán; sotva v něm asi smíme viděti ustálený způsob mluvení). V polštině se v podobných výrazech slovo miłość v běžném hovoru zkrátilo v mość, ba i v pouhé mos, a říká se na př. Jego (Jéj) Mość, Wasza Mość, Mości Panie, Mos Panie, i Wasz Mość nebo jedním slovem Waszmość, Jegomość, Jéjmość atd. Z takových zkomolenin vznikla u nás slova Jemnostpán, Jemnostpaní (m. Jeho Milost pán, Její Milost paní), Vašnost; působila při tom i lidová etymologie, jež v těch zdvořilých osloveních pociťovala příbuznost se slovem jemnost a s příponou -nost. S tvarem Vašnost se setkáváme v Čechách asi od 17. stol.; objevuje se i přivlastňovací příd. jm. vašnostin, vulgární obměny z doby nové jsou vašnosta (to je ňákej vašnosta = pán), vážnost (zvl. v 5. p. vážnosti).

Vedle takovýchto výrazů s podst. jménem milost a jejich obměn objevují se i výrazy s příd. jménem milostivý. Ale v starší době na těchto výrazech je zřejmý jistý rozdíl: kdežto výrazy s podstatným jménem milost mají ráz ztrnulých formulí, obvyklých všude, kde se mluvilo o panovníku a o jiných osobách urozených stavů anebo kde byly přímo oslovovány, výrazy s přídavným jménem milostivý se objevovaly spíše jako příležitostné odchylky, nezřídka i s oněmi ztrnulými formulemi (na př. Jeho Milost královská, pán náš milostivý). Teprve v době nové vedle titulových tvarů milostpán, milostpaní se objevují se stejným významem i výrazy milostivý pán, milostivá paní. Zná je již Jungmann; kdy se tak začalo říkati, nevíme. Jistě působil při vzniku tohoto způsobu oslovování i příklad německý (gnädiger Herr, gnädige Frau); ale není na výrazech milostivý pán, milostivá paní nic, co by se [126]českému jazyku příčilo. A vlastně jsou mluvnicky správnější než tvary milostpán, milostpaní. Podle dnešních našich zvyklostí jsou tvary ženské ovšem mnohem častější než mužské, jichž užívají skoro již jen osoby služebné (a i u těch se šíří nenáhle jiné způsoby oslovování); jinak slyšíme na př. slovo milostpán skoro jen ve smyslu ironickém o člověku, který rád »dělá pána«.

*

Slovo slečna, o němž se zmiňujeme pro úplnost, vykládá již Dobrovský ze slova šlechtična. Byla by to zase zkomolenina slova běžného v denním hovoru, na jehož přesné výslovnosti osobě mluvící ani posluchači mnoho nemusí záležeti. A že slovo titulové snadně může podlehnouti takovému zkomolení, viděl čtenář již na slovech jemnostpán, vašnost, jejichž výklad svrchu položený v podstatě pochází od Jungmanna. Zběžnou (»allegrovou«) výslovností slova šlechtična mohl vzniknouti tvar šlechčna, šlečna, z něho pak rozlišením sykavek nebo přichýlením k družině slova sličný dnešní tvar slečna. Není ani nemožné, že znění slečna pochází z výrazu milost šlechtična atd. Tvar slečna není starý, pochází snad asi ze 17. stol. Na slově slečna je zvláště zřetelně viděti zdemokratisování podobných slov. Nám znamená slovo šlechtična svobodnou nebo vdanou ženu šlechtického rodu (v tom významu je zná z obecné mluvy již Jungmann); ale v starší době se tak říkalo jen o šlechtických pannách. Nejstarší nám známý doklad je ze stč. Pasionálu (v tisku z r. 1495 na str. N, 11a), kde se vypravuje o sv. Viktorinovi, jenž měl býti umořen hladem, jak »šlechtična jedna Domicilla dodáváše (dodávala) mu pokrmu«. Paní Kateřina z Žerotína měla u sebe Johanku a Kateřinu, osiřelé dcery po své příbuzné, Veronice Valdštejnské; v svých listech je označuje slovy »obě dvě šlechtičny, šlechtičny mý, šlechtična Kačenka« (Histor. arch. 2, 96; 97; 99; 100), a také »slečny mý« (t. 60; vše z r. 1631). Jungmannovi je slečna totéž co šlechtična (jako v němčině Fräulein), v době Tylově se dívkám z občanských rodin říkalo panna, ještě asi před 60 lety se říkalo slečna, slečinka jen dcerám z »lepších« rodin městských, dnes se tak říká svobodným dívkám vůbec. Slovo šlechtična je asi odvozenina od slova šlechtic a znamená dceru šlechticovu (mohl to býti i zpodstatnělý tvar ž. r. příd. jména šlechtičny = šlechtický, doloženého ve Výboru 2, 996 2), šlechtic je syn šlechty, rodu šlechtického, a šlechta je slovo přejaté z němčiny (stněm. slahta, slovo příbuzné s nněm. Geschlecht, znamená ‚rod‘); kromě češtiny má toto slovo ještě polština (szlachta), lužičtina a ruská nářečí v krajích blízkých polštině (šľachta).

[1] Něm. die Liebde (láska, mn. č. Liebden) je slovo dolnoněmecké; do spisovné horní němčiny bylo v těchto titulaturách přejato v polovině 15. stol.

[2] V Kukučínově románu Lukáš Blahosej Krasoň jsme čtli v témže smyslu, v jakém my říkáme milostpaní, výraz jej (= její) milosť pani: »I jej milosť pani hlavná radcová je dolu (dole)… Ach, ako by nás tešilo, keby (kdyby) jej milosť pani (šla s námi)… Jej milosť pani hlavná radcová azda (snad) odpustí« (Sobr. sp. 17, 216 n.). Dějiště toho vypravování je české venkovské město a je pravděpodobné, že výraz jej milosť pani je Kukučínova úprava českého slova milostpaní, jež Kukučín dobře znal z dob svého pobytu v Čechách. Taková úprava je také úřední titul hlavný radca; tento úředník má v Kukučínově románu význam představeného politického úřadu, tedy asi okresního hejtmana nebo místodržitelského rady.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 6, s. 123-126

Předchozí Z pathologie našeho spisovného jazyka

Následující Emil Smetánka: Klinická fysiologie, II.