Jak se dříve soudilo o jazyce

František Šimek

[Články]

(pdf)

-

V Hradci Králové r. 1819 u J. A. Pospíšila vyšla původní veselohra v jednom jednání pod názvem Sedlské námluvy, bez označení jména autorova (je to Fr. Rayman, viz Jungmannovu Historii lit. čes., str. 411, čís. 643.) Je psána nářečím, a proto pokládal spisovatel za potřebné napsati úvodem k ní »Kratičké poznamenání«, v němž čteme: »Tatéž (!) malá divadelní práce má pánům vlastencům v maličkém vyobrazení představiti sprostnost a chybnou [134]řeč horských obyvatelů za Králové Hradcem k slezským hranicům (!) ležícím (!). Některý z vás pánů v Praze bydlící řekne hlasitým smíchem: Toť jsou podivní šplechtoňové! Ba nejsou! Ještě hůř děje se to v našich hlavních městách. My se jim smějeme, kdežto oni právem nám se smáti mohou. Takových a těch vad v řeči jest v naší milé vlasti ještě tu neb onde veliké množství. Že, jak zde věrně se podotklo, čteme tíle, tyka, maninka, kytle, ďouče, kráua atd. místo tele, pětka, maminka, sukně, děvče, kráva; co z toho? — nic. Vady buď dětinským šepláním a rozmazaností v řeč vlouzené, neb zůstatky starobylosti, což nám podivné býti se zdá, kteří raději sicher, kvis, frajlich, eincich, ganc, durchhous, rathous a jiných tisíc a více cizotiny užíváme slov. Střežme (!) se toho, abychom podobného vytejkání nezasluhovali.« — Jak viděti, pokládá autor nářeční odchylky za chybnou řeč, ale přece jen chápe, že je veliký rozdíl mezi nářečím a mezi řečí, jakou se tehdy v Praze mluvilo, protkanou četnými slovy německými. Zajímavý je i jeho názor o tom, jak nářeční odchylky vznikly (»dětinským šepláním a rozmazaností«).

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 6, s. 133-134

Předchozí Vilém Mathesius: Názvy mluvnických pádů

Následující Jiří Haller: Karel Hlaváček, typ české dekadence, II.