Časopis Naše řeč
en cz

Za profesorem Josefem Zubatým

František Oberpfalcer

[In Memoriam]

(pdf)

-

Kdo byl kdy posluchačem profesora Zubatého, nemůže na něho zapomenouti. Vzpomínky na jeho přednášky a cvičení jsou ozářeny úsměvy jeho moudrých očí, jsou prohřáty teplem vzácné srdečnosti. Tyto vlastnosti si podmanily abiturienta nově přišlého na filosofickou fakultu hned v prvé přednáškové hodině a byly spolu s hlubokým a svérázným věděním, jež se tu podávalo, příčinou, že zůstal věrným posluchačem až do odchodu z university. Ve čtyřletí přímo před válkou (1910—1914) přednášel prof. Zubatý ucelený cyklus syntaktický. Zahájil jej obrazem vývoje indoevropské věty, počínaje interjekčními projevy a přecházeje pak k jednočlenné větě jmenné a naposledy k normálnímu typu nynějšímu, k větě slovesné. Potom se obíral skladbou jména, mluvil o rodě, čísle a pádech, ukazuje stále k původní nehotovosti forem a systému. Dále následovaly výklady o slovese: o rodech, slovesech, videch, časech a způsobech. Velkou pozornost věnoval prof. Zubatý zvláště neurčitému způsobu slovesnému. Přednášel v Klementinu, někdejší to koleji jesuitské, kde byly zšeřelé posluchárny se silnými, přímo pevnostními zdmi. Přicházel v dobu napřed s posluchači smluvenou, aby jeho přednášky nekolidovaly s těmi, jež byly závazné pro státní zkoušky. Obyčejně vešel s doutníkem v ruce a položil si jej na okraj katedry. Že byl silným kuřákem, o tom svědčila i jeho pracovna, kde měl svá bohatá lístková excerpta uložena vesměs v krabi[82]cích od doutníků. Mluvil spatra, nikdy nekonal akademického »čtení«. Opakoval totéž slovo často i několikrát, hledaje co nejpřesnější formulaci své myšlenky, a při tom přecházel po celé šířce podia, z jednoho konce na druhý. Jazykové doklady pro své názory psal zpravidla na tabuli. Měl je na několika listech a vybírali je, ozbrojiv napřed zrak rázovitým skřipcem. Nic v nich nebylo konvenčního, vždy byly voleny se smyslem pro výraznost a názornost. Nejčastěji citoval texty psané jazykem opravdu z úst lidu přejatým, jako K. V. Raise nebo A. Jiráska nebo římského skladatele komedií Plauta a autora spisu o rolnictví M. Porcia Catona. Typické jeho gesto bylo, že dopsav citát, který obsahoval nějaký zvláštní jev mluvnický, zahrozil k němu ukazováčkem. To bylo úvodem k poznámce nebo výkladu, jímž se otvíraly pohledy do nových oblastí jazykového dění. Podobné názory o vývoji věty, jež Zubatý hlásal již před třicíti lety, objevují se nyní u předních jazykozpytců, jako u K. Brugmanna a H. Schuchardta, u A. Meilleta a A. Sechehaye. Ale přednášky prof. Zubatého posud nezastaraly, protože se opírají zvláště o jazyky slovanské a baltské, jež bývají u západoevropských linguistů opomíjeny. Rádi vzpomínají posluchači Zubatého také na jeho jazyková cvičení. Neměl seminář, teprve republika mu jej povolila na konci jeho učitelského působení, ale praktická cvičení konal dávno. Ohlásil-li jako přednášky »počátky jazyka staroindického«, znamenalo to, že po stručném úvodě začal hned čísti texty. Rozdal posluchačům litografované aršíky, psané vlastní rukou, kde byly transkribovány věty, sestavené podle určitých gramatických kategorií. Začínalo se první thematickou konjugací (ahám gaččhâmi, tvám tišthasi ‚já jdu, ty stojíš‘ atd.), v druhém cvičení přistupovaly základní tvary o-kmenové deklinace (brâhmanâ grâmam gaččhanti ‚bráhmani jdou do vesnice‘), a tak jsme postupně v 41 lekcích poznali složitou mluvnickou stavbu sanskrtu. Bylo to mnohem živější a zajímavější než suchý schematismus nekonečných paradigmat, jaký podávají příručky tohoto jazyka. Ze své bohaté četby indických textů vybíral Zubatý pro cvičení citáty, jež nejednou seznamovaly s originálním myšlením na březích Gangu, citáty blízké i srdci učitelovu (na př. h šárvah krtsnô mánjatê, gâjati vâivá gîtê vâ ramatê ‚kdo se celý neporušen cítí, buď zpívá nebo se těší ze zpěvu‘). Je mezi nimi i příklad, jenž v překladu zní ‚když člověk umře, ohni jej nesou‘, a na jiném místě otázka ‚když pozemský člověk zemře, co ho neopustí?‘ s charakteristidkou odpovědí: nâma; anantám vâi nâma ‚jméno; věčnéť jest jméno‘. Na tyto věty posvěcené tisíciletým stářím jsme si mimoděk vzpomněli, když jsme se loučili se svým [83]učitelem v Pantheonu a když jsme stáli u jeho rakve v krematoriu …

Cvičení vykládal prof. Zubatý sám, ale brzy nastala práce i posluchačům. Musili se naučit indickému písmu dêvanâgarî a připravovati se doma na výklad sami. Čtly se nejprve ukázky z prózy, pak z epické poesie a na konec přišly védské hymny. Příprava vyžadovala času a trpělivosti a účastníků ubývalo. Jen dva, tři zůstávali věrni a s těmi Zubatý konal cvičení v činžovním domě, najatém pro fakultní účely v ulici Veleslavínově. Tam v maličké, do dvora obrácené místnosti, kde se stěn shlížely obrazy indologa A. Ludwiga a bohemisty Jana Gebaura, rozdával své veliké vědění a učil jazykozpytnému myšlení. Kdo se takto obeznámil s mluvnicí staroindickou, měl usnadněn vstup do textů avestských, nejstarší to památky jazyků íránských, blízce s indickými jazyky příbuzných.

Mimo árskou skupinu jazykovou byly vědeckému zájmu prof. Zubatého nejbližší jazyky baltské. Studie z litevského a lotyšského hláskosloví a tvarosloví publikoval zvláště v časopise Indogermanische Forschungen (1893—1897). Řada prací z tohoto oboru vyšla ve Věstníku Král. české společnosti nauk. Zde vykládal Zubatý r. 1897 některé genitivní koncovky a stopy iu-kmenové deklinace, jako gen. mokýtojaus ‚učitele‘ (proti gen. žodžio ‚slova‘) a vok. mokýtojau! ‚učiteli!‘ (proti vok. žôdi!); dále tu psal o splývání kořenů s počáteční skupinou souhláskovou st- (1895), o aliteraci v písních (1894) a o restituci vokálů etymologicky nenáležitých (t. zv. Flickvokale, ‚přísuvných samohlásek‘; r. 1895). V téže publikaci uveřejnil r. 1901 písně a povídky, jež na Litvě nasbíral August Schleicher, poslal do Prahy P. J. Šafaříkovi, ale do své čítanky vydané r. 1857 nepojal. I v jiných svých pracích těžil Zubatý z hluboké znalosti baltských jazyků a byl v tomto oboru obecně uznávanou autoritou. Po dlouhá léta pečlivě zaznamenával, co bylo o těchto jazycích uveřejněno, v bibliografických soupisech německého Anzeiger für indogerm. Sprach- und Altertumskunde (v 25 svazcích 1892—1910) a pak v Indogermanisches Jahrbuch (I, 1912 a II, 1915, zde již spolu s prof. O. Hujerem, jemuž pak úkol ten odevzdal) a veliký počet děl sem spadajících kriticky posuzoval. Dvě pojednání, a to o disimilaci a o vokativech na -u a -o v lotyštině, napsal přímo lotyšsky a uveřejnil v časopise »Austrums« (1896 a 1898).

Nelze se proto diviti, že když Litvané a Lotyši nabyli po světové válce státní samostatnosti, prokazovali prof. Zubatému svou vděčnost vysokými poctami. Přední jazykozpytec lotyšský J. Endzelin připomíná v předmluvě své rozsáhlé mluvnice lotyštiny, že to [84]byly průkopnické práce Zubatého, jež jej přivedly k podrobnému studiu mateřského jazyka.

Mám vzácný dokument týkající se styků prof. Zubatého s Litvany, dokument cenný i pro čtenáře Naší řeči, protože v něm zvěčnělý zakladatel tohoto časopisu mluví též o počátcích své vědecké kariéry a dotýká se i způsobu své práce. Prof. Zubatý mi jej napsal ve formě dopisu r. 1924, když jsem ho žádal o příspěvek pro litevský časopis »Krivulė«, jenž tehdy vydal československé číslo. Otiskuji jej níže a předesílám několik slov o jazycích baltských.

Společným názvem baltské jazyky se zahrnuje litevština, lotyština a jazyk pruský, vymřelý v XVII. století. Mají veliké množství shodných rysů a u národů jimi mluvících dlouho bylo živé povědomí téhož původu. V XIII. stol. pomáhali Prusové Litvanům jako svým rodákům, v XV. věku prohlašoval Litvan Vitold celé Prusy za svou otčinu, a když byli německými rytíři vyštváni ze své domoviny, přesídlili Prusové a Lotyši do Litvy jako do svého. Pruština, litevština a lotyština jsou jazyky velmi starobylé, a třeba mají literární památky pozdní (teprve od XVI. stol. po Kr.), stojí ve mnohém blíže původním poměrům prajazykovým než sama stará řečtina nebo jazyk staroindický. Jediné památky pruského jazyka jsou dva slovníky a tři překlady luterských katechismů. Ale přes chudobu pramenů a přes jejich vady dává pruština jazykozpytci materiál velmi cenný. Dějiny Prusů jsou dějinami jejich zániku. Antičtí spisovatelé je chválí jako nejšlechetnější mezi barbary. Byli pohostím a pokojní, ale úporně se drželi pohanství. Křesťanů u sebe netrpěli z obavy, že jim země nedá úrody, stromy se nepokryjí ovocem, dobytek se přestane rozmnožovati, zřeknou-li se svých deivů, kauk a aitvarů. Proto, když první český biskup Vojtěch, vzdělaný v ideálech západoevropského křesťanství a nespokojený s poměry v Čechách, k nim přišel, aby je obracel na víru Kristovu, našel u nich smrt mučednickou (r. 997). Energičtější metody k propagaci křesťanství v Pobaltí volili ti, kteří je šířili mečem. Řád německých rytířů a řád bratří mečových, to byli hlavní »milites Christi« proti Prusům. Vzali jim všecko, náboženství, zemi, jazyk i jméno. Roku 1648 píše polský historik K. Hartknoch (Altes und neues Preussen), že není jediné vesnice, kde by všichni lidé rozuměli prusky.

Šťastnější byl osud Litvanů. Ti nezašli v bouřích časů, nýbrž udrželi se podnes a dosáhli svobody tak dávno pozbyté. Také se těžce a pomalu poddávali novému náboženství, dlouho ctili svého Perkuna i celou hierarchii božstev jiných, zachovávali kult ohně a hadů, žili v mnohoženství a spalovali své mrtvé. V těžkých bojích za víru a bytí dospěla Litva i k vyšší formě vládní, [85]k sloučení celé země pod žezlem jednoho vládce. V druhé polovici XIV. věku sahala říše litevská od moře Baltického až k moři Černému. Je zajímavé si připomenouti, že v rozhodné bitvě proti německým dobyvatelům u Tannenberka (roku 1410) stáli Čechové s Litvany pod týmiž prapory a měli nemalou zásluhu o její zdar. Když brzy potom musili naši předkové hájiti svého přesvědčení proti celému světu, usilovali o to, aby měli Litvana králem. Byl to Vitold, poslední velká osobnost litevských dějin. Ten sám do Čech nešel, ale poslal k nám Zikmunda Korybutoviče, jehož Žižka uznal r. 1422 za nejvyššího správce země. Litvané se pak dostali do područí polského a byli po nezdařených revolucích polských rozděleni mezi mocné sousedy. Při třetím dělení Polska (r. 1795) připadla větší část Litvanů k Rusku; menší části se dostalo Němcům, ale ti ji brzy odevzdali také Rusku (1814). Rusové nepřáli litevské kultuře a odpírali Litvanům jakoukoli politickou autonomii.

Také Lotyši houževnatě trvali při své víře, při svých obyčejích a jazyce. Zřízení řádu mečových rytířů (Schwertbrüder) roku 1204, aby šířili křesťanství v zemích baltských, bylo též pro ně počátkem dlouhého utrpení. Podnes se v lidových pohádkách čert jmenuje Vâciňš nebo Vâcietis ‚Němec‘ (vl. ‚západník‘). Proti nové víře šířené násilím se Lotyši zatvrzovali a ještě v XVI. století žili pohansky. Reformace je rozdělila: větší část musila přijmouti luterství, na jihovýchodě zůstali katolíky. V XVIII. věku připadly hlavní kraje lotyšské k Rusku. Poslední vévoda kurský měl potom panství náchodské v Čechách; kněžna v »Babičce« Boženy Němcové byla z jeho rodu.

Lotyšský jazyk je velmi blízký litevštině. Deklinace a konjugace lotyšská je jen pokročilejší fází stadia litevského; v hláskosloví však a v slovníce jsou podstatné rozdíly. Srov. lot. mâte ‚matka‘: lit. motė ‚žena‘, lot. vilks ‚vlk‘: lit. vilkas, prét. lot. augu, augi : lit. augau, augai ‚rostl jsem, rostl jsi‘, lot. sirds : lit. širdis ‚srdce‘, lot. dzîvs : lit. gývas ‚živ‘, gen. lot. lâča : lit. lokio ‚medvěda‘ atd. Litevština je jazyk velmi konservativní. Podle zachovaných zpráv lze souditi, že baltští národové po celá tisíciletí nezměnili podstatně svých sídel; aspoň 2000 let sídlí při dolním Němnu a Dvině. Tam dlouho žili opodál hlavních proudů evropské vzdělanosti, oddávali se lovu v lesích a rybářství na jezerech, mýtili houštiny, vzdělávali půdu a chovali dobytek. Tím byl vtištěn i jejich jazyku znak konservativnosti. Lotyši jsou kulturně vyspělejší, proto je též jejich mluva pokročilejší ve vývoji.

Srovnáváme-li mluvnici a slovník baltských jazyků s jazyky slovanskými, vidíme veliké podobnosti. Sta slov se shodují nejen [86]v kořeni, nýbrž i v příponách a v rodě. Srov. tyto paralely česko-litevské: hlava / galva, ruka / ranka, brada / barzda, prst / pirštas, plíce / plaučiai, srdce / širdis, jedle / eglě, zrno / žirnis, oves / avižas, vrána / varna, kráva / karvė, železo / geležis, jezero / ezeras, zvěřina / žveriena, švec / siuvikis, krevní / kruvinas, milý / mielas, pnu / pinu, vedu / vedu atd. I v mluvnici jsou shody značné, na př. v skloňování (gen. sg. vlka / vilko, instr. sg. synem / sunumi, kamenem / akmenimi), v časování (inf. vésti / vèsti, znáti / žinoti a j.), dále v skladbě (genitiv záporový, některé vazby dativní a instrumentálové). Ale jsou také rozdíly, hlavně u sloves a v slovníce. I pro nejběžnější věci jsou pojmenování zcela odchylná, na př.: bůh / dievas, člověk / žmogus, otec / tèvas, tělo / kunas, ústa / burna, vlasy / plaukai, kůň / žirgas, vůl / jautis, pes / šuo, ryba / žuvis, řeka / upè, moře / jurès, mléko / pienas, starý / sènas, dobrý / geras, zlý / piktas, veliký / didis; míti / turèti, dělati / daryti, ležeti / gulèti, jísti / valgyti a j. Se zřením k těmto jazylkovým faktům se soudí, že Slované a Baltové byli po rozchodu z indoevropské pravlasti po nějakou dobu jedním národem (asi v druhém tisíciletí př. Kr.), ale pak se na dlouhý čas rozešli.

Hlubší poznávání jazyků baltských přispívá značně k náležitému proniknutí v stavbu jazyků slovanských. Oddané služby, jež prof. Zubatý vykonal pro lotyštinu a litevštinu, přinesly ovoce i slavistice a zvláště jazyku českému.

Tolik jsem měl za nutné pověděti úvodem k dopisu, jejž nyní otiskuji.

Na Král. Vinohradech 22. září 1924.

Milý pane doktore!

Přál jste si, abych Vám poslal několik slov o tom, jak se stalo, že jsem se obíral dosti podrobně jazykem litevským a lotyšským. Nerad Vašemu přání vyhovuji; nerad mluvím o sobě a leckterá podrobnost mi již dávno vyšla z paměti, ale budiž.

Vlastně bych měl začíti již dobou studií na gymnasiu. Studoval jsem na městském reálném gymnasiu v Praze na Malé straně,[1] kde jsme měli — vedle jiných dobrých učitelů — výborného učitele řečtiny, prof. dra Bohdana Jedličku.[2] Ten již tenkrát si všímal i srovnávacího jazykozpytu a rád srovnáváním s jazyky nám [87]známými, latinou, češtinou, němčinou, osvěžoval i prohluboval měrou na střední škole možnou učení jazyku řeckému. Tento náš učitel byl příčinou, že jsem se odhodlal na universitě studovati klasickou filologii a nezapomínati při tom srovnávacího jazykozpytu. Štěstí mi přálo. Když jsem po maturitě r. 1873 vstoupil na pražskou universitu, četl právě prof. Alfred Ludwig[3] počátky jazyka staroindického a nový docent český Leopold Geitler,[4] který se byl právě vrátil z vědecké cesty po Litvě, mluvnici litevskou. Obě tyto přednášky jsem si vedle obligátních přednášek jiných zapsal a pilně navštěvoval. Geitler, který již roku 1874 byl povolán jako profesor slavistiky na novou universitu záhřebskou († 1885), měl na litevštinu kromě mne několik posluchačů; byl mezi nimi m. j. Vladislav Škorpil, který brzy potom odešel do ruského semináře v Lipsku a pak působil na Rusku, kde pracoval zejména v klasické archeologii (také já měl jíti do ruského semináře, do něhož tehdy vstoupilo dosti hojně kolegů Čechů, ale nechtělo se mi do ciziny), a Karel Vorovka, již tehdy profesor učitelského ústavu v Praze. Přednášky Geitlerovy a jeho spisy byly prvním pramenem mé znalosti litevštiny; ze spisů to byla zejména »Fonologie starobulharštiny se zvláštním zřetelem k litevskému jazyku« (1873), v níž se hlásky slovanské důsledně srovnávaly s litevskými, a »Litauische studien« (1875), jež západní Evropě přinesly zejména první ukázky z nejstarších spisů litevských a z nářečí polskolitevských. Vedle toho jsem si ovšem brzy pořídil i Schleichrův Handbuch der litauischen Sprache s čítankou a pídil se, kde jsem mohl, po jiných pramenech ku poznání litevštiny, kterých ovšem bylo tenkrát vůbec a zvláště u nás velmi poskrovnu. Rozumí se, že jsem se ohlížel také pilně po literatuře věnované litevštině; i lotyštinu jsem podle Bielensteinovy[5] mluvnice studoval již jako universitní student, i pruštinu podle Nesselmanna.[6]

[88]Hlavním studiem mi byla vlastně klasická filologie; studoval jsem i tu horlivě, horlivěji než obyčejní klasičtí filologové, četl jsem pilně klasiky, excerpoval zajímavé články z vědeckých časopisů atd. Ale je pravda, že čím dále tím více času mi zabíral srovnávací jazykozpyt s jazykem staroindickým, mimo nějž jsem si hleděl zvláště litevštiny a jazyků slovanských, především jazyka církevního. To, a také hudba, jíž jsem dost času věnoval, bylo příčinou, že jsem se nedostal hned po absolvování ke zkouškám z klasické filologie, ač jsem měl ovšem úmysl státi se středoškolským učitelem. Přišly horší věci, choroby, chudokrevnost, nervosa, a brzy i tuberkulosa, s níž se můj po rodičích zdravý organismus rval skoro 4 léta (poslední chrlení krve bylo 1883 několik dní před filosofickým rigorosem). Ale pracoval jsem, jak jsem mohl. Odhodlal jsem se dělati místo zkoušek doktorát a pokusiti se o habilitaci. Věděl jsem, že disertace musí býti mým doporučením, a proto jsem jí věnoval mnoho času i práce (byla to rukopisná »Studie o metrické podobě védských hymnů«. Odevzdal jsem ji, myslím, že v květnu 1883.

Zase mi přálo štěstí jako 1873. V květnu — nevím již, zdali před odevzdáním či po něm — náhle zemřel první profesor jazykozpytu a staroindského jazyka Alois Vaníček[7] a šlo o jeho nástupce. Pomýšlelo se již při dělení university na Ludwiga, Němce, ale spravedlivého, který uměl i psal také česky. Měl prý dosti chuti, ale zmařil to tehdy Geitler, který by se byl rád vrátil do Prahy. Geitler naléhal na Ludwiga, svého učitele, aby mu nestál v cestě a dobrák Ludwig povolil; ale Geitler sám si pokazil vše svým trochu prudkým vystupováním (byl trochu impetuosní) a tak se sáhlo tenkrát k Vaníčkovi. Tu 1883 jsem se ukázal já, o němž nikdo nevěděl; bylo to v samých počátcích samostatného života české unievršity. Má disertace udělala dosti dobrý dojem, zeptali se na mne Ludwiga, a tak se stalo, že mne Kvíčala, tehdy ve věcech universitních všemohoucí osoba, sám vyzval, abych se habilitoval. A to se pak stalo 1885. Ale trochu jsem odbočil od litevštiny.

Litevštiny jsem si hleděl stále jako vůbec jazyků baltských. Nebyla to jen důležitost těchto jazyků pro slovanštinu, byla v tom i sympatie Čecha, synka národa utlačovaného, k nárůdkům ještě více utlačeným, oloupeným i o svou minulost, přítomnost, a jak se tehdy zdálo, i o svou budoucnost. Ukazovali se po Geitlerovi [89]i jiní, zvl. Bezzenberger,[8] jazykozpyt si všímal stále více litevštiny a já pilně vše sledoval. Sledoval jsem i národní snahy Litvanů i Lotyšů. S radostí jsem čítal Auszru,[9] jako filolog, který v ní nalézal pod spisovnou formou, zvláště po stránce slovníkové a skladebné, obohacení toho, co znal na př. z Schleichra a Kurschata,[10] i jako přítel buditelských snah litevských nadšenců. Auszra nebyl první litevský časopis, jejž jsem poznal; před tím jsem s velikým úsilím sehnal časopis »Pakajaus Paslas«, protestantský, silně pietistický list z pruské Litvy, který mne neuspokokojoval jazykem ani obsahem. Po Auszře jsem čítal časopis Varpas, kupoval jsem si i knížky litevské, jež litevští vlastenci tiskli v pruské Litvě (v Tylži) a v Americe a podloudně šířili v polské Litvě. V letech devadesátých, již jako profesor, seznámil jsem se také s rodilým Litvanem; jmenoval se Jůzapas Angrabas (psal se někdy také Angrabaitis). Byl to knihař a papírník, který obchodoval zvláště se svatými obrázky (ovšem katolickými; byl z gubernie augustowské). Mé jméno poznal jako jméno cizího abonenta litevských časopisů; byl to horlivý vlastenec, nepřítel židů (bjaurybè[11]) jim říkal) a Rusů, byl také šiřitelem zapověděného litevského kontrabandu (snad proto se pak usadil v Krakově). Měl obchodní styky se smíchovským chromolitografickým závodem Vil. Picka (Pick), proto byl tehdy také v Praze a při tom asi 3—4krát mě navštívil. Mluvil i dopisoval jsem si s ním litevsky a mám od něho na památku skvostně vázaný exemplář básně »Terp skausmu i Garbę« (paraszè St. Garrys) z r. 1895. Byl s ním jednou také mladý kněz litevský Adomas; byli jsme všichni tři na Smetanově Tajemství a Prodané, skoro se slzami v očích a s upřímnou závistí velebili tu všecku krásu a nápis »Národ sobě«, Tauta del savęs, jak to překládali. Angrabas, o němž již dávno nevím, kam se poděl, byl jednou také na jedné mé universitní přednášce o litevské mluvnici; měl náramnou radost, že se u nás učí o jeho jazyce (však také na té básni mi v připsaném věnování dal titul Mokytojui lietuviškos kalbos Pragos Universitete[12], a když jsme [90]šli z Klementina, byl samé labai gerai.[13] A já měl z jeho radosti větší radost, než bych byl mohl míti z nějakého pochvalného dekretu. Od Angraba jsem poznal jak takž litevskou výslovnost, zejména pokud se týká těch intonačních rozdílů. Jednou si ode mne také vyžádal trochu mé hudby (sám hrál trochu na klavír, aspoň se dovedl doprovázeti prostými akordy při zpěvu litevských písní). Harmonisoval jsem před lety trochu lidových písní, totiž dělal k nim klavírní průvod; byly to zejména písně moravské, některé české, a také dvě litevské. Jednou jsem mu je zahrál a zazpíval, a líbily se mu; musil jsem mu je i s průvodem opsat a byly pak otištěny v časopise Apžvalga. Čísla, v nichž byly otisky, mi poslal, mám je někde.

A ještě s jedním Litvanem jsem se setkal. Trochu divně. V době rusko-japonské války u Prahy zatkli muže mladého (bylo mu tuším něco k třicítce) pro potulování. Mluvil jazykem, kterému nikdo nerozuměl; vyrozuměli jen něčemu jako Rusija nebo jak to říkal. Přišel ke karlínskému okresnímu soudu a tam zavolali nebožtíka Pateru z Musea jako ruského tlumočníka. Patera na něj po rusku, po polsku, ale marně. Na štěstí měl při sobě modlitební knížku s udáním místa tisku »Vilniuje«. Patera z toho poznal Litvana a já jeho přičiněním jsem se ad hoc stal litevským tlumočníkem. Šel jsem se informovat do Karlína, oč jde, a pak jsem šel k přelíčení, vyzbrojen Kurschatovým slovníkem. Delinkvent byl chudák, patrně dobrák od kosti; uměl jen litevsky, ale to byla litevština opravdu krásná a zvučná. Podle návodu soudcova — byl to náhodou bratr prof. Jakubce — jsem se hleděl dověděti všeho, čeho bylo třeba. Ukázalo se, že Litvan, jehož jméno jsem dávno zapomněl, utekl z domova přes hranice Pruska, protloukl se celým Německem až do Saska, odtud do Čech, až ho v karlínském okresu zadrželi. Něco na cestu měl, když došlo, prosil a všude našel dobré lidi. Státní zástupce po výslechu ustoupil od žaloby, chudák odsouzen nebyl, ale byl poslán na hranice, aby byl vydán ruským úřadům. Já jsem ovšem musil přisahat, že budu věrným tlumočníkem, musil jsem litevsky i česky napsati své otázky i delinkventovy odpovědi a dostal jsem i honorář, po srážce kolkovného něco k 5 korunám. To jsem dal tomu ubožáku. Měl radost, chtěl mi líbat ruku, ale ještě větší radost měl, když tak daleko od domova slyšel a mohl povídat po litevsku.

To jsou asi věci, které by Vás mohly zajímat. Poslední Litvan, s kterým jsem se setkal, a zároveň první po onom uprchlíku, byl pan vyslanec Zaunius, který mě v Akademii poctil návštěvou a na [91]jehož recepci jsem byl v den litevského národního svátku. Že osvobození národů litevského a lotyšského i mne naplnilo radostí a že jim přeji největšího štěstí a plného národního rozkvětu, nemusím psáti. Svému přátelství k Litvanům jsem mohl před lety dáti i zřejmý výraz způsobem, kterého bych se byl sotva nadál, článkem novinářským. R. 1899 — pamatuji se na toto číslo, protože jsem v tom článku užil běžného tenkrát výrazu fin de siècle — mě vyzval prof. Masaryk, nynější president naší republiky, abych napsal něco o Litvanech pro vídeňský časopis »Zeit«, s nímž jako časopisem přejícím života i národům neněmeckým byl prof. Masaryk v přátelských stycích. Napsal jsem článek, v němž jsem zejména mluvil o novodobých snahách Litvanů, dobýti si základů nutných ke skutečnému národnímu životu, a o neprozíravosti carského Ruska, jež trestá účastenství Litvanů v revoluci r. 1863 tím, že jim odnímá i nejprimitivnější potřeby osvětového života. Článek jsem odevzdal prof. Masarykovi a on redakci »Zeitu«; byl prý vytištěn, p. Angrabas mi o něm psal, ale nikdy jsem ho neměl v rukou.

To je hrst vzpomínek, která Vám snad postačí. Snad v nich najdete trochu stařecké povídavosti; jakáž pomoc, sám jste jí poskytl příležitosti.

Se srdečným pozdravem Váš

Zubatý.

Napsal jsem, že jsem býval vlastně klasickým filologem. Státních zkoušek jsem nedělal, ale 1883 jsem dělal rigorosum u Kvíčaly podle starého rigorosního řádu, podle něhož se rigorosum mohlo dělati jen z jistých obligátních předmětů. Já zvolil klasickou filologii se starou historií a trochu jsem se na to také připravil čtením kusů z nejdůležitějších spisovatelů, literární historie a starého dějepisu; přidali mi do komise Hattalu, aby mi sáhl na zub v jazykozpytě, protože to bylo již po rozmluvě s Kvíčalou a vědělo se, proč dělám doktorát (bylo to vlastně plus nad rigorosní řád). Odpovídal jsem tak, že Kvíčala řekl, že bych hned mohl dělati státní zkoušky z klasické filologie; a to říkal nejen mně, nýbrž i jiným v mé nepřítomnosti, jak jsem se dověděl od nebožtíka Patery. Dovedl-li jsem jako jazykozpytec viděti do jazyků staroarijských, baltských, slovanských, klasických, dovedu-li viděti do češtiny, je to z veliké části ovoce metody klasické filologie: čísti památky a zase čísti a čísti. Musil-li jsem mluviti o jazyce, v němž jsem četl málo, vždy jsem měl pocit, že mluvím o něčem, čemu nerozumím. Četl jsem ostatně již na gymnasiu; před maturitou jsem pročetl [92]v knihovně universitní a v knihách ze smíchovské knihovny více starých českých památek než několik průměrných posluchačů češtiny na universitě dohromady. Ti vlastně čítají, z čeho mají seminární práci a co se vykládá v semináři.[14]


[1] Gymnasijní studia konal Zubatý v letech 1865—1873.

[2] Bohdan Jedlička (1838—1923) psal v 60. letech několik pojednání z obecného jazykozpytu (zvl. o podstatě věty) a podrobně se obíral staročes. legendou o sv. Kateřině a Kniežkami o hře šachové. Srov. nekrolog Zubatého o něm v Almanachu České akademie 34, 1924, str. 166—175.

[3] Alfred Ludwig (1832—1912), indolog a srovnávací jazykozpytec, profesor pražské něm. university (1860—1901), původce teorie o adaptaci jazykových tvarů pro dané funkce, překladatel a vykladač Rgvédu (6 svazků), autor mnoha pojednání též ze semitštiny, o jazycích dravidských, o finštině. Srov. o něm. Zubatý, Almanach České akademie 23, 1913, str. 144—156 a Ottův Slovník naučný 16, 1900, str. 433 n. a 28, 1909, str. 904.

[4] Leopold Geitler (1847—1885), jazykozpytec a slavista český; o něm psal podrobně Zubatý v Ottově Slovníce 9, 1895, str. 994—996. O tom, jak si pro studium litevštiny kupoval Schleichrovu mluvnici u knihkupce Calveho a při tom se setkal s Fr. Palackým, psal prof. Zubatý v hodslavském památníku Fr. Palackého.

[5] A. Bielenstein, Die lettische Sprache nach ihren Lauten und Formen, Berlin 1863—1864, 2 sv., a Handbuch der lettischen Sprache 1863.

[6] G. H. Nesselmann, Thesaurus linguae prussicae, Berlín, 1865; Die Sprache der alten Preussen an ihren Überresten erläutert. Berlin 1845.

[7] Alois Vaníček (1825—1883) byl povolán r. 1882 za řádného profesora sanskrtu a srovn. jazykozpytu (byl od r. 1875 řed. gymnasia v Jindřichově Hradci).

[8] Adalbert Bezzenberger (1851—1922), prof. sanskrtu a srovn. jazykozpytu v Královci (1879—1921).

[9] Časopis »Auszra« (Jitřenka) založil v Praze r. 1883 lékař Basanovičius, litevský etnograf, a vydával jej do r. 1886. V III. ročníku Auszry (1885, str. 55) je otištěn lit. překlad Tomášikovy písně Hej, Slované, začínající se slovy: Ui, Lietuvei, juk dar musu kalba nasukrušo.

[10] Friedrich Kurschat (1806—1884), profesor theologie v Královci, napsal lit. mluvnici 1876 a Wörterbuch der litauischen Sprache, Halle 1870 až 1883.

[11] ‚odpornosti, protivnosti‘.

[12] ‚učiteli litevského jazyka na pražské universitě‘.

[13] ‚velmi dobře‘.

[14] Část tohoto dopisu jsem uveřejnil při sedmdesátých narozeninách prof. Zubatého v Lidových novinách 20. dubna 1925.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 4, s. 81-92

Předchozí Oldřich Hujer: U rakve prof. Jos. Zubatého

Následující Quido Hodura: Jos. Zubatý a slovník jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1