U rakve prof. Jos. Zubatého

Oldřich Hujer

[In Memoriam]

(pdf)

-

(Řeč, kterou při smuteční slavnosti v Pantheonu dne 24. března 1931 proslovil prof. O. Hujer.)

Není tomu ani šest neděl, co v této síni zazníval milý hlas presidenta Čes. akademie prof. Zubatého, zahajujícího slavnostní schůzi, pořádanou na paměť stého výročí narození zakladatele a prvního presidenta Čes. akademie Jos. Hlávky. Kdo by si byl pomyslil, že tu zní hlas ten naposledy, že se zde za několik neděl shromáždíme opět, ale k shromáždění tak smultnému, jak jen může být, že se shromáždíme, abychom se navždy rozloučili s tím, jenž tolikrát vítal v posledních letech v této síni účastníky akademických shromáždění. Loučení je vždy bolestné, ale loučení s osobností takovou, jako byl president Zubatý, s osobností, jež byla tolikerými pouty spojena s kulturním naším životem, je bolestné dvojnásob.

Se Zubatým nám odchází především veliký učenec, chlouba naší vědy, muž, jehož dějiny české kultury přiřadí k největším duchům našeho národa. Vědní obor, jemuž zasvětil Zubatý požehnanou práci dlouhého svého života, není právě obor populární, a přece se jméno jeho stalo populárním v hodně širokých vrstvách českého vzdělanstva. Bylo to tím, že dovedl bohaté poklady, jež vytěžil z hřivny jemu svěřené, obrátiti k užitku obecnému, postaviv neobyčejné své vědomosti a zkušenosti, získané rozsáhlým studiem nejrozmanitějších jazyků, starých i novějších, ve službu myšlenky národní v nejkrásnějším slova smyslu, ve službu ochrany toho, co je nejvzácnějším pokladem každého národa a nejvlastnějším jeho znakem, ve službu snah o vytříbení jazyka spisovného.

Ve vědeckém oboru, jemuž věnoval Zubatý síly nadaného svého ducha, je práce jeho namnoze průkopnická. Už volba oboru ukazuje na nevšední energii ducha. Chudý student, živící se kondicemi, zdraví ne právě valného, odkloňuje se průběhem studií universitních od studia, jež má mu zaopatřit životní existenci, a oddává se studiu, jež mu ji může zaručit nejméně, studiu staroindické filologie a srovnávacího jazykozpytu! Tak vyrůstá v Zubatém naší vědě první odborník v těchto disciplinách, jež tenkrát, [78]v letech osmdesátých a ještě dost dlouho potom, byly v souboru nauk pěstovaných na universitě spojovány v obor jeden. Zubatý byl odborníkem v disciplinách obou. S počátku filologie staroindická zaměstnávala jej nejvíce, což je zcela přirozené: přímé studium rozsáhlé literatury staroindické se všemi nesnázemi, s nimiž je studium toto spojeno, vyžadovalo si veškeré pozornosti mladého adepta. Jak hluboko pronikl do svého předmětu, je vidět hned z prvních jeho prací, v nichž se odvažuje exegetického výkladu nejasných míst védské literatury, etymologického výkladu nejasných slov védských a subtilního výkladu metrických forem védské poesie a hláskových zvláštností védského jazyka. Práce ty ukazují hototvého indologa-specialistu. A tak se mohlo čtenářstvo české potom ve vlastním jazyce poučiti od přímého znalce pramenů o rozmanitých zjevech a problémech staroindického písemnictví v monografiích o vývoji indického dramatu, o literatuře védské, o staroindické epice, o Mahábháratě, Rámájaně; mohl český vědecký orgán filologický přinášeti obsažné a kritické referáty o současné indologické literatuře, maje k disposici referenta důkladně obeznámeného s vykládanými věcmi. I širšímu obecenstvu přibližoval Zubatý obdivuhodný svět staré Indie jednak překlady, jednak populárními přednáškami. Zubatý se tak stal zakladatelem české indologie.

A také srovnávací jazykozpyt, jenž později nabyl převahy v badatelské a literární činnosti Zubatého, pěstuje on v plném rozsahu u nás první. Opíraje se důkladnou znalost jazyků árských, klasických, baltských a slovanských, získanou podrobným studiem textů, odvážně a duchaplně řešil rozmanité otázky indoevropské mluvnice, otázky hláskoslovné a zejména tvaroslovné, s oblibou se pokoušel o výklad záhadných slov a výrazů, odkrývaje tím zároveň kus duševního dějství a kulturního vývoje, kus života v mrtvých slovech skrytého. Týkají se tyto výklady, vždy důmyslné a vzornou formou podávané, jak indoevropského celku tak jednotlivých jeho částí; že z těchto částí v popředí stojí slovanština, je u jazyzpytce Slovana zcela přirozené, jako je přirozené, že i jazyk český, srdci jeho nejbližší, postupem doby se stával předmětem láskyplného jeho studia, jež vyneslo objasnění mnohých věcí dotud nejasných, korigovalo leckteré mínění dotud platící a prokreslovalo leckteré rysy lapidární stavby Gebauerovy.

Ale Zubatý nebyl průkopníkem jen doma, byl jím i na foru vědy mezinárodní. I tu často šel cestami, kterými se nechodívalo, a zabýval se věcmi, které nedocházely do té doby náležité pozornosti. Znalost materiálu slovanského sama již způsobovala, že obzory jeho byly širší než u mnohého z jeho vynikajících současní[79]ků. Zvláštní pak místo mezi současnými jazykozpytci zjednala mu jeho výborná znalost jazyků baltských, litevštiny a zejména lotyštiny, které v té době jazykověda věnovala ještě velmi málo pozornosti, spokojujíc se litevštinou jako představitelkou jazyků baltských. Zubatý, jenž vůbec rád vyhledával to, co leželo stranou obecného zájmu, osvojil si i praktickou znalost lotyštiny, prostudoval staré její památky i současný jazyk, pokud to tehdejší pomůcky dovolovaly, a stal se brzy obecně uznávanou autoritou v oboru jazyků baltských; a že plným právem, je patrné z toho, jaké vážnosti se těšil u Lotyšů samých, kteří jej pokládají za předního pěstitele mateřského svého jazyka a mají jej takřka za svého a zahrnovali jej zejména po dosažení státní samostatnosti při každé příležitosti hojnými projevy vděčného uznání.

Ale i v jiném ještě směru ukazuje Zubatý indoevropské jazykovědě nové horizonty — v oboru syntaxe, kterou se intensivně obíral v posledních třicíti letech. Bylo to jistě podrobné studium textů rozmanitých jazyků, zejména indo-íránských a balto-slovanských, jež zostřilo jeho cit pro tuto jemnou stránku jazyka, jež je vlastní jeho duší, a zbystřilo jeho zrak pro vysledování vývojové linie zjevů, jež tvoří podstatu jazykového dění. Podstatu a vývoj věty se snažil vysledovat a ještě loni při svých pětasedmdesátých narozeninách se vyjádřil, že chce vylíčit biologii indoevropské věty. Jak daleko v tom dospěl, nemůžeme říci, dotud nevíme, co obsahuje delší dobu již chystaný svazek syntaktických studií. Ale co o této věci Zubatý uveřejnil, ukázalo mnohé věci v světle úplně novém a mění podstatně nazírání na jisté zjevy jazyků indoevropských.

Ve vývoji indoevropské jazykovědy zaujímá tedy Zubatý místo vynikající. Ale my kromě toho děkujeme Zubatému za velikou jeho práci, již věnoval jazyku českému. V prvním desítiletí tohoto století počaly se objevovati články, v nichž se Zubatý obíral kritikou a exegesí staročeských textů, články čistě bohemistické, jež způsobily s počátku jisté překvapení u autora, jehož pracovním polem byl širý obor srovnávací jazykovědy a jazyk i písemnictví daleké Indie. Další práce pak brzy ukazovaly, že se Zubatý na trvalo ponořil do podrobného studia staročeských textů a zahloubal do záhad české mluvnice a českého slovníka. Zubatý, získav si studiem nejrozmanitějších jazyků neobyčejný rozhled po jazykových faktech a porozumění pro jejich podstatu, věnuje vyzrálé síly svého ducha studiu mateřštiny, a to právě v době, kdy Gebauer byl rukou osudu odvolán od svého díla a česká jazykověda ztratila obecně uznávanou autoritu a svého mistra. Našla jej na štěstí v Zubatém, jenž ve velké řadě článků a studií vy[80]ložil mnoho nejrozmanitějších věcí z českého hláskosloví, tvarosloví, syntaxe a osvětlil množství slov dotud nejasných a záhadných.

Když se pak za dusné atmosféry let válečných obracela mysl ke kořenům národního bytu a začalo se také uvažovat o zušlechtění pokleslé řeči spisovné, dal se Zubatý úplně do služeb krásné této myšlenky, dal do jejích služeb bohaté své zkušenosti a znalosti, svůj dar poutavého a jasného výkladu, svůj umělecký cit pro krásu výrazu a způsobil tak, že snažení to u nás realisováno tak krásně. Břímě té realisace leželo z velké části na jeho bedrech a Zubatý, spoluredaktor a hlavní přispěvatel Naší řeči, statečně je nesl 15 let. O historické prozkoumání českého jazyka a o náš jazyk spisovný si tím získal zásluhy neocenitelné.

Ale Zubatý nebyl jen učenec, on byl též silně založen umělecky, a v prvních letech leckdy zápasilo umění s vědou. Byl tělem i duší oddán hudbě: byl výborný theoretik i praktik, Bach a Beethoven byli jeho miláčky, byl velkým ctitelem Smetany a Dvořáka, jemuž byl také přítelem a pomocníkem, byl dobrým přítelem i jiných mladších našich umělců, a je také autorem několika drobnějších skladeb. Měl živé porozumění i pro umění ostatní, pro malířství a krásnou literaturu. Byl zbožným obdivovatelem krás Prahy, svého rodiště, a těžce nesl vše, co způsobovalo ochuzení těchto krás.

Jsa takto v těsných stycích s vědou i uměním, byl prof. Zubatý nad jiné povolán, aby stál v čele instituce spojující v sobě obě tato odvětví kulturního života. A to tím spíše, že také jeho čistě lidské vlastnosti jej k tomu takřka předurčovaly. Byl při vysoké své kultivovanosti prostá, harmonicky vyrovnaná bytost; životní jeho názor byl jasný, byl vždy ochoten spíše viděti na každém a na všem stránky dobré než zdůrazňovati stránky špatné. Neznal klamu ani šalby, nepřátelství ani záští; nedovedl býti nepřítelem a jistě také neměl nepřátel. Při bohatém svém životě duševním nikdy se nevyhýbal nijaké práci, k níž byl volán; byl od r. 1911-1916 generálním tajemníkem Král. české společnosti nauk, od r. 1916-1923 předsedou třetí třídy Čes. akademie a od r. 1923 presidentem Čes. akademie; byl členem četných komisí akademických a vždy při veliké své práci vlastní našel dost času k plnění povinností, jež mu z toho vyplývaly. Kouzlo jeho osobnosti získávalo každého, kdo s ním přišel do styku, a zanechávalo v každém nejpříjemnější upomínku; to také jistě působilo, že byl stavěn v čelo rozličných korporací, jež s vědním jeho oborem ani s oficiálním jeho postavením nebyly v nijaké sou[81]vislosti, a i tam byl plně na svém místě, vykonávaje svědomitě, co se mu ukládalo. Byl vzorem občanských ctností.

Krásný život se uzavřel úmrtím pres. Zubatého, život provázený slunnou pohodou, vyplněný prací, jež přinesla bohaté plody; s uspokojením mohl zesnulý náš Mistr pohlížeti na prožitá léta, těšit se z výsledků svého životního úsilí, za něž docházel plného uznání doma i v cizině, těšit se z úcty a možno říci i lásky, jež jeho dílo i vyrovnaná jeho osobnost všeobecně vzbuzovaly. Ukončil se život jeho tělesný. Ale vita mortuorum in memoria vivorum: a v paměti živých bude Zubatý žít dlouho, v paměti těch, kdo ho poznali, bude žít tak dlouho, dokud budou žít oni sami. Z jejich paměti nevymizí nikdy krásný obraz velikého učence, vzorného občana a zlatého člověka.

Ave anima candida.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 4, s. 77-81

Předchozí Emil Smetánka: Prof. dr. Josef Zubatý †

Následující František Oberpfalcer: Za profesorem Josefem Zubatým