Kultura

[Hovorna]

(pdf)

-

(V. K.) Naše dlouhé u je dvojího původu, buď je ze staršího dlouhého o, anebo vzniklo dloužením krátkého u. Dlouhé o (které bylo na př. v 1. p. dvór vedle 2. p. dvora, jako hrách vedle 2. p. hrachu) neměnilo se přímo v dlouhé u, nýbrž přecházelo nejprve v dvojhlásku uo; tuto dvojhlásku staří písaři psali buď takto, anebo, později, psali literu o ne vedle u, nýbrž nad ně, tedy dvuor nebo dvůr (asi tak, jako bývá v starší době psáváno dnešní německé ä buď ae nebo s e nad literou a). Dvojhláska uo se změnila později v dlouhé u, ale psaní dvůr (které vlastně značí starší výslovnost dvuor) zůstalo a označuje nám tedy ů každé dlouhé u, které se přechodem přes uo vyvinulo z dlouhého o. Vedle toho máme dlouhé u, které vzniklo z krátkého u, jako vzniklo dlouhé a z krátkého a, dlouhé í z krátkého i atd., a proto píšeme všechny tyto dlouhé samohlásky stejně ú (utéci — útěk), á (hrachu — hrách), í (silou — síla) atd. Slovo kultura je slovo cizí, z lat. cultura; kultóra ani kultuora se nikdy neříkalo, a váš úředník se mýlí, trvá-li na psaní kultůra. V slově kultura bylo u odevždy, a kdybychom chtěli délku u v tomto slově označovati, musili bychom leda psáti kultúra, jako píšeme na př. po česku múza (vedle musa). Protože však v našem pravopise není zvykem označovati délku koncovky -ura, píšeme: kultura, literatura, apretura, registratura, kolatura atd.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 4, s. 94

Předchozí Kolem armády

Následující Nejvyšší soud