Sobělibý — samolibý
[Short articles]
-
Složeniny s přední částí sobě- vznikaly v době dosti pozdní, jako vůbec složeniny, jejichž první částí jsou skutečné tvary mluvnické (10, 84). Vznikaly tak, že slova do nedávna samostatná častým spojováním podle významu i slovního přízvuku splývala v slovo jediné, jež pak se i ohýbalo a tvořilo odvozeniny, jako by již odedávna bylo slovem jediným; na př. pantáta vzniklo z pův. dvou slov pan táta, jež obě měla svůj plný význam i přízvuk a podle potřeby se obě skláněla (2. p. pana táty atd.), ale splynutím jich vzniklo jediné slovo nové s přízvukem na první slabice, s významem, v němž zanikl plný smysl slova pán, pan, a to se pak skloňuje jen v druhé části (2. p. pantáty atd.). A u složenim se sobě- ten původ ze dvou slov v starší době bývá ještě docela zřejmý a písaři si ho bývali vědomi, jak viděti z toho, že psávají obě části zvlášť, kdy my bychom je psali dohromady.
[201]Tak se na př. říkalo sobě svobodný s významem v podstatě jednotným (volný, svobodný, nepodléhající jinému), ale tak, že se samostatnost obou slov ještě silně cítila. Na př. čteme v rkp. Baworowského 79b »tedy my přísahy (jíž jsme posud vázáni) zbudem a sobě svobodni budem«, a na př. ještě v Gynterrodově Cyropedii (tištěné 1605; Abraham z Gynterrodu sám zemřel 1604) jsou doklady, kde ta samostatnost je zřejmá (že jest sobě mnohem svobodnější nežli jiní Peršané 8, 3, 21; tehdáž [ve snu] …jest [duše] sobě nejsvobodnější a nejvolnější 8, 7, 21, ve vyd. Rozumově v Stč. bibl. 6, 304; 361). Výraz sobě svobodný jest ostatně asi napodobenina častějšího sobě volný, soběvolný (= svobodný, ale pak také svévolný a p.), na jehož dokladech také ještě bývá viděti samostatnost obou částí, nejen v tom, že se psávají rozděleně (dnes ty, Tkadlečku, sobě volně umyslíš, což chceš zítra učiniti, a snad nežli zajtřejšieho dne dočkáš, my [= Neštěstí] tobě to zrušíme, a cos dnes byl volen sobě, snad nám zajtra povolen budeš Tkadl. 34a; buďme sobě raději volni než nevolni Arch. č. 7, 289, r. 1467; vizte, čie je toto dievka, sobě-li volna jest, čili komu v službu poddána Pass. 319. Sobě volný, soběvolný (sloven. sebevoľný) je, jak se zdá, výraz dosti starý a má hojně dokladů; jeho stáří (nasvědčují — mimo napodobeniny sobě svobodný a sobě zvolný Kron. Tur. 1, 399 — odvozeniny soběvolnice, soběvolnost, soběvolenstvie (i sloven. podst. jm. sebevôľa, sebevoľa je asi teprv tvar pozdější, vzniklý k příd. jm. sebevoľný). Zejména potřeba slov vyjadřujících vlastnost, o niž jde, podst. jménem (soběvolník, soběvolnost) asi pomáhala vzniku příd. jména soběvolný jako slova jediného.
Jsou i jiná slova podobná, méně hojně doložená. Tak soběbylý (domýšlivý, u Václ. Píseckého, Výb. 2, 1164, 24), sobě múdrý (Tkadl., kdo myslí, kdoví jak je moudrý), soběmyslný (sebevědomý, domýšlivý, slovo vzniklé podle soběvolný). Podobné je pol. podst. jm. sobiepan (samostatný člověk) s příd. jm. sobiepaňski a j. Bylo též příd. jm, sobě hrdý, soběhrdý, jehož jmenný tvar je doložen jako příjmení, u Veleslavína také jako označení člověka soběhrdého, domýšlivého (pyšní soběhrdové a žádostiví vyhledavatelé své cti); snad bylo i pořekadlo »soběhrda za birét zastrčiti« = naplniti pýchou (v Masopustě Vavř. Leandra Rvačovského 1580, Výb. 2, 1623, Flajšhans, Č. přísl. 2, 488: kdež sobě zjedná hospodu pejcha, tam pojme s sebou také chloubu, a ta hospodáři oči zaslepí a soběhrda za birýtek zastrčí, aby jako šálený (= šílený) sám sebe, co by byl, neznal).
V nové době utvořena podle těch starých vzorů některá slova nová: soběstačný, soběvládný, sobězištný, tak asi také u Čela[202]kovského ve výpisku z neznámého pramene soběhrabný (= zištný, jenž sobě hrabe). Tak také sobělibý, již v slovníku Dobrovského s významem ‚domýšlivý (něm. selbstgefällig)‘; zejména toto poslední slovo nalézá zřejmou oporu v stč. soběhrdý, soběmúdrý, soběvolný. Mimo slovo soběstačný se žádné z těchto slov nějak zvláště neujalo; ani to se ovšem nestalo majetkem skutečné mluvy živé.
K těmto složeninám se sobě- se druží složeniny se samo-. Je-li prvním základem složenin prvního způsobu spojení 3. p. zvratného zájmena, sobě, se slovem následujícím (soběvolný = sobě volný, pol. sobiepan = sobě pán), mají složeniny se samo- původ ve spojeních se zájmenem sám, jež splývalo napodobením jiných složenin se slovem následujícím a pozbývalo tak schopnosti měniti se podle rodu. Jsou některé doklady tohoto postupu zachovány. Tak se říkávalo, že někdo něco udělal nebo utrpěl sám chtě (nebo o ženě sama chtiec), t. ze své vlastní vůle (na př. [mnich] kochá sě sám chtě v tom myšlení Otc. B. 46a); z toho vzniklo příslovce samochtě, jehož se pak užívalo bez rozdílu rodu a čísla (na př. [sedláci] samochtě jim do ruky přicházejí, Pekař, Kost, 96, r. 1646). Říkávalo se asi o někom, že je sám svůj (jako se říká, že dělá něco sám sobě, sám pro sebe, sám od sebe atd.); odtud pochází sloven. příd. jm. samosvoj (samostatný, docela svůj), jež zase je základem slova samosvojnost, objevujícího se u Komenského. Říkávalo se, že někdo něco dělal nebo byl sám desát (nebo pozdějším tvarem sám desátý), t. s devíti jinými (tak, že on sám byl tedy desátý), sám druh n. druhý (s jedním jiným); odtud pocházejí složeniny jako samodesátý, z nichž je zejména známo samodruhý (já samodruhý = já s ženou, u Jungmannna ze Zlobického, samodruhá = těhotná, t. žena s dítětem v životě). Tohoto způsobu jsou v starší době složeniny jako samobydlný (sám bydlící, samotný), samočistý (bez příměsku), samorostlý (co samo vyrostlo) a j.; počet jich se v době nové silně rozmnožil napodobením, na př. slovy jako samovolný, samovládný, samozištný, samočinný atd.
Sem patří také příd. jm. samolibý (kdo se sám [sobě] libí), též, v tvaru neužívaném, samolibný n. samolíbezný. Nelze pochybovati, že se složeniny se samo- rozšířily u nás tak hojně proto, že němčina má veliké množství složenin se selbst-; ale proto ještě nelze říci, že by se příčily duchu našeho jazyka. Na př. polština, která se sice neštítí přejmouti přímo slovo cizí, ale ve spojování a tvoření slov tak snadně nepodléhá vlivu cizímu jako čeština, má složenin podobných množství; tak vedle samochcąc (= č. samochtě) je samochętny, pod. samochwalczy (s podst. jm. samo[203]chwał, samochwalec) ‚chlubivý‘, samodzielny, samomądry atd., a podobná slova bychom našli i v jiných jazycích slovanských.
To jsou asi věci, jež třeba míti na mysli, hledáme-li odpověď na otázku nám položenou, je-li lepší slovo sobělibý či samolibý. Obě slova jsou původu novějšího, ale žádné z nich se nepříčí našemu jazyku; přidáváme, že našemu samolibý odpovídá pol. samolubny s podst. jm. samolub, samolubiec a samolubstwo. Sobělibý je totéž co samolibý; mezi oběma slovy je týž poměr, co mezi soběhrdý (se jmenným tvarem soběhrd, příjm. Soběhrd) a nedoloženým samohrdý, k němuž ovšem patří příjmení Samohrd; a toto příjmení přece musí pocházeti z doby staré, při nejmenším z doby, v níž naše příjmení vznikala.
Naše řeč, volume 10 (1926), issue 7, pp. 200-203
Previous František Oberpfalcer: Jakost
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1