[Short articles]
-
V měsíci září čtli jsme v jednom večerníku pražském tuto zprávu: Sklizeň lískových oříšků v nejpřednějších posicích. »Münch. N. N.« uvádí tento dopis z pole: »Lze sklízet v boji s nepřítelem také ještě něco jiného, než vavříny? Ovšem! V úseku, v němž ležíme, jsou lískové oříšky, které nyní zrají. Pilně je sbíráme. Básník les sahá až do nejpřednějších zákopů naší posice. Je proto jednotlivcům možno, vklouznouti do lesa a navštíviti lískové keře, jichž větve jsou osypané pěknými plody. Byť i někdy zafičel větvemi granát, sběratelům to nevadí. Denně několikrát přinesou do zákopu plný pískový pytel oříšků. Nahlédnete-li pak večer do některého úkrytu, vidíte vojáky sedět pohromadě při svitu svíčky a horlivě vylupují oříšky. Na stanové plachtě nebo na pokrývce sušíme potom vyloupané oříšky na slunci. Jsou výtečné; máme tak několik týdnů po obědě znamenitý zákusek.«
Je to pěkné líčení, náladové. Pouze »Básník les« nám zde poněkud vadí. Zákopy — lískové oříšky — básnící les. Co vybásnil? Němci si za romantických dob Uhlandových pro družinu básnickou utvořili výstižné slovo »Dichterwald«. Jenže v uvedeném listě mnichovském les nebásní, nýbrž básní náš lokálkář (či lokálkářka?), zaměňuje (nebo zaměňujíc) si »Dichterwald« a »dichter Wald« — les hustý…
Naše řeč, volume 1 (1917), issue 1, p. 31
Previous »Ženské tele«, »mužské tele«