Mocný

[Answers]

(pdf)

-

(S. V.) Rčení »býti mocen nějaké řeči« pokládá sice Mašín v Slovníku za rčení správné, ale jen od oka a spíše neprávem než právem. Příd. jména mocný s 2. pádem užívalo se v starším jazyce velmi často, častěji než dnes, ale znamenalo vždycky »moc mající nad něčím«; na př. v legendě o Jidášovi se praví, že byl »mocen dvoru, vlada všiú jeho (Pilátovou) komorú« = měl moc nad dvorem, panoval nad ním; Štítný (uč. 39 b) vykládá, že »muž nenie všie věci (= vůbec) mocen svého těla, ale mocna j’ i žena« = není pánem svého těla; v Starých let. (č. 70 r. 1419) se vyslovuje podiv, že lidé, kteří přitáhli ze sebrání u Křížků přes Vyšehrad do Prahy, »jsúce mocni Vyšehradu, i neosadili jeho« = jsouce páni, zmocnivše se ho; Paní Elška z Kojšova si stěžuje (Půh. 1, 282) r. 1408, »že jsem svého věna nebyla mocna šest let po svém muži« = nemohla jsem jím vládnouti atd. Tento výraz »mocen něčeho býti« časem z jazyka vymizel a do nové češtiny zbylo z něho jen několik rčení ustálených: nebýti sebe mocen (nejsa sebe mocen, jakoby slepě puzen, vyhrkl Jirás. 8, 97), nebýti (jediného) slova mocen (Jindřich nebyl jediného slova mocen Světlá v Obr. živ. 1859, 292), nebýti svých smyslů mocen (za čtvrt hodinku smyslů svých už úplně mocen nebyl Neruda, Arab. 87), dialekticky také: »jdi radči k babce!« »Ta teky není všeho mocna« Jirás., Psohl. (Sp. XXI, 151) atd. Ale i v těchto všech rčeních do nového jazyka dochovaných má příd. jméno mocný svůj původní, plný význam »býti pánem sebe, svých smyslů, svého slova, míti moc nad něčím«. V tom otřelém významu, který je ve rčení »býti mocen německé řeči (= uměti německy, býti znalý německé řeči), začalo se užívati příd. jména mocný teprve v době nové, a to vlivem úředních šimlů německých, které měly stálou rubriku »der beiden Landessprachen in Wort und Schrift vollkommen mächtig«.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 6, p. 189

Previous Makaronština

Next Mořská pěna