Proti

[Hovorna]

(pdf)

-

(K. S.) Předložka proti se dá arci v mnohých případech nahraditi jinými předložkami, na př. na, s a p., ale proto ještě není chybná a bylo by ke škodě jazyka, kdybychom se jí jen proto vyhýbali. Na př. vazba bojovati proti někomu je vazba správná a stará; v Kral. bibli ji nalézáme stejně často jako vazbu bojovati s někým: nebojujte proti bratřím svým 1. Kr. 12, 24; hrůzy boží bojují proti mně Job. 6, 4; bojuj proti těm, kteříž proti mně bojují Žalt. 34, 1 a j.; pod.: válčí proti mně beze vší příčiny t. Žalt. 109, 3; šelma ta… válku povede proti nim t. Zjev. 11, 7 atd. Někdy je předl. proti u slovesa bojovati dokonce nezbytná; na př.: čeští exulanti bojovali se Švédy proti vojskům císařským a p. Stejně správná je předložka proti ve výrazech, kde jde o boj o právo, tedy při (spor) vésti, zdvihnouti proti někomu a p.; na př. bývajíť také mnohé ženy, že vždy pře proti mužóm držie a jsú jim odporny Kn. šach. (Menč. 25). A tak i jindy, když jde o význam nepřátelský, na př. popuditi koho proti komu (ačkoliv si ty mne popudil proti němu Kral. Job. 2, 3) a v témže významu štváti, poštvati koho proti komu (lid obecný [192]proti němu poštval Kom. u Kotta 2; ale nepřeneseně: štváti, poštvati psa na koho); dále spiknouti se proti někomu (třetie ratolest jich [zákoníků] zlosti jest spiknutie s pohany proti spravedlivému Hus, Post. 182a; spikli se proti němu služebníci jeho 2. Par. 24, 25 a j.; dosud: všecko se proti mně spiklo) a stejně smluviti se proti někomu. A tak také: jednati, činiti, pracovati proti komu n. čemu a p. (na př. jedná člověk proti člověku Jel. u Kotta 1; a ti všichni proti ustanovení císařskému činí Kral. Skut. 17, 7 a p.) a při všech činnostech jiných, namířených proti někomu s úmyslem nepřátelským; na př. jeden druhému brání pokory pořádné, stroje proti jeho mysli hrdosti světské Štít. Erb. 91. Podle toho i nč. organisovati něco, na př. stranu, proti někomu; prohlašovati boykot proti někomu, ne ovšem uvalovati jej proti někomu, což se snad ani neříká, nýbrž — jak význam slovesa sám ukazuje — na někoho; vystupovati proti rozmařilosti, zakročovati proti výtržnostem n. výtržníkům. Proto je správná předložka proti i u substantiv týchž nebo podobných významů; boj proti tuberkulose, akce proti prostituci, boykot proti cizincům, žaloba proti Jerusalemským (Kral. Ezdr. 4, 6), spiknutí proti životu. Z týchž důvodů je správná předložka proti v heslech, nadpisech mezi dvěma podst. jmény, chce-li se vyjádřiti, že osoby jimi označené stojí proti sobě jako odpůrci; na př. Jestřáb proti (contra) Hrdličkovi, Praha proti Římu, Slavia proti Spartě a p. V takovýchto spojeních jiné předložky ani není možno užíti má-li býti poměr jasný. Ze složených slov s proti jsou správná ta, jimž základem je pád předložkový, proměněný nějakou příponou (-ný, -í) ve jméno příd. n. podst.; takové složeniny jsou na př. příd. jména protimyslný (= proti mysli), protipapežský a p., z podst. jmen stč. protičelí (= místo proti čelu, proti čelní straně) a protidřvie (= protidveří, předsíň). Všechna ostatní jsou napodobeniny cizí: na př. protilehlý (gegenüberliegend; neníť slovesa protilehnouti), bezpříponové složeniny protijed (Gegengift), protikandidát (Gegenkandidat), protiklad (Gegensatz), protipapež (Gegenpapst), protipára (Gegendampf), protireformace (Gegenreformation), protislužba (Gegendienst), protistrana (Gegenseite), protitah (Gegenzug), protitlak (Gegendruck) a p. Některé z nich jsou již staršího původu, na př. protinožec (antipod), některé se již vžily a vhodné náhrady za ně nemáme; na př. protijed, protiklad, protireformace. Kde však lze užíti výrazu jiného, je lépe se takovýchto složenin varovati; protislužba (káraná už v matičním Brusu z r. 1877) je čes. odsluha (ne vzájemná služba), protistrana je strana protější n. protivná, protipára je protivná pára, protitlak je opačný tlak (slovo protitlak zdomácnělo ve rčení »tlak budí protitlak«, které je zase překladem německého »Druck erzeugt Gegendruck« m. každý tlak budí odpor) atd.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 8, s. 191-192

Předchozí Péče, starost

Následující Václav Flajšhans: Naše nejstarší jména osobní, II.