Zdrobnělá jména místní

František Černý

[Articles]

(pdf)

-

Náš jazyk tvoří zdrobnělá slova zvláštními příponami a leckdy také ještě změnami samohlásek kmenových. Tomu se podrobují ovšem též místní názvy, poněvadž i ty patří k jazykovému pokladu. Tak vznikly tedy Pečice — Pecičky, Lhota — Lhotka, Hostín — Hostínek, Týn — Týnec — Týneček, Jeníkov — Jeníkovec, Újezd — Újezdec, Brod — Brodek, Brtnice — Brtnička, Brno — Brníčko, Popovice — Popůvky, Lipová — Lipůvka, Kinetice — Kojátky atd.

Ale mimo to vyjadřujeme zdrobněliny ještě jiným způsobem, totiž jménem nezdrobnělým s přívlastkem Malý vedle Velkého: Velké, Malé Čičovice, Velká, Malá Lhotka, Velký, Malý Újezd a j. Zvláště se tak rozeznávají dvojice osad (stejného jména), ležících blízko sebe. Ozvaly se hlasy, žehrající na tento druhý způsob, že prý jest nečeský. Chceme-li pronésti o tom soud, musíme se podívati, jak se v té věci jazyk choval a jak se chová.

Zdrobnělá jména jsou velmi stará: r. 1130 se jmenuje Hradec, 1131 Újezdec, 1158—69 Letky, 1178 Chlumeček, 1225 Horka, 1289 Jesenička (vesměs v Erbenových a Emlerových Regestech) a j., hojněji pak od 14. stol., jako Roudničky 1336 (Emler), 1350 Kamenička (t.), 1366 Myslůvky (DB), 1371 Hrabůvka (DO) atd. Dosud pak žijí v řeči lidové a v úředním názvosloví.

Důležité by bylo, kdyby se mohlo ukázati, že jazyk tak rozlišuje odedávna také dvojice osad, neboť o ty tu hlavně běží. Nejstarší prameny naše jsou latinské, ale i z nich vyčítáme, že zdrobnělá jména místní jsou opravdu prastará. Tak se uvádějí Brtnice a Brtnička (DB 1365), Modřice — Modřičky (DB 1377), Postřelmov a Postřelmovec (1365 DO), Budějovice a Budějovičky (DB 1372), Ptýrov a Ptýrovec (1345 Emler) atd. Ale jindy rozlišují písaři takové dvojice přívlastkem, píšíce na př.: 1375 in [66]Minori Knovíz a 1376 in Majori Knovíz (Lib. erect.), 1399 in Minori Horka a 1404 in Horka Maiori (CDM), 1371 Újezd Magnum a Újezd Parvum (CDM), Parva Hluboky a Magna Hluboky 1364 (CDM), Maior Senic a Parva Senic 1364 (CDM) a j. To se zachovává též v nemnohých německých zápisech: Groß Bohdals a Wenig Bohdals 1408 (CDM), Újezd das Große a Ú. das Kleine 1371 (CDM). Jsou to příklady z doby, z níž máme také současné doklady pro zdrobnělé názvy, ba dokonce se vyskytují zároveň jména týchž osad v obou způsobech: 1397 De Parvo Senic a de Senička (Kn. Půh.), 1391 de Parva Slatina a de Slatinka t. a j. Přívlastky však jsou ještě starší: roku 1340 čteme in Bor Maiori (Emler), 1334 in Němčic Magno (CDM) atd.

Jest ovšem otázka, zdali přívlastky vystihují přesně zvyklost, to jest, zdali bylo užíváno i v češtině podobných tvarů. Na to jest odpověď velmi těžká, protože pro doby nejstarší jsme omezováni skrovným počtem osadních jmen a protože nám pro ty časy chybí nejvýznačnější z nich, totiž dvojice, jako jsou Pečice — Pečičky a pod. Že jména zdrobnělá nejsou původu pozdějšího, svědčí theorie a zvyk, na nějž jsme uvedli staré příklady. To platí všeobecně. Ale pro dvojice bylo by potřebí rozhodnouti dříve, kdy vznikla vlastně osada, pro niž máme název zdrobnělý. To se však vymyká možnosti. Užívati v těchto případech zdrobnělých jmen, byl patrně zvyk obecný, když si názvy ty vynutily přístup do listin. Jestliže tu jindy písaři užívají přívlastků, děje se to po způsobu cizím, vlivem ducha jazyka cizího, v němž se zápisy konají. Že tomu tak a že si písaři byli dobře vědomi významu zdrobnělých jmen, patrno jest z příkladů, kde míchali oba způsoby, kde totiž i k zdrobnělému názvu připojovali přívlastek. Psali: in Parva Senička 1371 (CDM), in Maiori Chvojna a in Minori Chvojnec 1394 (Lib. erect.), Malé Penčičky 1418 (Kn. Půh.), v Malých Slatinkách 1408 t. a j. Cizí zvyk pronikal i do jazyka českého. Příklady jsou již od konce 14. stol., kdy r. 1399 v DO čteme: do Veliké Rudky, 1405 ve Velikých Slatinicích (CDM), z Meziříče Malého 1407 (Kn. Půh.) vedle z Meziříčka 1408 t., z Malého Újezda 1406 t., z Veliké Senice 1447 t. atd. Zvyk ten se šířil a nabyl platnosti úřední i tam, kde jinak u lidu jest v obyčeji tvar zdrobnělý. Úředně se píše sice Velké a Malé Pečice, ale lid říká jen Pečice a Pečičky atd. Tato houževnatost právě dokazuje, že takové dvojice vytryskly ze srdce.

Jak se tedy máme zachovati? Nemůžeme zamítati dvojic s přívlastkem Velký, Malý, poněvadž velikým stářím nabyly práva příslušnosti, ale nemůžeme jim také hověti na úkor zdrobnělých [67]jmen, která mají stejné právo, ne-li větší. Zbývá pouze, abychom se snažili zachovávati zdrobnělé názvy u těch osad, u nichž jsou v lidu obvyklé, i abychom hleděli zjednávati jim platnost nejen v řeči, ale i v písmě. Podnět ovšem musí vycházeti vždy z místa a jeho okolí.

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 3, pp. 65-67

Previous Listárna redakční

Next Gilbert C. Křikava: Ještě o příčinách chybného přízvuku