Časopis Naše řeč
en cz

Ještě o příčinách chybného přízvuku

Gilbert C. Křikava

[Articles]

(pdf)

-

Cessante causa cessat effectus, odstraní-li se příčina, zamezí se tím i účinek, je dávná zásada filosofická. »Naše Řeč« dobře činí, že se řídí tou zásadou, že pátrá po příčinách chyb v řeči, aby omylův ubývalo.

Bylo zde již ukázáno na některé příčiny, proč pozbýváme citu pro správný přízvuk v řeči. Jisto jest, že se některé ty příčiny snad až příliš zdůrazňují, na př. vliv jambických veršů (viz článek Králův v »Naší Řeči« roč. I., str. 232 a dopis Drbohlavův tamtéž, str. 312). Pozorovalo se často, že již děti v nižších třídách škol obecných chybně přizvukují. Ti školáčci jistě mnoho básní jambických nepřečtli: na jiné příčiny zjevu toho v obecné škole poukázal p. inspektor Fr. Strnad (»Naše Řeč« roč. I., str. 178).

Dovolím si ukázati na další příčinu, proč pozbýváme citu pro správný přízvuk. To je chybný zpěv, zvláště chybný kostelní zpěv. O tom není pochybnosti, že slovo zpívané hlouběji utkví v paměti než slovo pouze mluvené, zvláště když se zpěv častěji opakuje, a že tedy chybný zpěv velice může uškoditi správnosti řeči.

O tom, jak kostelní zpěv účinkuje na správnost řeči, mohlo by se napsati dlouhé pojednání. To není mým úmyslem. Jenom upozorňuji, že někdy snaha po nápravě svádí k chybám ještě hrubším. Svého času o tom psal ředitel Fr. Bartoš v brněnském »Obzoru«. V novější době je pozorovati snahu, aby se v kostelních písních přízvuk hudební srovnával s přízvukem slovným. Tu zásadu si vytkli vydavatelé diecésního zpěvníku »Oltář«, vydaného již před brněnským zpěvníkem. Jenže ani tu se reforma někdy nepovedla. Uvedu jeden příklad. Ve známé mešní písni »Bože, před Tvou velebností« zpívalo se dříve: »S Tvou milostí chléb andělský vždy hodně přijímali«. Aby se přízvuk hudební srovnával se slovným, opravilo se: »S milostí Tvou chléb andělský vždy jen hodně přijali«. Srovnání hudebního přízvuku se slovným se důsledně neprovedlo (slovně nepřízvučná slabika -děl- v slově andělský je hu[68]debně přízvučná), a místo správného »vždy přijímali« zavedlo se mluvnicky a logicky hrubě nesprávné »vždy přijali«. Příslovce »vždy«, označující přece nejvyšší stupeň trvání, spojilo se s tvarem slovesa končicího, jednodobého »přijali«.

Snahy, aby zpěvem kostelním nebyl kažen v řeči přízvuk, tedy jsou. Aby se však ty snahy dodělaly výsledku, je třeba, aby byl vydán řádně upravený zpěvník kostelní ne pouze pro tu neb onu diecési, nýbrž pro všecky diecése, kde se v kostelích česky zpívá (v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v Dol. Rakousích, a snad by jej přijali i v Americe a na Slovensku), a aby k úpravě byli pozváni nejen dobří hudebníci (skladatelé) a dobří básníci, nýbrž též, jak žádal již Bartoš, dobří znalci řeči, dobří filologové češtináři.

Věc, o které já chci pojednati, jest to, jak se zpívají na mnohých místech při bohoslužebných úkonech responsoria (odpovídky) po verších.

Liturgický zpěv katolické církve, latinský chorál gregoriánský, řídí se přízvukem slovným a větným ve všech svých způsobech, v prostém recitativu (v žalmech, lekcích atd.), v bohatším zpěvu modulujícím (v hymnech, prefacích atd.) i v nejbohatším zpěvu neumovém (v mešních zpěvech střídavých, antifonách atd.).

Podle latinského chorálu jsou skládány také staré české zpěvy kostelní (novější kostelní písně lidové jsou skládány podle pravidel moderní hudby). Předpisem latinského chorálu se řídí též veršíky a odpovídky české. Veršíky a odpovídky se zpívají recitativně, t. j. přednáší se spíše než zpívá plynně v jednom tónu a ukončí se krátkou modulací. Nejprostší modulace veršíků a odpovídek záleží v tom, že poslední nepřízvučné slabiky (při dvojslabičných slovech jedna, při trojslabičných dvě) se zpívají o tercii níže. Při jednoslabičném zakončení sníží se o tercii poslední slabika před slovem jednoslabičným a toto se zpívá tónem ostatních slabik. (Na př.: »A volání mé k Topřijď!«) Je-li poslední slovo krátké a tak nepřízvučné, že je v češtině pouhou příklonkou slova předcházejícího, pronáší se, jako by bylo slabikou slova předcházejícího. V praksi se ten případ naskytuje zřídka, lze se ho vyvarovati změněným slovosledem. (Na př. místo »Hospodin kraluje, v krásu oblekl se«, »Oltář« str. 301, budeme raději zpívati »v krásu se oblekl«, již pro libozvuk, a také proto, že tento slovosled je správnější. (Viz »Naši Řeč« roč. I., str. 199.)

Tento předpis latinského chorálu se může tím spíše i při českém zpěvu zachovávati, protože také v češtině jsou nepřízvučné slabiky poslední jenom jedna nebo dvě, neboť slova více než trojslabičná mají přízvuk vedlejší, což se týká i předložkových skupin (na př. [69]nepřítomné, se svatyně). Rozdíl mezi latinou a češtinou je pouze ten, že v češtině může býti předposlední nepřízvučná slabika dlouhá (na př. svatému, od zlého), kdežto v latině vždy jen krátká (na př. veniat).

Kdo mluví česky správným přízvukem, nemůže pochopiti, proč se na mnohých místech nezpívají odpovídky podle českého přízvuku. Na př. jest slýchati: »Ale zbav nás od zlého« místo správného »od zlého«. Příčinou chybného přízvuku není pouze délka předposlední slabiky, neboť je slýchati také: »Od tohoto času až na ky« místo správného »na věky«. Nebo: »Abychom hodní učiněni byli zaslíbení Kristových«, místo správného »Kristových«. Chyba pak bývá tím horší, že se zahnízdil leckde zlozvyk, poslední slabiku před kadencí (snížením hlasu, t. j. když se zpívá správně podle přízvuku, poslední přízvučnou slabiku posledního slova) protahovati. Zachovali-li jste si cit pro správný přízvuk, škube vám ušima, slyšíte-li, jak se zpívá: »na vjéky«, »Kristóvých«, ač tak nikdo nemluví, ani pan ředitel kůru, ani jeho zpěváci. Nelze toho ničím vysvětliti, nežli pohodlným mechanismem zpěváků. Je velmi pohodlné pravidlo takových mechanistů: Hlas snižuj jen při poslední slabice. (Srovnej o vlivu nesprávného snižování hlasu při poslední slabice na přízvuk při čtení ve škole článek Strnadův v »Naší Řeči« roč. I., str. 179.)

Škodný vliv chybně akcentovaného zpěvu takového na délku slabik a na přízvuk prostých slov (»Kristových«), jakož i na délku slabik skupin předložkových (»na věky«) v mluvě obecné není dosud patrný, ale na přízvuk skupin předložkových ano, zvláště při čtení. Proto jest již slýchati, jak se vyslovuje ve škole: od zlého, na ky. Soudil bych, kde se správně podle přízvuku zpívají odpovídky v kostele, že se ani ve škole tak snadno chybné přizvukování neujme. Nebezpečenství u starších lidí není tak veliké, zachovali si z mládí dosud nezkažený cit pro přízvuk, ale u mládeže nebezpečenství to jest, a proto nutno proti tomu bojovati.

Je potřeba to, co připomíná zemřelý dvorní rada a univ. profesor dr. Josef Král básníkům, připomínati stále také hudebníkům a zpěvákům: »Nejhudebnějsí čeština je správná čeština«. (»Naše Řeč« roč. I., str. 262.)

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 3, pp. 67-69

Previous František Černý: Zdrobnělá jména místní

Next Josef Zubatý: Jeden