Nominativ místo vokativu v hovorové češtině
Vilém Mathesius
[Short articles]
-
K starobylým rysům jazyků slovanských náleží zvláštní forma pro vokativ, odlišná od nominativu. V češtině mají všecka maskulina a feminina kromě substantiv na -í (Jiří, paní) a feminin vzoru [139]duše (Katuše!) vokativ jiný než nominativ.[1] V hovorové češtině se však jeví od toho úchylky tím, že nominativ nastupuje někdy na místo vokativu. Byla o tom zmínka v »Naší řeči« v ročníku II. (1918 na straně 221 [2]), ale charakteristika tam podaná (»tvar vokativu bývá pokládán za méně zdvořilý«) se nehodí pro hovorovou češtinu a mimo to si zaslouží pozornosti, že se jeví tendence v té věci u rodu mužského jiné než u rodu ženského.
U feminina bývá nominativ místo vokativu u jmen prostých, ať jde o jména obecná či vlastní: Božka, máš? volá úřednice na úřednici v pražském poštovním úřadě. Tak toho, Žofka, nechte, a bude pokoj! rozhoduje se paní ve venkovském městě. A podobně mohou být vokativy Lojzka! Anka! Barka! a prý i Mařka! Sám jsem posledního tvaru neslyšel, ale užívá se ho, jak jsem byl ubezpečen. Zato se užívá vždy starého vokativu u jmen zdrobnělých: Lojzičko! Aničko! Mařenko! Baruško! Zdá se proto, že nominativ místo vokativu je u těchto jmen možný v tónu kamarádském nebo velitelském (Lojzka, dej pokoj!), ale ne v tónu laskavě důvěrném. Tomu se zdá nasvědčovat i užívání u prostých obecných jmen rodu ženského. Je možný vokativ kmotra! (kmotra — kam pak — chytat —co pak — ryby raky atd.), holka! (počkej, holka, za tím roštím, však já ti to neodpustím), teta! (tak půjdete už, teta?) atd., ale jen staré vokativy jsou možné u jmen jako maminko! babičko! tetičko! Také vokativ matko! je mi jediné možný, i když jde o užívání ve smyslu přeneseném vůči starší cizí ženě (tak zač pak to dáváte, matko?). Tvrdí se ovšem, že se v tomto významu užívá i vokativu matka!, ale sám jsem to neslyšel.
Je-li užívání nominativu za vokativ u prostých jmen rodu ženského dosti časté, je řídké u jmen těch, jsou-li spojena s titulaturou. Je možno říci žertovně: pani teta!, ale vždycky se říká slečno učitelko! paní ředitelko! atd.
U jmen rodu mužského se mají věci právě naopak. U prostých jmen bývá nominativ za vokativ velmi zřídka. Pro jména obecná uvádím: fotr!, zřejmě z němčiny, a také kmotr!, snad podle toho. Pro zabarvení obou těchto tvarů je příznačné, že při nich jako bychom mimoděk onikali. U prostých jmen vlastních znám jen vokativ Václav!, na kterém lpí něco z příchuti panského rozkazování (Václav, zapřahat). Je to jistě vliv vokativů Franc! Johan!, [140]přijatých z němčiny. (Stejně asi přímým vlivem cizím jest vysvětlovat, že vokativ jména Anna zní vždycky Anna! a ne jinak.)
Zato zase nastoupil nominativ pravidelně za vokativ u mužských jmen spojených s titulaturou: pane učitel! pane přednosta! pane továrník! pane Novák! pane Červinka! — to není ovšem tvar vyžadovaný a užívaný ve škole, ale mimo třídu a školu slýcháme často i pane profesor!
Nahrazování vokativu nominativem ukazuje zřejmě vliv německý. Ale podle různé tendence u maskulin a feminin myslím, že to nebyl vliv jediný. Alespoň trochu mohly působit i vlivy jiné. Sluší vzpomenouti toho, že u zpodstatnělých adjektiv se vokativ sám sebou rovná nominativu. Pane účetní, pane poklasný, pane Novotný jsou konstrukce zcela stejné formálně s výrazy pane učitel! pane Novák! Na rozdíl mezi prostými jmény mužskými a ženskými mohl míti vliv vlastně i ten fakt, že se sice užívá ve vokativu hojně zpodstatnělého adjektiva ženská!, ale málokdy analogického adjektiva mužský!
Z toho ze všeho je patrno, že užívání nominativu místo vokativu v hovorové češtině je zjev zajímavý, který by si zasloužil podrobnějšího zkoumání, aby se poznalo jeho rozšíření a vznik. K tomu jsem chtěl dát podnět těmito poznámkami.
[1] Myslí se »v nové češtině«; v jazyce staročeském se vokativ vzoru »duše« od nominativu lišil: nom. byl »Katušě«, vok. »Katuše«. (Pozn. red.).
Naše řeč, volume 7 (1923), issue 5, pp. 138-140
Previous Ten který
Next Jan F. Hruška: Končiti, skončiti (se), začínati (se)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1