Naříkati

[Hovorna]

(pdf)

-

(F. N.) Že bychom byli proti slovesu naříkati jakožto právnickému termínu rovnajícímu se smyslem něm. anfechten v N. Ř. něco namítali a dokonce několikráte, nedovedeme se upamatovati. Neboť v tomto smyslu se ho užívalo již v právnické češtině staré. Naříkati je nedokonavý tvar slovesa nařknouti a znamená řečí na něco se táhnouti. Z významu toho plyne v právním smysle již v stč. význam »činiti na něco nárok«; na př. »plná tři léta (prodané zboží osvobozovati) od každého člověka…, ktož by to zboží svrchupsané právem zemským nařekl« (kniha Tovač., kap. 169; kdo by na ně učinil nárok); molendinum indixerat id est nařiekal (Záp. bělské 1420 v Geb.-Smet. Sl.) a j. Posunutím významu předložky na ve smyslu nepřátelském (jako v napadnouti a p.) nabývá sloveso nařéci, nařiekati významu »řečí napadnouti, řečí proti někomu nebo něčemu se stavěti«. Z toho pak plyne buď význam, o nějž právě jde, »v odpor bráti«, na př. my ten gšaft naříkáme a proti tomu gšaftu nětco mluviti chceme (Arch. Č. 12, 75 z r. 1523 u Geb.-Smet.) anebo význam »obviňovati« (dosud v slovese nařknouti), »obžalovati«, na př. nařiekati (nařéci) koho křesťanem, zlodějstvím, o čest, na cti a p. Na tomto významu se zakládá i novočeský význam slovesa naříkati, na př. můžeš naříkati jen na sebe (= žalovati, stěžovati si), a naříkati ve smyslu stěžovati si, hořekovati (metonymickou záměnou průvodního [95]znaku za podstatnou vlastnost také bědovati, plakati), v stč. s kausálním genitivem (jako u sloves plakati, pykati a p.), v nč. s předložkovými pády »pro někoho, nad někým«. Stejné významy mělo v stč. i podst. jméno nářek (1. právní nárok, 2. odpor, 3. nařčení, obvinění). Obnovila-li tedy dnešní právní čeština sloveso naříkati ve významu »bráti v odpor«, nelze proti tomu nic namítati. — Stejně starého původu jest i dobrý právnický výraz »stížný spis, stížná žaloba« a p. (doklady u Jugmanna); příd. jméno »stěžovací« jest původu novějšího.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 3, s. 94-95

Předchozí Lyžec

Následující Patentní