Časopis Naše řeč
en cz

O věci samé sebou jasné

[Drobnosti]

(pdf)

-

1. V ned. příl. Nár. pol. ze dne 26. list. 1922 čtli jsme ve zprávě o nové knize básní Elišky Krásnohorské větu: Málo je tu čísel tak beztendenčně jen samo sebou vzrušených jako ona »Pohádka [70]o zlatém klíči a živé vodě«. P. red. Sekaninovi, který ji napsal, nemusíme vykládati, že se přídavný přívlastek má shodovat v rodě, čísle a pádě se svým podst. jménem. Lze napsati »číslo samo sebou vzrušené«, ale vlastně bychom měli psáti na př. i »o čísle samém sebou vzrušeném«, radovati se »nad číslem samým sebou vzrušeným«, v oné větě by vlastně mělo býti »čísel samých sebou vzrušených« atd. Tak ovšem snad nikdo nenapíše. Ale nikdo nepíše ani, jak čteme v Nár. pol.; »čísel samo sebou vzrušených« není výraz v češtině možný, ať samo máme cítiti jako přívlastek, protože by pak měla býti plná tvarová shoda, ať samo sebou má býti příslovce, protože takového příslovce nebo příslovečného výrazu v češtině není. P. Sekanina se vyhnul výrazu, který by byl zněl tvrdě, a místo něho napsal výraz mluvnicky nemožný.

Dobrý řemeslník, nemůže-li z jakékoli příčiny něco udělati způsobem, který by jinak byl nasnadě, pomůže si, jak říkáme, a udělá to jinak. Právě tak si má vésti spisovatel. Vidí-li, že způsobem, jejž si vyvolil, zabřídá do nemožnosti, má si nalézti způsob jiný; násilí na mluvnickém ráze jazyka je asi tolik, jako kdyby se řemeslník odhodlal zlomiti, co nelze ohnouti. A jde-li o nepoddajný přívlastek, je pomoc snad vždycky nasnadě: nahradí se prostě přívlastkovou větou. Ona věta by zněla plynně a správně na př. »málo je tu čísel, která by byla tak beztendenčně jen sama sebou vzrušená jako…« Bylo by o tři slova více, ale snad by nebylo pro ně tak zle, abychom se raději měli smiřovati s větným tvarem mluvnicky chybným.

2. V témže čísle je předběžná ukázka z Nordmannovy knihy »Einstein a vesmír«, jež má vyjíti v překladu prof. dra K. Holuba v leg. nakl. »Čin«. Tato ukázka nás dosti překvapila; myslili jsme již totiž, že o Einsteinově teorii ani nelze psáti tak, aby tomu rozuměl i neodborník. V této ukázce jsme čtli o absolutním prostoru a čase, t. o prostoru a čase beze vztahu k tomu, co v nich jest nebo se v nich děje. Čteme tam věty jako »není možno vnímati čas sám o sobě a nezávisle od pohybu neb klidu věcí« (z Epikura). Ale také, že » všechna věda, …jak se jí ještě dnes učí, …zakládá se zcela… na těchto pojmech absolutního času a prostoru, vzatého sama o sobě a bez vztahu k některému vnějšímu předmětu«, a dále, že »absolutní čas, absolutní názor (čti prostor) jsou z těch věcí »samy v sobě« (asi chyba m. o sobě), které duch lidský považoval v každé době za přímo nepřístupné.« Výraz »sám o sobě« je patrně něm. »an sich« (das Ding an sich); proti tomuto překladu samému by nebylo námitky. Proti spojení »času a prostoru, vzatého sama o sobě« bychom namítali, že 2. p. [71]sama podle našeho výkladu 5, 161 n. je při nejmenším velice podezřelý a dnes, ne-li odjakživa, ve skutečné češtině neslýchaný; ale víme, že to je našim spisovatelům právě proto klenot, který si nedají vyrvati. »Času a prostoru, vzatého samého o sobě« by zase ovšem znělo tvrdě, a snad proto překladatel užil tvaru sama, ač ani tak ona věta nezní právě nejlíbezněji. »Z těch věcí samy o sobě« je výraz mluvnicky naprosto nesprávný, který se nestává správným přidanými uvozovkami.

Také zde jde podle našeho soudu o věci, kterým by se obratný stylista měl vyhnouti. Proč se nutiti do přívlastku ohebného, když ta jeho schopnost měniti se podle tvaru podst. jména potom působí nesnáze? Podle našeho soudu výraz čas o sobě není v slohu filosofickém o nic méně zřetelný než čas sám o sobě; pojem, o nějž jde, beztoho se musí čtenáři objasniti, ať se vyjadřuje tak či onak, a byl-li mu jednou objasněn, porozumí slovu po druhé již bez nesnází. A tak by po našem soudu na př. poslední věta zněla po česku: »Absolutní čas, absolutní prostor jsou z těch věcí o sobě, které…« Člověku nehoněnému ve filosofické terminologii to snad zní cize, ale sotva cizeji, než by zněla podobnému Němci slova »von jenen Dingen an sich« a než zní Čechovi slova p. dra Holuba.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 3, s. 69-71

Předchozí Václav Flajšhans: Něco o Husově mluvě

Následující Během

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1