Časopis Naše řeč
en cz

Šťabák

[Hovorna]

(pdf)

-

(C. K.) Slovo to, které bylo slýchati často asi před 20—30 lety, znamená tolik, co »chlapík, kos«; říká se tak s kamarádským uznáním o člověku, který něco dovede, umí se ustrojit, třebas i za člověka zaplatit a p. Bývalo to slovo především vojenské a tušíme v něm i vojenský původ. Šťabák je snad pův. to, co »štába«, důstojník »od štábu«, pak teprv »pán, chlapík vůbec.« Cizí nebo nepůvodní št se měnívá u nás v šť (ze staršího šč), jen proto, že šť (šč) je u nás hláskový útvar velmi častý, kdežto št je skoro jen v cizích slovech. Říkáme Štěpán (stč. Ščepán) m. Štefán, Štepán (Stephanus), lat.-řec. crystallum jsme počeštili v křišťál (ještě za naší paměti se radívalo psáti křištál), místo neštovice (z nežitovice), spis. vlaštovice (pův. lastovica) je v lidové výslovnosti nešťovice, vlašťovice, říkáme šťouchat (něm. stauchen) a j. Koncovku -ák mají také na př. vojenská slova štramák (stramm, kdo se drží přesně podle předpisů), zupák (přisluhující poddůstojník, zvláště šikovatel, protože prý sloužil za »zupu«, polévku); zkrácení samohlásky před ní je u nás časté (máz-mazák apod.). Ří[32]ká-li se u Domažlic m. šťabák také šťovák (Kott 3, 942), děje se to lidovou etymologií, která pro vnější podobu spojuje cizí osamělé slovo se slovem domácím (šťovík). V Hanušových »Lačných ženách« 193 velebí voják v nemocnici kamarádovi jeho ženu: »Ty máš ale pěknou ženu! Šťavandu!… To je šťavanda!« Zde snad je slovo zase vojenské, vzniklé zkřížením slov šťabák a šťáva s koncovkou slov jako fešanda (není-li jeho východištěm slovo šťáva samo).

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 1, s. 31-32

Předchozí Sólový kapr

Následující Vzdělávací

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1