Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Časopis pro moderní filologii a literatury (VIII, 3) přináší další řadu etymologických výkladů slov českých z pera Jankova. Slovo aféra je původu francouzského (l’affaire fem.); slova afekce (tělesná nebo duševní porucha, buď tedy zachvácení nemocí nebo pohnutí mysli, dojem, vášeň), afekt (prudké pohnutí mysli, vzkypění, vášeň), afektace (snažení po něčem, pitvoření, strojení) a s ním souvisící afektovati, afektovaný mají základ vesměs v lat. afficere (přičiniti se, dotýkati se, dojmouti) a jeho odvozeninách affectus, affectare; afinita (příbuznost ve smyslu starších názorů chemických o příbuznosti prvků jako příčině jich slučování) [276]je z lat. affinitas utvořeného z příd. jména affinis (z ad fines, u hranic), hraničící, sousední, spřízněný; afix (přívěsek, přípojek k slovu, v mluvnici) je z lat. affixum od affigere (ad- figere, přistehovati, připojiti); aforismus (struč. průpověď), aforistický (úsečný) pochází z řec. (do latiny převzatého) slova aforismos (-us) odvozeného od slovesa aforizo (z apo a horizo, ohraničovati; odtud je i slovo horizont); Afrika (název třetího dílu světa) je slovo lat., utvořené ze jména Afer, latinského a původně snad domácího pojmenování obyvatele z okolí Karthaga, a značilo s počátku jen pobřeží africké kolem Karthaga; afrikáta (v mluvnici hláska složená z hlásky ražené a třené, na př. c z ts) je vlastně zpodstatnělé příč. trpné slovesa affricare (ad-fricare, tříti o něco); aga (pán, titul nižších důstojníků a dvorských hodnostářů tureckých) je původu tureckého a znamenalo původně staršího bratra, starší osobu vůbec; agarik (bedla) je z řec. agarikon, houba z Agarie (v Sarmatsku); agave (t. j. stoletá aloe) má jméno z řec. agaué (podivuhodná, skvostná, pův. dívka vynikající vzrůstem); agenda (rozsah činnosti úřední, pův. kniha modliteb a obřadů kostelních) je z lat. agenda stř. mn. (od slovesa agere), to, co jest činiti; agent (jednatel, zvl. obchodní) je z příčestí téhož slovesa agere (jednati), agens, agentis (jednající); agilní (čilý, zručný, hbitý) je odvozeno z lat. agilis (pohyblivý), rovněž z agere; agitovati (podněcovati), agitace, agitátor má základ v lat. agitare (uvésti v pohyb, drážditi, naléhati, odtud agitator, pohaněč, na př. osla, řidič); aglutinace (připojování, aglutinující jazyky, které tvoří tvary mechanickým připojováním zvl. slabik) je odvozeno z lat. slovesa agglutinare (ad-glutinare, přiklížiti, z glus, glutis, klíh); Agna, s obměnami Ahna, Ahně, Ahník (stč. muž. jméno osobní, zachované v míst. jméně Ahníkov, něm. Hagensdorf) jest pův. něm. Hagen (jméno hrdiny v Nibelungách); agnát (příb. se strany otcovy) je z lat. agnatus (ad-gnatus, natus, dodatečně, na př. po smrti otcově, narozený); agnoskovati (poznati a tím zjistiti něčí totožnost) je z lat. agnoscere (ad-gnoscere, noscere, uznati); agnus, agnusek a p. (ob. penízek, medailonek se sv. obrázkem) je slovo lat. agnus (Dei, beránek boží) a znamenalo podobu beránka (z vosku neb kovu), pak penízek s podobou jeho nebo P. Marie atd. anebo penízek vůbec; agonie (smrtelný zápas) má původ v řec. agonia (zápas vůbec); agrafa (sponka, přezka, zvl. ozdobná) je z franc. agrafe (složeného z lat. ad a něm. krapfe, hák, dráp); slova agrární, agrárník a p. pocházejí z lat. agrarius, polní, zemědělský, odvozeného z lat. ager, agri (řec. agros), pole; s tímto základem souvisí dále slovo agrikultura (z lat. agri-cultura, vzdělávání pole, zemědělství) a agronom, zemědělec vědecky vzdělaný (z řeckého agros, pole, a nemo, držeti, vzdělávati pozemek); agregát (v mat. složený výraz, v chem. těleso složené ze stejnorodých částí) zakládá se na lat. aggregatum (z aggregare, ad-gregare, k stádu — lat. grex, gregis — přidružiti); agresivní (útočný, nepřátelský) je z aggressivus (k příčestí aggressus od slovesa aggredior, ad-gradior, [277]dělati kroky někam, útočiti); ah, příslovce znamenající podiv, je v češtině asi původu knižního; aha, citoslovce rozličného významu, vyskytuje se v mnohých jazycích jiných (v starším jazyce bývá aha na týchž a pod. místech, kde bývalo před tím haha, ale nč. aha nemusí býti z něho).

V 1. sešitě nového ročníku Zvonu je otištěna důtklivá domluva našim úřadům, aby v svých vyhláškách věnovali už konečně jednou víc péče správnosti a čistotě jazykové než dosud. Zvon píše: »Neustaneme tlouci na dveře českého svědomí, dokud nám a všem upřímně česky cítícím nebude otevřeno. Nejen listy odborné a literární, sem tam i denní tisk horlivě se ujímá ryzosti českého jazyka, ale všecko marno, jako když se hrách na stěnu hází. Míníme zejména úřední vyhlášky a oznamy všeho druhu, které buďte vždy a bez výjimky psány jazykem bezvadným. Působí trapně, když na příklad vyhlášky v železničních vozech trkají tou měrou, že citlivý brusič na místě je opravuje a místo »Račte před opuštěním této místnosti…« navrhuje správnější »Než opustíte tuto místnost«. Čiší z těch našich úředních pokynů stále ještě Vídeň a starorakouský šiml, zamilovaný do německých substantiv a málo dbající vhodnějších českých sloves. Přece mnohem pěkněji zní »Shazovati sníh…« nežli »Shazování sněhu…«; lépe »Rychle jezditi…« nežli »Rychlá jízda…« atd., jak vykládá o jednotlivých případech »Naše řeč«, kterýžto časopis důtklivě doporučujeme všem českým kancelářím, od nejvyšších do nejnižší. Bylo vždycky naší povinností dbáti vždy a ve všem správnosti jazykové, ale dnes je tato povinnost tím vážnější. Víme, že úkol náš je znesnadněn proti jiným řečem, dávno ustáleným a vytříbeným, nezkaženým úřednickými nedouky, jako u nás bývalo, a dovedeme si vysvětliti mnohý jazykový poklesek dokonce i ve chvatu žurnalistickém, ale v úřadě něco takového se nevyskytuj. Máme dnes v ministerstvech dobré, ba výborné znalce češtiny, ministerstvo školství a osvěty disponuje celou jich armádou, bylo by tedy záhodno, aby každé aspoň ministerské pronunciamento prošlo jazykovou censurou. Ale nesnadno toho žádati, když ani pro úřední jazyk český nenašel se kloudný český výraz.« »Naše řeč« nesla a nese těžce, že čeština našich úřadů československých není o mnoho lepší, než bývala čeština úřadů rakouských, kdy bývala ošlapkem, a ne jazykem státním. Této bolestné a nedůstojné stránce našeho úřadování věnovala, jak se naši čtenáři pamatují, v prvních ročnících mnoho pozornosti a mnoho výtek. A byla by pokračovala v této očistné práci i dále, kdyby se jí nebylo dostalo ujištění, že se naše vláda, ministerstva a jiné úřady, postarají vážně o to, aby se snahám o očistu a zdokonalení naší úřední češtiny dostalo pevného základu, soustavnosti a jednotnosti. Ale návrhy, jež si vláda na redakci N. Ř. vyžádala, zůstaly návrhy, protože ubohost naší úřední češtiny naše úřady patrně nebolí a netlačí. Z tolika ministerstev snad jen jediné, ministerstvo národní obrany, stará se soustavně a doopravdy o čistotu své úřední řeči; některá ministerstva, na př. ministerstvo financí, zavedlo sice v svém Věstníku »Jazykový koutek«, ale na [278]jeho rady a opravy došlo nás od našich čtenářů tolik stížností, že je to skoro na pováženou. Jak vypadá čeština našich zákonů, ukázali jsme již také. Redakce N. Ř. sice ochotně pomáhá radou jednotlivcům a v jednotlivých případech, ale toto odstraňování jednotlivých vřídků není léčením choroby, jejíž kořen tkví ve lhostejnosti a netečnosti našich úřadů k jazyku českému a v nedbalosti naučiti se mu aspoň tolik, kolik má znáti každý inteligent. Žádáme na německých úřednících, aby uměli česky, a právem. Ale co kdyby některý německý poslanec nabídl důkaz, že ani naši čeští úředníci česky neumějí? Zda by se mu nepodařil?

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 9, s. 275-278

Předchozí František Šimek: Miarka, dcera medvědice

Následující Dialektický slovník chodský