Časopis Naše řeč
en cz

Dialektický slovník chodský

[Sdělení redakce]

(pdf)

-

Známý badatel o Chodsku a zvláště o jeho nářečí, plzeňský profesor Jan František Hruška, jehož »Dialektický slovník chodský« vydala r. 1907 Česká akademie, věnovala kanceláři Slovníku jaz. českého pro budoucí Thesaurus nově nastřádané doplňky k chodskému slovníku asi o 3000 dokladech. Svůj dar, dílo patnáctileté práce, doprovodil zajímavým dopisem o postupu a zásadách své práce a rozhovořil se i o některých svých pozorováních, která jsou obecně zajímavá a jež, nadějíce se jeho souhlasu, otiskujeme. Píše:

»V posledních letech hojně užíváno podřečí chodského v beletrii. Nelze proti tomu býti pro kolorit díla a určitější charakteristiku osob, ale záhodno nepominouti mlčením, že tu nebývá hrubě dbáno správnosti podřečí. Vytkl jsem to již v soukromí, v dobré vůli a snaze o nápravu, ale dostalo se mi za to posměšné výtky »filologického piplání«. Jenže právě to filologické piplání s mnohou prací mnohých let může zde ukázati správnost a jistotu. Na př. v chodské mluvě se odedávna zachovává záliba dloužiti koncovky jak v skloňování, tak zvláště v časování. Slýcháme podnes: volál, volát, semán, vovíc, votáv, jelít atd. Ale »filologické piplání« ukazuje, že i pro takovou prostou mluvu, jako je chodské podřečí, platí zásada: výminka tvrdí pravidlo. Slýcháme: volál, čekál, nechál, nechát atd., ale najednou proti tomu jen a jen krátce žehnal, dělal. Snadno pochopujeme výjimku žehnal, žehnat: slovo to přišlo z kostela a z knih, ale tajemstvím zůstane důsledně krátká koncovka dělal, dělat, neboť toto sloveso je stejně všední a domácké jako volál, volát atd.

Proti tomu nacházíme v nynější beletristické chodštině množství slov takto chybnou analogií svévolně dloužených (na př. vozvál, popádne, sežrála, rozhněvál, dělál, sběhál, dožrál, prodál, počítát, čtál, hučíl se, mušíli, pustíli, chytíl, vyskočíl, měříl, postíl, praštíl, platíl a j.). Naproti tomu se pomíjejí délky, kde je chodština měla nebo dosud má. Připomínám tu věc, aby naposled texty takové nebyly excerpovány jako doklady pro chodštinu, jak pověděl kritik krajan Em. Felix, náměsíčnou.

Za pětatřicet let, co se obírám chodským národopisem, poztrácelo se hodně svérázu i z podřečí. Nemění se tak rychle mluva lidu sama, ale s vymírají[279]cími nejstaršími hlavami mizí navždy největší díl zděděných zvláštností. Příchozí do chodské vesnice má první dojem, že slyší obyčejnou obecnou mluvu, přibarvenou jen tu a tam jinou výslovností a přízvukem větným. To platí zejména, nahodí-li se mu mluviti s někým, kdo sám už svou přirozeností nebo novým způsobem života je více vydán asimilačním vlivům cizím, jež zvláště od války působí velmi rušivě na všecku kmenovou svéráznost. Vždyť se nyní z každé skoro vesnice chodské vydává denně po několika lidech za chlebem do rušného života továrního (do Škodovky v Plzni).

Posloucháme-li však i takový nahodilý hovor trpělivě, proskočí brzy slovo a tvar nebo celé rčení, jež jsou zbytky starodávného podřečí. Je jisto, že vnuk nynějšího chodského rolníka nebude už vědět, co je příloh, štyrbrazník, dví, vobhánět, vybírat. Změnila se práce na poli, nebude brzy kdy a proč užívati těchto výrazů, vytratí se z živé mluvy. Ale troufal bych si předvídati, že se ještě v několika příštích pokoleních budou ozývati na Chodsku slova a tvary: volál, vzel, votáv, kolmáh, srdeň, záteň, náton, trhel; slova zvláštní budou žíti s věcí a tvary zvláštní se vžily, že jich bezděky užívají, i kdo z módy proti nim brojí.

Zdá se, že zděděná barvitost mluvy mizí právě tak, jako malebný kroj, ale podstata věci je jiná. Kroj se vyrábí a kupuje; nechce-li si člověk koupiti nový kus, když staršího nemůže užívati, jest oň méně. Mluva se rodí s člověkem a všemi kmenovými zvláštnostmi, žije s kmenem. Přežila celá pokolení a přežije i kroje, aspoň v hojných cenných zbytcích, proti nimž je boj nové doby slabý a marný.

Proč o tom uvažujeme? Z přesvědčení, že i naše doplňky bude možno a třeba ještě dlouho a dlouho doplňovati. A víc očí více vidí. To na povzbuzenou pro ty, kdož půjdou za námi.

Předkládám práci svou k volnému použití redakci velkého Slovníku jazyka českého s prosbou, aby z ní sama vytěžila, co se dá, i aby dovolila z ní těžiti k účelům dialektologickým, když nemohla býti autorem samým zpracována pro tisk a tím i pro širší veřejnost. V »Naší řeči« jsme čtli zprávu z kanceláře Slovníka, že není peněz v Čsl. republice pro český jazyk. Chudý má pomáhati chudému. A proto prosím, aby redakce přijala tuto mou práci jako skromný a radostný dar.«

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 9, s. 278-279

Předchozí Z našich časopisů

Následující Zemský výbor moravský

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1