Milavče

[Hovorna]

(pdf)

-

(K. P.) Palacký v Popise píše Milavče, tedy tak, jak se nyní v lidu vyslovuje. Sedláček v Hist. slovníku místopisném má tvar Milaveč rodu žen. a čísla jedn. Staré doklady v listinách latinských by svědčily pro původní tvar Milaveč: in hereditate nostra Milawecz (Reg. 3, 391 z r. 1324); in villa Milabecz (t. 3, 450 z r. 1325);. Pyrkossio dicto de Milawes (t. 2, 823 z r. 1302), ač ovšem při zápisech latinských jest třeba jisté opatrnosti. Nejstarší zápisy české (pokud víme) mají však již tvar a sklonění takové, jaké žije dnes v ústech lidu, Milavče, v Milavčích: dřéveřečenú ves Milavce (Arch. č. 4, 236 z r. 1404; z listiny je zřejmě viděti, že jde o Milavče na Domažlicku, ale rukopisné cz čteno vydavatelem za c místo za č); v naší vsi u Milavcích (= Milavčích, t.); v naší vsi v Milavcích (= v Milavčích, Arch, č. 4, 239, z r. 1454; ale datum in Milawecz). Původ jména není zcela jasný; podobná místní jména jako Miletín, Milotice, Milešovice a p., zvláště pak Milevice vedou k domněnce, že tu jde o jméno utvořené ze jména osobního tak jako Budeč, Choteč, Želeč atd., a to snad z téhož osobního jména, z něhož vznikl název Milevice, rozšířeného příponou -ec nebo -ek (Milavec, Milávek). Podle této domněnky byl by býval tedy skutečně nejstarší tvar (ten, pak ta) Milaveč, jak je psáno v zápisech lat., ale tvar ten by se byl velmi brzo, již v 15. stol., změnil podle jiných místních jmen pomnožných v Milavče, 2. p. z Milaveč atd. Prakticky z toho plyne, že tvar, který žije v ústech lidu, t. j. Milavče, do Milaveč, v Milavčích, jest i historicky správný a že mu náleží přednost. — O psaní československý, česko-slovenský bylo rozhodnuto v N. Ř. 4, 120, že jest lépe psáti československý; v Pravidlech čes. pravopisu, která tou dobou již byla v tisku, zůstalo ovšem psaní starší. — Jméno Český les je psáno v Pravidlech (1921) na obou místech, pod heslem český i pod heslem les, stejně, s malým l. Pravidlo tohoto psaní se týkající je v úvodě k Pravidlům, str. IV. — O nominativě a instrumentále v doplňku pojednáme v N. Ř. v některém z příštích se[221]šitů; zatím odkazujeme na Gebaurovu-Ertlovu Mluvnici českou (II, str. 172 a násl.), kde je poučení o tom dosti zevrubné.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 7, s. 220-221

Předchozí Kubín

Následující Movitý