Choditi maminkou

Karel Juda

[Drobnosti]

(pdf)

-

Právě jsem se chystal na výlet do Mšena, na Kokořín a do okolí, když mi dodali 6. číslo »Naší řeči« s poznámkou na str. 187, že se na Podřipsku říká všeobecně »jdu maminkou« a pod. místo s maminkou. Zjistil jsem, že se podobně mluví také v krajině mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví, obě řečená města vyjímajíc, nejdůsledněji pak uprostřed toho území ve Mšeně s okolím. Za kratičkou dobu jsem si poznamenal mnoho zajímavých věcí. Zdá se, že by půvabný mšenský kraj stál za to, aby byl nejen proputován turisty a milovníky přírodních výstředností v přečetných roklích (erosích), nýbrž aby byl také prozkoumán filology.

Instrumentál toho způsobu, jaký je ve výraze »jdu maminkou«, jest na Mšensku tak vžit a zakořeněn, že se nikdo nepozastaví nad větami, které by příslušník jiného nářečí chápal jinak a které by v něm vzbudily nezřídka i dojem groteskní. Na Mšensku nikoho nezarazí, slyší-li, že dcera byla v kostele maminkou (místo s maminkou), nebo že tatínek byl na trhu volem, bejkem (místo s volem, s býkem). Když se řekne o někom, že »chodí holej«, neznamená to vlastnost, nýbrž vycházkové společenství »s holí«. Podobně je vždycky chleba sádlem, máslem, knedlíky švestkama, jede se na trh pšencej (m. s pšencí, pšenicí).

Záměna a matení instrumentálu s předložkou s a instrumentálu prostého, které na Mšensku bylo, než se dnešní způsob ustálil, způsobilo naopak zase, že se v jistých rčeních, kde byl na místě prostý instrumentál, začal ujímati instrumentál předložkový. A tak se ve Mšeně chodí »s tamtou ulicej« (tamtou ulicí) a na chodící se někdo kouká »s voknem« (m. oknem). Nejčastěji pak chodívají Mšenští do své překrásné sadové rokle Debře a říkají, že »se procházejí s Debřej« (Debří).

[210]Týmž způsobem jako ve výraze »jíti maminkou« jest vyložiti vynechávání předložky k, ke ve výrazech rovněž na Mšensku rozšířených »pojedu tetičce« a p. Východištěm byly zajisté zase případy, kde předložka k splývala se začátečním k slova následujícího, na př. »jíti k kupci«.

Avšak ne jen pro tyto zvláštnosti syntaktické, (k nimž se zajisté důstojně řadí rčení »byli jsme jich tam osm«), také pro stránku hláskoslovnou, tvaroslovnou a lexikálně významovou zasluhovalo by mšenské různořečí bližšího prozkoumání. Zvláštní, ač i jinde užívané je šíření -í v -ej v instrumentálech: pšencej, holej (holí), ulicej, nad střelnicej. Zvláštní je skloňování kluci, klucům, klucma a podobně hoši, hošům, hošma. Naprosto neobyčejné je adjektivum -ů(v) ve výrazech: dřevův stůl (dřevěný), hrnec železův (železný), gumův plášť, plyšův klobouk, makův koláč, žaludův král, kulův spodek. Zato ovšem říkají: Wilosonový nádraží, maminčinej dům.[1]

Zvláštní jsou také ustrnulé tvary náměstky osobní po předložkách: proti tebe, v tebe, v sebe (ta kráva měla něco v sebe). Letmo jsem zaslechl neobvyklá slova lomka (košík), loubka (půda pod střechou), kosinka (peroutka), smetev, smetvička (větev), rokel (rokle). V tom kraji je nesmírná bída o vodu. V celém Mšeně není jediné studny, jen chatrná kašna. I neznají významu rybník, poněvadž nikdy ryb nepěstovali. Nádrže dešťové vody slují kaly, rybníku u Harasova říkají tůň. Také adjektivum velký schází. Věci jsou malé a hrubé. Pěkné rčení jsem zachytil ve vagoně od starce z Nebužel. Pravil: »Už je vrch čas, aby zapršelo.«

Z týchž úst pochází toto mudrosloví: »Jak je moc (= mnoho) pro oči, je málo do huby.«

---

[1] Redakce byla by povděčna čtenářům Naší řeči za zprávy, kde se takovéto tvary ještě vyskytují, aby si mohla učiniti úsudek o jich rozšíření.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 7, s. 209-210

Předchozí Kraslice

Následující Jan Šafránek, Red. (= Redakce): Škola občanská