Z našich časopisů

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii (XVI, 3—4) otiskuje Janko 5. pokračování V. řady svých příspěvků k českému slovníku etymologickému. Podává se tu výklad hesel šul-, šur-, šik-; hesla ta už byla vykládána dříve, ale zde se vysvětlují homonyma s jiným základem etymologickým. Heslo šul- (na př. slc. šula = okoun, mor. šulánky = jídlo z brambor, mor. a slc. šúlať = váleti, hnísti, příjmení Šoulavý a Šoulej) pochází z indoevr. kořene skeu (= pokrýti, obalovati) s příponou -l- a je příbuzné se staroind. kukula- (= šešulka, lusk, zbroj), řec. skýlon (= zvířecí kůže), lit. kévelas (= skořápka) a j. Výklad tento se opírá o Bernekrovu nauku o střídání souhlásek sk — ch — š (na př. paskuda, chudý, šiditi). Vedle slov s š patří sem také slova se sk: skúla = vřed, skulina i s ch: chouliti se = krčiti se. Polská skupina slov szułać = bodati a j. má asi základ v něm. schelka = strkati, rozlámati, pak třesením rozezvučeti.

Druhé heslo šur- (na př. čes. šourek = pytlík) vykládá Janko splynutím kořene skeu- (s příp. -r-) = pokrývati, obalovati (sr. něm. Schauer = přístřeší, Schauer = stodola) a koř. sker- = krájeti (čes. kůra, skořice). Slova šoulati atd. a šourek atd. jsou tedy slova praslovanská, ba indoevropská a nejsou převzata z němčiny. — Německé homonymum Schauer, jež souvisí se slovem schauen = dívati se a znamená ‚dozorce‘, dochovalo se také v příjmeních Schauer, česky také Šavrda (s příp. -t nebo -da), pod. jako Hauer (Hujer, Hojer) a Havrda.

Třetí heslo šik- má ještě dva útvary od sebe rozdílné. Především slc. šik (= pozlátko, falešné, podvodné zlato) se slovy podobného významu v maď., rum., srb. a bulh., jež Matzenauer vyvozoval z turečtiny, soudě podle jeho [219]rozšíření na Balkáně. Avšak Janko, myslíme právem, vykládá toto slc. šik z dvoučlenné spřežky šiky myky (= semotam, úskoky, podvodné kousky), jejíž první člen šiky se osamostatnil. Všechna ostatní slova zbývající přičítá jedné, společné rodině: třeba je vykládati z něm. schick- (= podoba, stav, pořádek, dobrá nálada, vzrůst, lad). Jde o české slovo šikovati, doložené již v stč. (ciesař naň šikova svého soka, Dalimil) a znamenající zhruba posílati, pak obstarati, zaopatřiti (na př. službu), pořádati, řaditi (lid k bitvě). Dále jde o subst. šik a adj. šikovný. Franz. avoir du chic = míti vkus, je také asi z něm. schick. Jen chic = obratný tah štětcem může být z osobního jména franz. malíře Ant. Chiquesa. K něm. schick patří také čes. šikovatel (Feldwebel), slc. šikovnice (dohazovačka, kuplířka) a čes. šikovník (kdo něco obstarává nebo u Wintra »správce ponocných«).

V Listech filologických (LVII, 1—5) vyšly také některé výklady etymologické, které se sice svým rázem vymykají z největší části programu Naší řeči, ale přece aspoň volbou svých témat i naše čtenáře by zajímaly. J. M. Kořínek vykládá o původu slov. slova nevěsta, který již od dávných dob zaměstnává slovanské filology. Jak nesnadné to je slovo, je viděti již z přehledu posavadních výkladů, jimiž jeho článek počíná, jež samy svou rozmanitostí působí v čtenáři pochybnosti, smíme-li vůbec doufati, že se tu kdy filologie dobere konečného výsledku. Podle jednoho výkladu by nevěsta byla nevo-věsta (nově vedená, vdaná), podle jiného ne-věsta (nevěděná, neznámá, rodině cizí), podle jiného nev’sta (nejnovější, nejmladší), podle jiného nevêstôr (novožena) atd. Je i výklad, že to je slovo nejen neslovanské, nýbrž i neindoevropské, pocházející z jazyka předindoevropských obyvatelů krajů později slovanských. Kořínek sám podává výklad jistě duchaplný, jistě i možný, ale přece jen založený na jazykových útvarech, po kterých se v historických dobách slovanských jazyků marně ohlížíme. Slovo nevěsta by podle toho v dobách předslovanských znělo nevo- (nebo neve-, nevê-, neu-) -ê-d-tâ = nově vzatá, nově pojatá (d- by byl nejslabší stupeň kořene dô- ‚dáti‘, který jako v jaz. stind. s předl. ê by byl znamenal ‚bráti‘). Bude-li tento výklad uznán za konečné rozřešení staré záhady, bude to znamenati, že slovo nevěsta pochází z dob nade vše pomyšlení dávných.

Naše slovo kat se kromě češtiny objevuje jen v polštině a lužičtině (do některých nářečí běloruských a maloruských přešlo asi z polštiny). Podle výkladu Kořínkova je to slovo slovanské a patří k téže skupině slovní co naše káti se, kázeň, jež mají známé příbuzenstvo v starých slovních rodinách indoevropských. Výklady Kořínkovy opírají se zde i v článku věnovaném slovu nevěsta i o bohatou látku národopisnou.

† Jan Pelikán podává velmi obsáhlou látku k dějinám stč. příd. jména nic, nicí ‚k zemi skloněný‘ a sloves i jiných slov s ním příbuzných (ničěti [220][ležeti tváří na zemi], -niknouti, -nikati atd.), jež stopuje všemi jazyky slovanskými i v jiných jazycích indoevropských (Slov. adi. nic’ a slova příbuzná). Je to slovní rodina, o niž jsme zavadili na str. 48, kde jsme se ovšem nemohli pouštěti do této látky tak hluboko, jak učinil † Pelikán. Snad nebude na škodu, přidáme-li k jeho bohaté látce malý doplněk, zajímavé sloveso české, jež, pokud víme, nebylo posud nikde zapsáno. Po prázdninách r. 1917 jsem odjížděl ze Všechlap u Divišova do Prahy s bednou, jež skrývala mimo obyčejné potřeby také všelicos, čeho tenkrát v Praze bývalo po málu a proto přesahovala zejména výškou obyčejná prázdninová zavazadla. Rolník, který nás vezl na nádraží, bednu z domku k vozu dopravoval na trakaři. Po několika krocích však ohlásil »ono se to níká«, zastavil a bednu se všech stran dobře upevnil k trakaři provazem. Vysvětlil mi také, co svými slovy míní: bedna se mu na trakaři nakláněla na stranu a byla by se mohla s trakařem převalit na zem. — K výkladu Pelikánovu bych snad mohl přidati, že nevidím původ celé té veliké slovní skupiny v původních tvarech slovesných, nýbrž v přídavných (a příslovečných) odvozeninách prajazykového příslovce ni (dolů), ale zavádělo by nás to dále, než zde je možno zacházeti.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 9-10, s. 218-220

Předchozí Názvy mluvnických pádů

Následující Biograf, biografie