Časopis Naše řeč
en cz

Názvy mluvnických pádů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

(Dotaz a návrh.)

Mluvnické osoby, stupně přídavného jména a pády jmenujeme po česku obyčejně jen řadovým číslem. To lze pochopiti při osobách a stupních přídavného jména: mluvnická první osoba, já, je s osobou mluvící totožná, osoba druhá, ty, je jí bližší než osoba třetí, on, a stupně přídavného jména vyjadřují rostoucí míru vlastnosti. U pádů je však pořádek, v jakém bývají v našich mluvnicích, nahodilý a není stejný ani na př. ve všech mluvnicích slovanských (náš šestý pád bývá počítán za sedmý a náš sedmý za šestý).

Na střední škole pozná žák názvy latinské (jež zčásti jsou napodobeniny názvů řeckých): ty se aspoň zčásti shodují se skutečným větovým rázem pádů, aniž ovšem vystihují všech jejich významových odstínů. Rusové mají již dávno jména svá, jež jsou skoro naskrze překlady názvů latinských (v našem pořádku pádů 1. nominativus — imenítel’nyj padéž, 2. genitivus — rodítel’nyj p., 3. dativus — dátel’nyj p., 4. accusativus — vinítel’nyj p., 5. vocativus — zvátel’nyj p., 6. localis — městnyj p., 7. instrumentalis — tvorítel’nyj p.). Také Poláci užívají názvů podobných ve škole i v mluvnicích a ve spisech jazykozpytných i ve výkladech obracejících se k neodborníkům; utvořili si je již samostatněji (1. mianownik = jmenovatel, něm. též Nennfall, 2. dopełniacz = doplňovatel, též przypadek rodzący = pád rodící, 3. celownik = cílovník, 4. biernik = beroucí, 5. wołacz, 6. miejscownik = místovník, též przypadek miejscowy, 7. narządnik = nářadník, nástrojník, též przyp. narzędziowy).

I u nás se stal pokus podobný. V Rankových slovnících jsou názvy větším dílem podobné ruským, ale jsou to (jako v polštině) jména podstatná, ne výrazy dvoučlenné. Snad pocházejí od Ranka samého. Ale neujaly se. Jsou to slova: 1. jmenovatel, 2. roditel, 3. davatel, 4. vinitel, 5. volatel, 6. místník, 7. nástrojník. Z těchto názvů není vhodný zejména slovo ‚roditel‘. Je to napodobenina latinského názvu genitivus (genetivus), u nás nevhodná již proto, že rod, t. j. otce nebo matku, neoznačujeme zpravidla druhým pádem jména podstatného, nýbrž přisvojovacím jménem [217]přídavným (Rudolfův syn a p.). Nalézti tomuto pádu vhodné jméno je velmi nesnadné, protože jeho mluvnické úkoly jsou nejrozmanitější; o jméně, které by zahrnovalo všecky, ani mluviti nelze, ale ani o jméně, v kterém by se zračila aspoň většina jich.[1]

Snad by bylo lepší slovo přisvojník; přisvojovací význam druhého pádu (v nejširším smyslu toho slova) je důležitou částí jeho úkolů a v slově přisvojník by byla naznačena spojitost přisvojovacího pádu s přisvojovacím zájmenem a jménem přídavným. Indičtí gramatikové tomu, čemu evropský jazykozpyt říká adnominální genitiv (druhý pád závislý na jméně), říkali »šestý pád spojitosti« (genitiv je jim pádem šestým); spojitost v nejširším smyslu je opravdu, co vyjadřuje druhý pád u řídícího jména, ne pouhé přisvojování, a kdyby bylo příhodné jméno tohoto širokého významu, bylo by asi nejlepším názvem tohoto pádu.

Snad by neškodilo, kdyby jména pádů měla koncovky pokud možná stejné. Pád pátý stojí celým svým rázem mimo pády ostatní a mohl by míti koncovku odchylnou: volatel; ale ostatní pády by mohly míti koncovku -ník. Rankův »jmenovatel« by mohl býti jmenovníkem; to slovo by bylo k slovesu jmenovati v témže poměru, jako na př. bojovník, slitovník, hodovník k slovesům bojovati, slitovati se, hodovati. Tím bychom se také vyhnuli slovní shodě se jmenovatelem v počtářství, ačkoli na př. Polákům nevadí, že mianownik je i jmenovatel zlomku (něm. Nenner) i první pád (Nennfall, Nennform). A třetí pád by mohl býti darovníkem nebo darníkem (místo Rankova »davatele«); slovesa znamenající ‚dávati, darovati‘ se skoro všude pojívají s třetím pádem. Jméno čtvrtého pádu u Ranka, »vinitel«, je překlad latinského accusativus (a to zase překlad řeckého aitiâtikê). Předmět slovesa ‚viniti‘ se sice vyjadřuje čtvrtým pádem, ale je to sloveso přece jen příliš málo významné; snad bychom čtvrtý pád, jímž se obyčejně vyjadřuje předmět děje, mohli nazvati předmětníkem. Rankova slova místník a nástrojník by mohla zůstati názvy pádů vyjadřujících (ovšem vedle okolností jiných) místo a nástroj děje; a tak bychom měli řadu 1. jmenovník, 2. přisvojník, 3. darovník nebo darník, 4. předmětník, 5. volatel, 6. místník, 7. nástrojník. Snad by na gymnasiích přibylo pro potřebu vyučování latině ještě slovo odlučník (= lat. ablativus), jež by se ovšem křižovalo nebo doplňovalo se jmény místník a nástrojník (i v mluvnici české by se snad objevil i odlučník jako označení druhého pádu odlukového); ale to jsou již podrobnosti, do [218]kterých se zde netřeba pouštěti. Pádům jiným, jaké se objevují na př. v jazycích finských, mohli bychom směle nechati jejich jména latinská.

Předkládáme tyto věci čtenářům na uváženou. Snad není ani nutné potřeby měniti po této stránce co v posavadním způsobu našeho mluvnického vyučování; co se nás samých týká, samo sebou se rozumí, že nemáme v úmyslu měniti způsob, jakým jsme posud o pádech mluvili, pokud nebude uznána potřeba anebo prospěšnost nějaké změny v širších kruzích. Nepředkládáme tyto věci ze svého vlastního popudu: popudem nám byla otázka jednoho z našich čtenářů, neměli-li bychom i my v mluvnickém vyučování a v mluvnickém názvosloví míti něco podobného, jako mají na př. naši slovanští sousedé na severozápadě. Ani není naším úmyslem, aby se provedlo hned nějaké hlasování, snad vedením naším; ale nezříkáme se možnosti, otisknouti nějaký věcný rozklad o této věci podle možnosti i v Naší řeči.


[1] A to ani nehledíme k tomu, že v jazycích slovanských a baltských pád 2., genitiv, přejal také úkoly bývalého ablativu, pádu vyjadřujícího, odkud něco se odlučuje a významy odtud odvozené.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 9-10, s. 216-218

Předchozí K českým lidovým útvarům se suffixálním -nd-

Následující Z. (= Josef Zubatý): Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1