Problém jazykové správnosti

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V minulém čísle Naší řeči vylíčil Q. Hodura Ertlovo úsilí najíti pevnou zásadu, podle které by bylo možno posouditi, je-li některý výraz jazykově správný či chybný. Za takové měřítko mluvnické správnosti pokládal Ertl »dobrého autora«, ostatní měřítka mají podle Ertla cenu jen relativní. Týmž předmětem se nyní obírá též úvaha Jiřího Hallera (Problém jazykové správnosti), uveřejněná ve výroční zprávě českého st. ref. reál. gymnasia v Ústí nad Labem 1930 (16 stran, vydána i ve zvláštním otisku). Autor v ní ukazuje, že není u nás (a ani jinde) dosud »jednotného názoru o podstatě jazykové správnosti, o zásadách a metodách, jimiž by se mělo řídit její určování«. Někteří pokládali za měřítko jazykové správnosti starý jazyk, jiní lidovou mluvu nebo zase »dobrého autora« (Ertl), jiní jasnost a krásu, konečně i logičnost nebo srozumitelnost, účelnost a nutnost výrazu, uplatňujíce tak »funkční hledisko« na zvláštní vyjadřovací potřeby jazyka spisovného. Haller probírá kriticky tato hlediska, zvláště se zastavuje u »dobrého autora«, jak o něm vykládal Ertl, a ukazuje, že ani »dobrý autor« (t. j. shoda v jazykovém usu pečlivých spisovatelů) není spolehlivou zárukou jazykové správnosti. Tak na př. Ertl často káral zbytečná a nečeská přídavná jména s předponou bez- (jako bezzvučný, bezvýrazný, bezúčelný). Není pochyby, že nečeská vskutku jsou. Ale vysky[215]tují se zhusta i u dobrých autorů, jako jsou Havlíček, Neruda, Čech, Rais, Jirásek a j. Haller našel u těchto dobrých autorů i jiná odchylná rčení: docíliti, doznati (místo přiznati), nadejíti, nadcházeti (místo nastati, nastávati), odvislý, předpojatý, patřičný, povážlivý, vyvolati (místo vzbuditi), dostáti slovu, předejíti něčemu, naslouchati něčemu. Je viděti, že ani »dobrý autor« není vždy měřítkem správnosti. Někteří se dovolávají též jazykového citu. Ale to není mohutnost vrozená, nýbrž vypěstovaná zkušeností a ustavičným stykem s jazykem neporušeným. Člověku vzdělanému by tento jazykový cit měla dáti škola. Ale škola dnešní tuto funkci neplní, protože žák v ní není ve styku jenom s jazykem neporušeným, nýbrž s jazykem naopak často velmi pokaženým, a to jak u odborných učitelů, tak i v odborných učebnicích.

Čím se tedy říditi při posuzování jazykové správnosti? Žádný z uvedených prostředků není sám o sobe úplně spolehlivý. Nejlepší zárukou správnosti by arci byla shoda všech kriterií při posuzování každého případu. Toho se nedosáhne ovšem vždycky. Nicméně bude třeba rozličné ty metody kombinovati a najíti takovou »základní kombinaci jednotlivých způsobů, která by v podstatě zůstala stejná ve všech výkladech jednotlivých a byla ovšem závazná«. Autor je přesvědčen, že takovou kombinaci, takový »obecný princip pro posuzování jazyka« nalézti lze. Nebylo mu však možno v krátkém článku pro výroční zprávu dořešiti tuto věc; slibuje zabývati se tímto problémem jindy.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 9-10, s. 214-215

Předchozí Neslovesné věty v češtině, Studie o tvoření výrazů expresivních

Následující K českým lidovým útvarům se suffixálním -nd-