Časopis Naše řeč
en cz

Dovedoucí

[Drobnosti]

(pdf)

-

V posudku Vachkova nového románu (v Nár. pol. 5. bř. 1922) píše red. Sekanina zejména o jeho hlavní postavě, nadaném studentovi, který utonul v neřestech velkoměstského života a do záhuby strhl i svou rodinu. Diví se, že by nebyl měl očí dosti silných, aby dovedl nalézti pravou krásu, jíž je přece tolik ve světě. »Student snící o takové čisté bytosti praženské, jak nám jej autor představil? Jinoch dovedoucí sledovati jako by (= jakoby) omámen a hypnotisován skutečnou krásu umělkyně Heleny a dovedoucí ji takřka až podvědomě vytušiti kdesi až na druhém obvodu Prahy?« Toto dovedoucí je novota, jakých i dnes, v době tak plodné na jazykové novoty, málokdy se dočkáme; a řekněme hned, novota, již máme za nečeskou, za nemožnou.

Co je příčestí přít. č. na -cí? Je-li přechodník neurčitý tvar slovesného příd. jména, je příčestí na -ci jeho tvar určitý, přech. sedě se má ku příč. sedící jako zdráv ke zdravý. To znamená, že příč. na -cí je tvar přívlastkový, jinými slovy, že příčestí na -cí vyjadřuje nějaký přítomný děj nebo stav nějaké osoby nebo věci jako její vlastnost. A vlastnost přece musí míti nějaké trvání, aby vůbec mohla býti vlastností? Z toho plyne, že příč. na -cí lze tvořiti jen od sloves vidu nedokonavého, jejichž děj vůbec může míti nějaké trvání, ne od sloves dokonavých. A to nám také potvrzují celé dějiny našeho jazyka. Lze říci »hořící stodola« anebo »dohořívající stodola«; ale »dohořící stodola«? V starší češtině by se sotva komu podařilo najíti doklad příčestí na -cí od slovesa dokonavého; něčemu takovému by naši předkové vůbec nebyli rozuměli. A význam těchto tvarů jako vlastností se v češtině tak hlásí, že nabývají rázu přídavných jmen, jež se mohou stávati jako jiná příd. jm. i jmény podst. (spolutrpící, spolusedící = spoluobčan vykonávající stejné povinnosti), že se jako příd. jména skládají s jinými slovy (všemohoucí, vševědoucí, zlolající), že ztrácejí zvratné zájmeno, nesrovnávající se s rázem příd. jména [116](kající, túlající, třesúcí), že si jazyk podle nich tvořil skutečná příd. jm., která se tvarem odchylují od vlastního slovesného kmene (horoucí, stkvoucí, žádoucí, věřúcí, věřící a p. m. hořiecí, hořící, stkviecí se, žádající, věřiecí).

Dovésti je sloveso dokonavé, jeho přít. tvar (dovedu) má nejčastěji význam budoucí; že z příčin, o nichž jsme mluvili 4, 240 n., může míti i význam vztahující se ku přítomnosti, nestačí ještě jazyku, aby porušoval své základní pravidlo o příčestích na -cí. Kdyby dokonavé sloveso dovésti mělo svůj tvar nedokonavý (4, 242 jsme uvedli doklady nedokonavých tvarů ze starší češtiny, ale dnes tvary dovoditi, dováděti, dovozovati mají význam jiný), mohlo by se tvořiti příčestí z nich; ale »dovedoucí« je stejná chyba, jako by bylo, kdybychom řekli, že někdo »bude dovésti« to a to, jako by bylo, kdybychom mluvili o »padnoucím« kabátu, jako bylo, když Vrchlický napsal »Vy myslíte, že moje koruna bude padnouti Vašim skráním« (3, 18). Chtěl-li by Čech ve větě, již jsme nahoře uvedli, užíti slovesa dovésti, musil by položiti vztažnou větu (který dovede…); pakli by se chtěl vyjádřiti jediným slovem, musil by užíti něčeho jako příd. jm. schopný. Bohužel žijeme v době takového úpadku jazykového citu, že by příklad, o němž zde vykládáme, mohl najíti následovníky; proto jsme si ho všimli.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 4, s. 115-116

Předchozí Fasáda, fačáda

Následující Sto jedno dítě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1