Volavka, III.

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

(Konec.)

7. Domníváme se tedy, že koncem 15. a počátkem 16. stol. slovo čiepě-čápě mohlo znamenati také volavku. Nemusilo to býti vždy a všude; nenašli jsme dokladů naprosto nepochybných a není nemožno, že se význam kolísal i tak, že totéž slovo mělo současně v některých místech a třebas i v ústech rozličných osob význam ten i onen. Nám je čapátko jen malé čapí mládě; snad mohlo totéž slovo znamenati i malou volavku dospělou, snad se tak dovedli naši předkové se zálibnou mazlivostí vyjádřiti o krásné volavce vůbec, jako se dovede jezdec třebas o starším koni [102]pochlubiti slovy »to je koníček!« Podobných dokladů ze starších památek neznáme; ale známe doklady, v nichž příd. jm. čapátkový má význam ‚volavčí‘ (všude je v nich řeč o volavčím peří). V dotčeném již sepsání Vratislavově je zmínka o čapátkovém peří třikrát. O řeckém beglerbegu (sultánově místodržícím v zemích evropských) čteme (32): »Punt (pás látky ovinutý kolem pokrývky hlavy) měl na hlavě velký, a za ním velká kyta (kytka, chochol) čapátkového peří«; o tulbantech (turbanech) postavených v chrámu sv. Sofie v Cařihradě v hlavách rakví sultánů a jejich žen a dětí (60), že tam jsou »s velmi pěknou kytkou čapátkového peří«; podobně čteme (143) o sultánu zemřelém a o zaškrcených bratřích jeho nástupce, že nový sultán »každému v hlavách jeho tulbant s pěkným jeho čapátkovým peřím postaviti kázal«. V přidaném slovníčku je k slovu čapátkový přidán význam ‚volavčí‘. Nevíme, dobral-li se Ertl tohoto významu úvahou, či měl-li k němu přímé svědectví, ale přímé a soudobé svědectví můžeme uvésti my. V 15. dílu veliké sbírky »Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu«, již nákladem zemským vydává zemský archiv, vyšla prací dra J. B. Nováka, ředitele archivu, přebohatá listinná látka k poznání událostí roku 1611, jež byly předehrou nešťastného odboje z r. 1618 a z let následujících. Tam je (15, 1, 620 n.) zpráva kutnohorských poslů na pražském sněmu o slavném příjezdu krále Matyáše do Prahy (24. bř. 1611). Čteme tu m. j., jak za vojsky a pány ze stavů moravských, rakouských a českých jel »král uherský sám jediný v uherským habitu, zelenou uherskou dlouhou sukni karmazínovou pod kolena, přes ni červený doloman soukenej, žlutý boty uherský, felbovou čepici a za ní kytu čapátkových peří«. Jsou tam o téže věci ještě dvě zprávy německé, z nichž vyjímáme slova důležitá pro poznání, co je čapátkové peří: »mit einem statlichen raigerpuschen« (626), »in… klainen aufgehabten ungerischen huetlein, mit einem schwarzen raigerbuschen besteckt« (631). Něm. Reiger, Raiger je starší způsob psaní místo dnešního Reiher, felba je podle Brandlova Glossaria 47 »der Halbsammt, Wollsammt (Felbel), aus dem ital. felpa«, něm. Felbel (r. m. i ž.) je podle Weigandova slovníku »Halbsammt von Seide und Garn. Von dem gleichbed. ital.-span.-port. felpa f., das nicht aufgeklärt ist«. Král Matyáš tedy měl na hlavě poloaksamitovou čepici nebo klobouček[1] s chocholem z černého čapátkového, t. volavčího [103]peří. Jde zde patrně o peří volavky popelavé (Ardea cinerea), na jejímž »temeni jsou prodloužená pera bílá, v týle delší pera modravě černá« (v. Ottův Sl. n. 1. 1.).

A ještě jeden doklad známe zásluhou románu »Pomsta« od dra Em. Zítka (Vybraných spisů dobrých autorů sv. 40—44, 1927). Podle Historie české Pavla Skály ze Zhoře (4, 225 ve vyd. Tieftrunkově) vypravuje Zítek (4, 41) o nesnázích českých stavů r. 1620, když nebylo peněz »na zaplacení služby zadrželé vojsku« a blížil se den 28. července, do kterého vojsko ještě chtělo čekati. Král žádal přední měšťany pražské, aby pomohli, třebas i skvosty svých žen, měšťané ukazovali na nejvyšší úředníky zemské a na šlechtu, aby ti pomohli, a tu podle slov Skálových »mezi jinými nejvyšší kancléř z Roupova směl se v tom pronésti, že k dotčené potřebě, aby z ní vlasti jeho bylo spomoženo, své čapátkové peří složiti a místo peněz odevzdati chce«. Byla-li to posměšná poznámka, jak soudí dr. Zítek, či jen nedostatek opravdové vůle, nebudeme rozhodovati; nám jde jen o další starý doklad slova čapátkový.[2]

V témže románě (1, 249) čteme k událostem z r. 1618 v popisu karlštejnského purkrabí Jaroslava Bořity z Martinic m. j.: »Jeho… hlava… pokryta byla kloboukem španělského tvaru, ozdobeným dokola šňůrou perel a zpředu čapátkem, upevněným vpředu v zlatém štítku, vykládaném drahokamy«. Laskavostí páně spisovatelovou víme, že toto místo je psáno samostatně, bez opory v nějakém starém dokladě. Kdyby podobný doklad byl, nemohlo by v něm ovšem slovo čapátko znamenati volavku celou, nýbrž asi čapátkový, t. volavčí chochol, právě tak, jako se dovede dnešní dáma s tajnou závistí obdivovat, jakou krásnou »rajku« má její přítelkyně na klobouku, ač to není celá rajka, nýbrž jen ozdoba z rajčího peří (někdy se této »rajce« dokonce říká i »rajer«, jako by pocházela z ptáka, kterému Němci říkají Reiher a my volavka; to je další zmatek se jménem volavky, kte[104]rého si ovšem nemusíme již všímati). V pozn. k str. 81 jsme vyslovili domněnku, že se snad i peří z ulovené volavky říkávalo čápě; dokázati to nedovedeme, ale nemožné to není. A odtud k výrazu čapátkové peří by ovšem byl jediný krok.

---

[1] Byl to asi uherský čikoš (předek naší sokolské čapky), nízký klobouk se střechou kolem nahoru vyhrnutou (neboli »klobúčik s particou vyhrnutou dohora«, jak píše Kukučín 20, 10). Ten by se byl ovšem velmi lišil od obvyklého tehdy u nás vysokého klobouku španělského se střechou odstávající a byl by doplňoval ostatní uherský kroj Matyášův. — V čekárně před audienční síní pražského hradu je mezi obrazy členů habsburského rodu také obraz muže (bezpochyby císaře Matyáše) v uherském kroji. Bohužel nelze v zatemnělých barvách dobře rozeznati tvar jeho klobouku, ale klobouk španělský to není.

[2] P. dr. Zítek nás upozorňuje dopisem ze dne 26. ún. 1930 na Wintrovu zprávu v Kult. obr. č. měst 1, 563 (»Nejčastěji na krámech vyskytovalo se k šmukům peří řeřábí, čapatkové, volavčí, pštrosí; řídčeji papouškové a lašťovčí«). Vidíme z ní, že Winter netušil, že by peří čapátkové bylo totéž, co peří volavčí. Krátké a ve větě Wintrově (jaké i v pramenech někdy bývá v době, kdy se podobné pravopisné nedůslednosti objevují i jinde) ukazuje, že mu ani tvar slova čapátkový nebyl jasný.

Naše řeč, volume 14 (1930), issue 5, pp. 101-104

Previous Bohuslav Havránek: Obrana Sedlákova

Next Emil Smetánka: Klinická fysiologie, I.