Obrana Sedlákova
Bohuslav Havránek
[Články]
-
V kritice spisu S-ova[1] jsem ukázal nelogičnost a zmatenost myšlení, nepřesnost a chaotičnost výrazu v něm, vlastnosti, které vylučují jakoukoliv vědeckou práci jakéhokoliv směru. S. pokládal za vhodné doložiti to čtenářům ještě důkladněji. Při tom spoléhal na to, že čtenář nesrovná jeho obranu s kritikou.
S. se nebrání výtkám všem, o některých mlčí; význam těch výtek, na které reaguje, snaží se oslabiti útočným tvrzením, že kritik velkou část svého referátu založil na nesprávném vytrhávání (obr. 76); obviňuje tedy kritika z nepoctivosti.
V kr. doložil jsem citáty, jak S. úplně převrátil smysl cizích uváděných názorů (kr. 9—10); prosím čtenáře, aby si ta místa znovu přečetl. S. k tomu tvrdí v obr.:
Citáty, podle nichž jsem prý opačně vyložil názory Jakobsonovy o vlivu nálady na kvantitu [jde však právě o názory Košutićovy] nebo názory Mukařovského o volném rytmu, nijak mne nepřesvědčují[2] [ale usvědčují]. Je jen podivné, že mně tu H. najednou vytýká nesprávné prý vytržení věty, kontextu, ačkoli na takovém vytrhávání založil velikou část svého referátu.
S-ovy doklady a důkazy tohoto obvinění:
obr. 73. Ze způsobu tohoto citování musím souditi na úmysl a ten-denci zkřiviti můj skutečný názor. Neboť jak jinak by přišel do sou[94]vislosti o rytmu odstavec, v němž ironisuji mínění, že rytmus se zakládá jen na pravidelnosti »píchá-li mne někdo jehlou« atd. u H. str. 7).
kr. 7. (Sedlák) pak dokonce píše na str. 129: »Píchá-li mne někdo stále, vytrvale a pravidelně jehlou, jistě nebudu myslet na rytmické prožívání, avšak mohu si zcela dobře takové píchání vystupňovat v představách jako mučivou trýzeň, mohu i tak rytmicky prožívati docela mohutně a živě.«
Citujeme-li dále, vidíme tedy, že S. bez ironie mluví o skutečném rytmickém prožívání za podmínky, která právě dobře charakterisuje S-ovo ponětí rytmu a ukazuje, k jakým důsledkům vede. Proto byl uveden kromě jiných.
obr. 72 (po výkladu o tom, že do slova představa vkládá »mnohem víc, než je zvykem«, pokračuje) H… se nesnaží vžíti se do toho, co rozumíme svým termínem, a neprávem pak mi vytýká spletení elementárních pojmů. To, co je o představě v mém smyslu vyloženo, zůstává důležitým faktorem pro pochopení básnického textu a díla, ať se tomu bude říkat jakkoliv.
kr. 6 … ještě zajímavější poměr různých druhů představ na str. 48: »Věda žádá představy zcela konkrétní, poesie se ráda vyhýbá konkrétním a jednoznačným představám« a dále: »Vědec žije v abstrakcích, básník v názorných a osobitých představách«; zde autor vyvrací sám sebe anebo spletl elementární pojmy odborné.
Jen na tomto místě v kr. je výtka »spletení elem. pojmů« (odborných), ač by se o něm mohlo mluviti častěji. — Ať se mění obsah slova představa jakkoliv, nezmění se proto již také význam slova konkrétní, kterého užil S. zmateně a nesprávně. Také nelze do citovaných vět S-ových vtěsnat jeho význam slova představa. Představa je mu »mnohotvárná náplň básnického slova s celou jeho citovou určitostí i pojmovou neurčitostí, se vší konkretností i mlhavostí básnického prožitku« (sp. 46); jak pak může mluviti o představě u vědce?
obr. 72. K tomu, co cituje z mé knihy o slově a rytmu, o »rytmickém určování okolím a celkem«, byl by musil citovati ještě jiné ukázky, ale i celek má vliv. O tom jsem se opravdu nedočetl v semant. příručkách a byl bych vděčen za takové údaje konkretnější.
kr. 6. Autor (chce) dokázati, že slovo je rytmicky určováno svým okolím a celkem, do něhož je začleněno; místo toho dokazuje jen, že význam slova je určován kontextem, což je známou pravdou sedmantiky.
Tedy na jádro výtky, že ukázal jen určování významu místo rytmu, S. nereaguje. K ukázce — první v příslušné části —, kterou cituji, je ve sp. S-ově připojen závěr: »Z toho plyne, že slovo je rytmicky určováno svým okolím a celkem, do něhož je začleněno.« Uznává tedy nyní, že to z toho neplyne. — Co se týče žádané literatury, není úlohou kritikovou, aby učil teprve autora, zvláště, když se táže na něco jiného; kdyby S. dbal o ruské [95]práce o jazyku básnickém, našel by dokladů dost.[3] Závěr o ceně takových dokladů a důkazů učiní si čtenář sám; nemusí k tomu znáti literaturu ani metody literární vědy. Obvinění, kterým S. častuje kritika, ale které nikde nedokázal, je prostě nepravdivé.
Nepozdvihnou je ani dvě místa, kde S. na svou obranu a na doklad, jak mu bylo ukřivděno, cituje celé odstavce své knihy; u nich ani výslovně nepronáší závěrečné obvinění o nesprávném vytrhávání. Uvádíme, jak zato chce přívalem slov oklamat čtenáře.
První místo, obr. 73. Takové nešetrné zacházení a vytrhávání vět vyznačuje i jiná místa kritiky H—ovy. Tak tvrdí H. v svém článečku (!): »jinde, na str. 53 podle jeho terminologie je „obraz krajiny ve vodě“ „ilusí“, „odrazem“[4] přímého vjemu“ a není „skutečností“« (str. 7). Proti tomu raději cituji příslušné místo své knihy…:
»Není třeba dnes už dokazovati, že rytmické prožívání není podníceno jen přímým vjemem ze zkušenosti. Naopak často iluse, odraz přímého vjemu, přímé skutečnosti, může býti představou rytmicky podnětnou a účinnou zrovna tak jako skutečný obraz, ne-li někdy účinnější. Výsek krajiny v řece se odrážející může rytmicky rozechvíti sám i jeho představa někdy víc než vjem krajiny skutečné. Někdy je takový způsob prožívání zcela individuální a typický. Tak na př. prožívání zrcadlené krajiny.« Kde je tu, probůh, rovnítko mezi ilusí a »obrazem« krajiny ve vodě? Kde je tu záměna zrcadlení a iluse?!
O tom však, že odraz krajiny ve vodě není pro něho skutečností a nepůsobí přímý vjem, S. mlčí. Tento výklad — samostatný odstavec — končí S. ve sp. větou: »Tento odražený obraz (krajiny ve vodě) byl mu (Máchovi) bližší než skutečnost.« Tato věta nejlépe dotvrzuje poměr oposit v S-ově výkladu: krajina, skutečnost, přímý vjem — zrcadlení, odraz přímé skutečnosti, odraz přímého vjemu, iluse. Zrcadlení je jen příkladem »iluse, odrazu přímého vjemu, přímé skutečnosti«; i interpunkcí S. naznačil, že »odraz přímého vjemu, přímé skutečnosti« je jen aposice. — Nechtěl-li toto S. tvrdit, je jeho větná skladba »zcela osamělý individuální výtvor«.
Na druhém místě cituje S. v obr. (74—5) na dvou stránkách část výkladu o zvukomalebných prostředcích, aby dokázal, jak můj souhrn na 13 řádcích »může zkřiviti jeho [96]názor na věc«; končí slovy »srovnejte sami, co z toho trhá Havránek, aniž přidává co ze svého, aniž přidává vlastně slovo kritiky. Nelze se ubrániti dojmu, že jde o zaujatost, nejde-li ovšem o ukázku nové vážné vědy.« Srovnání neprovedl, ani, co jsem zkřivil, neuvedl. Avšak srovnejme to: z jeho pěti příkladů uvedl jsem jeden s nejkratším výkladem; přidal jsem k němu začátek obecnějšího výkladu »Zvukomalebné prostředky… mají zdůraznit myšlenku, představu a zprostředkovat naléhavěji prožitek básníkův, mají tedy míti v sobě i chvění rytmu básníkova« (zkrátiv jej o část negativní). Místo to je důležité; ukazuje, jak podle S. i tyto zvukové prostředky jsou spojeny s rytmickým prožíváním. Vše ostatní jsem shrnul pod názvem »symbolika náladová« těchto prostředků, upozorniv jen citátem (»Má tedy [hláska] svůj obsah, svou sféru, svou působivost«), že S. symboliku přičítá hláskám jednotlivým; abych pak zabránil nedorozumění, že S. myslí na stálou symboliku určitých hlásek, připojil jsem ještě citát jiný »táž hláska může býti naplněna zcela jiným obsahem«.
Tak je charakterisován názor S-ův zcela stručně a přesně. — Zvukomalebné prostředky, pojímané jako symbolika onomatopoická, nejsou přece věcí neznámou, na př. právě na zvukomalebné hodnoty dvojverší Erbenova (na topole podle skal zelený mužík zatleskal) upozornil již z části, alespoň v rýmu, Vrchlický v rozboru Erbena (Studie a vzpomínky 27), zmiňují se o nich dokonce školská vydání Kytice. S. vidí však v nich většinou symboliku náladovou, což také není žádné novum; teorii o ní propracoval Grammont ve spise Le vers français — o něm S. mlčí úplně —, ale od dob kolem r. 1900 běžně se o ní mluví v poetikách, ba i v školských příručkách, srov. na př. místo v Bílého Příspěvcích k prakt. poetice (1915, 72) »první verš (hlas zvonů táhne nad závějí) převládáním samohlásky a ve slovech šíří jas ze sebe«; jak pramálo se liší od výkladů S-ových, jako: »všecka tato a mají zvukově zachycovat sice pomalost pádu, ale i hrůznost a děs, jenž vyzařuje z posledních dvou veršů« (obr. 75)!
O všem tom jsem měl v kr. vykládat? Leda ukázat, jak v tom není nic nového a jak se současné názory od toho již liší. Bylo však třeba ukázat, jak S. symboliku zařaďuje do svých názorů o rytmu — to se stalo —, a vytknout, jak nebezpečně hodnotí symboliku jednotlivých hlásek (srov. v místě citov. v obr. výklad o v, l, výše uvedený o a a j.). To jsem vytkl jen citátem, což S-ovi nestačí, stěžuje si, že jsem nepřipojil slova kritiky; tedy ať ji má [97]slovy Grammontovými, »vypůjčenými«, ale u zastavatele psychologického výkladu jazyka básnického (Le vers français3 3—4):
Mluvil jsem jednou o expresivních slovech franštiny před kýmsi, jenž byl nadšen uváděnými příklady a jejich výkladem; najednou řekl: »Co slovo table (stůl)? hleďte, jak pěkně vyjadřuje svým zvukem dojem rovné plochy spočívající na čtyřech nohách.« Tento výrok dokazoval tak dokonale, že nic nepochopil, ba že není schopen chápati, že jsem se chránil vyvésti jej z bludu… »Ovšem,« řekl jsem mu, »to je jasné, a hleďte, jak je to zvláštní: máme slovo câble (lano), které se liší od table jen záměnou c za t a působí naopak dojmem válcovitého, dlouhého tělesa, ohebného a krouceného.« Náš přítel byl nadšen; opustiv mě, pokusil se vykládat svým přátelům hodnotu t zaměněného za c a došel k závěru, že nejsou chápaví (intelligents).«
Dále může čtenář srovnati s kritikou obranu S-ovu proti výtkám činěným jeho výkladům o melodii a hudebnosti s poznámkou o příkladu na opájení hudbou neznámé řeči (kr. 7/8 a obr. 73) a proti výtkám nejasnosti v jeho termínech názornost a plastičnost (kr. 5 pozn. a obr. 71); pozná, jak S. jen obchází výtky a mluví o něčem jiném.
Všimněme si nyní té části obrany S-ovy, která se alespoň snaží vyvraceti výtky; týká se to výtek, jak v odlišení řeči básnické od řeči »obyčejné« zkreslil řeč »obyčejnou«, neznaje nebo nedbaje běžných poznatků linguistických, totiž, že řeč sdělovací nemá pojmovou jednoznačnost a i řeč nebásnická bývá emotivní a může míti smělé metafory. — S. se brání obraty (kritikovo přesvědčení vědecké) »měří řeč básnickou řečí obyčejnou«, »…příznačné… pro jeho nazírání na jazyk básnický« (obr. 70 a 71). Nehleďme ani na bezobsažnost takových obratů, určených jen pro efekt; S. komolí výtky, když naznačuje, že kr. snižuje jazyk básnický, ač kr. vytýká chyby jeho názoru na jazyk nebásnický. — »Potírám« tyto chyby S-ovy známými dnes poznatky linguistickými a pro snazší pochopení uvádím pro vlastnosti řeči nebásnické pod čarou příklady; že S. z těchto příkladů udělal v obr. důvody, kterými prý jej chci vyvrátiti, a doprovází je uvedenými již obraty, je mezi metodickými lapsy S-ovými ještě maličkost.
S. hájí v obr. své mínění, že sdělovací řeč má pojmovou jednoznačnost; hájí-li S. takový omyl a myslí-li, že »bez ní (pojmové jednoznačnosti) by se lidé nedomluvili«, a dá-li si to ještě otisknouti v odborném časopise, pak už může tvrditi cokoli. Sám právě nedbá o pojmovou jednoznačnost ani v jazyce odborném; je tedy sdělovací jazyk přesnější a logičtější než odborný výraz S-ův? To je pravda; na př. v hovoru nelze bez komiky chtěné nebo bezděčné námitku jak to vůbec někdo uvidí? odbýt slovy mnoho lidí to neuvidí, jako S. na mé populární vysvětlení, [98]proč je nesprávný jeho výrok (jazyk některých básníků bývá zcela individuální osamělý výtvor«, „jak mu pak vůbec někdo porozumí?“ s klidem namítá v obr. (72) „mnoho lidí dělá, jako by rozumělo, ale nerozumí“. — Přes to však přece nemá sdělovací jazyk pojmovou jednoznačnost; naopak, je velmi často mnohoznačný, a když je nebo se stává jednoznačný do jisté míry znalostí situace, není proto již také pojmově jednoznačný. K tomu, abychom se domluvili, nepotřebujeme se vyjadřovati v pojmech; pojem je logický postulát. O jak elementární nedorozumění u S. jde, ví každý, kdo vůbec studoval logiku. Teprve odborný jazyk se snaží o pojmovou jednoznačnost. — Matení toho, co je pojem, vidíme také v témž odstavci obr. v slovech „v tomto obraze má slovo hostie proti běžné konvenční představě… nový obsah i vztah, jinou náplň i sféru a tím i působivost. Z toho plyne, že pojmová jednoznačnost je tu setřena“. Je ta „běžná konvenční představa“ snad pojmem? V knize S. sám o témž obraze na témž místě (68) tvrdí „rozdíl tu není zvukový ani pojmový“.
Dotkli jsme se už místa, kde S. hájí své tvrzení, že „jazyk některých básníků bývá zcela individuální osamělý výtvor“. Obrana zní: „jazyk Máchův i Březinův je proti řeči ostatních současných básníků výtvor individuální i osamělý. To je faktum“ (slůvko „zcela“ S. přece potichu ztratil); druhou část obrany již známe. S. na jiném místě v obr. (70) tvrdí, že proti mému pojetí jazyka básnického je sám mínění Vosslerova; srovnejme, co o této věci soudí Vossler:
Jeden fakt je zřejmý a nelze jej zahladit, že totiž v každé básni vězí něco gramatiky, třebaže v gramatice není poesie. Tak volný není žádný jazyk básnický, ani u lidu, ani u umělce, aby nebylo možno v něm ukázat gramatickou stavbu, gramatická pravidla a kategorie. Ba i hračkářský anarchistický jazykový tvůrce, jako byl Teofilo Folengo, který si improvisoval vlastní míchaninu latinsko-italsko-mantovskou, má v ní přece gramatickou kostru (Jahrbuch für Philologie I, 1925, str. 16 a dále ib. 22 »kategorie gramatické jsou společné pro celý jazyk národní«).
Výtky, že emotivnost a obraznost (smělé metafory) nemohou býti zvláštními znaky jazyka básnického, poněvadž naprosto nejsou naň omezeny, nevyvrátil S. námitkou, že u něho „pod hlediskem řeč básnická má především své kvality estetické je třeba se dívati i na ostatní výklady“; pak by ovšem nebyly zvláštními znaky řeči básnické. Poněvadž však S. ve sp. obojí tyto vlastnosti béře za znaky, jimiž se odlišuje jazyk básnický, i po tomto obecném tvrzení, ba i za samy estetické kvality: musil by buď vyvrátiti existenci emotivnosti a obraznosti mimo jazyk básnický, anebo určiti specifické znaky jak básnické emotivnosti, tak i obraznosti. S. sám jen namítá, že „emotivnost jako [99]znak řeči básnické tím však dotčena není“ (neříká jako jaký znak); chce-li pak vyvracet, že se nespojují též v lidové řeči, zvl. v žargonu, „nejvzdálenější komplexy představové ve smělé metafoře a názorné zkratce“, sotva pochodí právě u čtenářů NŘ., nejméně námitkou, že příklad »vono se řekne semenec, ale zobat ho z flašky« je výjimečný. I v článku, jehož se na témž místě proti mně dovolává, může se dočísti (NŘ. XII, 122) o „odvážných metaforách“ ve rčeních lidového jazyka a najíti doklady na ně. Tvrzení pak, že jde jen o rozvíjení jediné představy (?), nic nedokazuje, poněvadž se (zde) rozvíjí právě metafora a existence metafory se neruší tím, že se dále rozvíjí; i v jazyce básnickém se často metafory rozvíjejí.
S. se pouští v obr. i v knize do otázek linguistických a pronáší o nich svá mínění; v obr. pak upírá právo linguistovi je posuzovat. — Vidíme také z této části jeho obrany, že opět nejde o dvojí snad stanovisko. Z posudku i z obrany je jasné, že jde o zcela primitivní neznalosti a o nedostatek soudnosti; kritik k posudku o tom jistě nepotřeboval, „aby si jej ještě víc ulehčil, vypůjčit si vlivem Jakobsonovým a Mukařovského základní these formalistické o jazyku básnickém [o nich jen referuji v úvodní části] a pod jejich zorným uhlem měřit“ práci S-ovu, jak zahajuje svou obranu S.
Naopak S. z nedostatku jednotného hlediska vnáší do své práce zmatek a rozpory. V obr. to potvrzuje místo, kde S. nechce uznati vytýkaný mu rozpor v kr. (71): „Zdůrazňuji na tvorbě nutný rys spontánnosti a zamítám převahu volního úsilí…, nevylučuji tím už úmysl umělcův z tvorby vůbec. Toť přece jasné“. Ano, je to jasné, dokonce tvrdí S. ve sp. (65): „Ptáme se tedy, odkud je to (co činí řeč básníkovou jinou)… A musíme si odpověděti, že je to především úmysl tvůrcův“. S., zdá se, nemůže zde zase pochopit, že účast úmyslu umělcova, ať větší či menší, v tvorbě vylučuje zároveň spontánnost jako nutný její rys. — Vysvětloval jsem tento nepochopitelný rozpor tím, že S. vnáší zmateně do svého jiného ponětí prvky cizí, formalistické; popírá to sice v obr., ale srovnejme, jak:
obr. 71. působí naivině chtít ze slova »zamíření« usuzovat na nepřiznanou souvislost se školou formalistickou nebo též ze slova »přetváří«, jehož užívám ve zcela jiné souvislosti a ve zcela jiném smyslu… I když je tu termín, není možno mluviti o převzetí stanoviska.
kr. 4. Mimo to S. také říká…, že »je řeč básnická proti řeči obyčejné především řeč esteticky přehodnocená«, a… »liší se tedy obojí řeč od sebe cílem, zamířením«, ale toto tvrzení je v rozporu… a ještě zajímavější je, že se snaží jinde vyvracet názory té školy, od které — neuváděje jí — toto mínění i s terminologií (zamíření) přejal.«
[100]Jsou tedy v kr. uvedeny jiné důvody té souvislosti než termín. Srov. ještě jiná místa ve sp. S-ově:
na str. 66 (o formalistovi). Jinak formuluje Jakobson. Jazyk básnický má prý svůj zvláštní systém jazykový, ve kterém bodně převládá funkce estetická.
na str. 67 (vlastní názor S-ův). Řeč básnická je zcela odlišná od běžné řeči dorozumívací, má svou logiku, proti běžné řeči i nelogickou (!), její stavba není účelná logicky, ale umělecky, její tvar, forma nesleduje také účinek logický (!), ale estetický [a srov. s tím i to, co říká S. o formalismu na počátku své obrany].
Jedno však musím uvésti na omluvu Sedláka: jeho znalost t. zv. formalismu je povrchní a velmi malá. Vytkl jsem již v kr. (5), že S. jeho literaturu kromě Jakobsona vůbec nezná. S. v obr. skvěle potvrzuje, jak jej nezná. Podle S. formalismus jen srovnává jazyk básnický se současnou řečí sdělovací; směr který chce odhaliti strukturu jazyka i díla básnického, účelnou esteticky (účelný systém), nepřestává patrně na srovnávání. — S. namítá „rád bych chtěl vidět, jak Mácha přetvořil »prvky a vztahy současné řeči sdělovací«. A což když nám do toho vpadnou ještě hluboké vlivy cizího jazyka básnického“ (70). Mohl to vidět v práci Mukařovského „Máchův Máj“ (1928); může nesouhlasit, ale nemá ignorovat její existenci. A mění-li básník jazyk cizím vlivem, není to proto už přetváření?
Jak S. nezná formalismus, a zároveň, jak zmateně užívá termínů filosofických, o tom svědčí to, že jej nazývá materialistickým (zároveň mu vytýká „mnoho racionalistické konstruktivnosti“) a tvrdí, že proti mému názoru prý materialistickému (v závěru proti »positivistickým a materialistickým metodám filologickým«) stojí jeho názor idealistický. — Jsou v tom již vnitřní spory: materialismus není racionalisticky konstruktivní; nelze o ničem říci, že je to materialistické i positivistické (mezi tím je podstatný rozdíl noetický); formalismus ruský pak je směr logistického kriticismu, nejbližší Husserlově fenomenologii, a logicismus a kriticismus jsou přece příliš daleko od materialismu. — S. by byl mohl mluviti leda o protivě racionalismu a irracionalismu idealistického, ale dostal by se i tak do rozporu se závěrem vlastní práce („teorie… octne se na písku, nevychází-li z empirie“, 150).
Pojmy filosofické jsou však pro S. terra ignota — to jej neomlouvá, poněvadž pak nemá práva jich užívat —, avšak přece z něčeho mohl i S. poznat, že ruský formalismus není materialistický; jsou totiž jeho stoupenci v Rusku právě jako idealisté ostře kaceřováni, propouštěni z vysokých škol a pronásledováni (jako Tynjanov, Vinogradov, Eichenbaum a j.), a to proto, že [101]neuznávají zásady materialismu. Ale pro S. jsou to materialisté. Zdá se, že u S. je přesné myšlení materialismus, nepřesné idealismus.
Držel jsem se jen obrany S-ovy — abych ukázal, že jen potvrzuje moje vývody o jeho spise; je v ní táž nelogičnost, zmatenost a nepřesnost. Naznačil jsem v kr., že S. patrně za nejlepší prostředek pokládá „zmásti co nejvíce čtenáře, zkomolit poznatky příbuzných oborů i cizí citovaná svědectví“[5], a napsal jsem, že „snižuje cizí práci… alespoň stilistickou degradací“. Vše to svou obranou S. čtenářům potvrdil. — Protože si stěžuje, že jej kritisuji jako linguista, odkazuji čtenáře též na odsuzující posudky estetiků a teoretika básnického jazyka: Mukařovského v 6. č. 56. roč. Listů filologických, Jakobsona v 10. Č. Plánu (Kus literární pavědy) a K. Svobody v 1. č. XI. roč. Naší vědy; i ty kritiky by S. musil vyvrátiti.
Jakákoliv vážná polemika se Sedlákem je nemožná při zmatenosti a nepřesnosti jeho výrazu, kterou uznává i tím, že, ať se cokoliv cituje z jeho knihy, vždy se patrně poruší smysl.[6]
[1] S. — Sedlák, sp. — jeho spis K problémům rytmu básnického, obr. — jeho obrana v NŘ. t. r. str. 69—76, kr. — moje kritika jeho spisu v NŘ. t. r. str. 1—12; v závorkách [ ] moje vložky do textu.
[2] Kursiva a proložený text v citátech jsou ode mne.
[3] Na př. Žirmunskij, Zadači poetiki ve sbor. Zadači i metody izučenija iskusstv 1924, 144 a j., Tynjanov, Problema stichotvor. jazyka 1924, 60 a j., Eichenbaum, Melodika sticha 1922 (v učení, že každá jednotlivost podléhá dominantě básnického díla) a j.
[4] V obr. u S. je »obrazem«, patrně tiskovou chybou; o čtyřech jasných tiskových a strojových chybách u mne v jeho citátech mluví S. v obr. (72) jako o chybách úmyslných (»přidělává velmi rušivé chyby«); musí se patrně i toho chytat! — Jinak zde opravuji jasné chyby tisku bez poznámky.
[5] Obdob z obr. uvedeno (bylo již dost. Srov. ještě na př. (71): »Srovnání… hodí se do této souvislosti jako pěst na oko«, ano do té souvislosti, do níž je dal S. Nebo: (70) »řeči básnické nestačí jen rozumět, jak o tom mluví několikrát Havránek, řeč básnická musí se i chápat. O tom mluví teoretikové literatury už dávno jako o věci samozřejmé. Havránek odpustil si však zatím jakoukoliv znalost odborných prací literární vědy«. Slovo mluví několikrát není prostě pravda; jediné místo, kde se obdobné spojení v mé kritice vyskýtá, je populárně stilisovaná námitka, uváděná již dříve, »jak mu pak vůbec někdo porozumí?«, v níž se záměnou slov pochopí za porozumí málo změní. Toto nepravdivé několikrát je jediným S-ovým důvodem této výtky. — O tom, že jsem mu už v kr. vytkl konkretně neznalost ruské a franocuzské literatury jeho oboru, S. mlčí.
[6] Touto replikou pokládá redakce spor pro »Naši řeč« za ukončený.
Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 5, s. 93-101
Předchozí Sdělení redakce
Následující Josef Zubatý: Volavka, III.
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1