Časopis Naše řeč
en cz

„Ale dejte mi pokoj!“

[Články]

(pdf)

-

S tímto nadpisem uveřejnil 29. pros. dr. J. H. v Čsl. rep. nářek o nesprávných rčeních, jež se u nás ujala za doby rakouské vlády napodobením němčiny. Naši čtenáři dobře vědí, jak i my jsme si vědomi této jazykové pohromy; ale vědí také, jak se snažíme býti vzdáleni úzkostlivosti, která ve všem, co se nějak podobá rčení nebo slovu německému, hledá hned napodobení němčiny. Proto, že Němec říká »Wasser«, přece se nebudeme báti říkat »voda«? Výčitka germanismu musí býti vždy podepřena doklady z dějin jazyka českého a podle potřeby i odjinud.

Povíme krátce, oč dru J. H. jde. Čech říká »dejte mi pokoj!«, jako říká Němec »geben Sie mir Ruhe!«. Vlastně se dru J. H. i toto německé rčení zdá nesprávným (Němci sami si je prý upravili na »snesitelnější a správnější« tvar »lassen Sie mich in Ruhe«, což my vyjadřujeme slovy »nechte mne na pokoji«, ne »ponechte mne v pokoji«, jak se zdá správným dru J. H.); do toho ovšem N. řeči nic není. Ale nemůžeme si nevšimnouti toho, co dr. J. H. vykládá o správném a nesprávném významu slova pokoj. Dr. J. H. by se byl měl o něm poučiti aspoň ze slovníků českých; my ovšem se snažíváme v podobných případech hledati poučení i v slovnících jiných jazyků slovanských, a je-li potřebí, i jinde. I ze slovníků českých, na př. ze slovníku Jungmannova a Kottova, byl by mohl dr. H. vyčísti, že základní význam slova pokoj není »místnost neb součást obydlí«, jak jemu se podle všeho zdá, nýbrž ten význam, který má rčení »dáti někomu pokoj«, totiž »klid, mír« a pod. Tento druhý význam je právě v jazyce starém daleko nejčastější (na př. Kašparova Biblická konkordance má z Kralické bible proti 29 dokladům s významem »část domu« 133 dokladů s význ. »mír«); i rčení »dáti [35]někomu, něčemu, pokoj« by byl dr. H. našel doloženo na př. u Hrubého z Jelení a u Vratislava z Mitrovic;[1] snad by si byl všiml i toho, že mimo přímé odvozeniny od slova pokoj s význ. »jizba« (pokojík, pokojská, pokojový) příbuzná slova mají jen významy vztahující se ke klidu, k utišení a p. (nepokoj, pokojný, pokojiti, spokojiti, upokojiti, kojiti), a kdyby se byl ohlédl i po mluvě lidové, byl by našel, že i náš lid říká na př. »nemám chvilku pokoje« a pod., o rčení »dáti pokoj« a pod. ani nemluvě. A což teprve, kdyby se byl odvážil i do jiných jazyků slovanských! Byl by našel, že na př. jazyky jihoslovanské (s církevní slovanštinou) u slova pokoj významu »jizba«, který on má asi za jediný správný, ani nemají; byl by našel, že se ruština (leda snad mimo některé kraje blízké ukrajinštině) shoduje s jazyky jihoslovanskými. Jen polština má vedle češtiny také význam »jizba« (a z ní asi tento význam přešel i na ukrajin. pokij); i lužičtina má slovo pokoj jen s významem »klid, mír«. Shrneme-li to vše a uvědomíme-li si, že i v češtině a v polštině má slovo pokoj vedle významu »jizba« také význam »klid, mír«, dospějeme poznání, jehož dávno před námi dospěli snad všichni slovanští filologové, kteří o tomto slově uvažovali, že význam »klid, mír« je původní, a že význam »jizba«, objevující se jen v češtině (pokud vidíme, ani ne v slovenštině) a v polštině, je podružný. Ani nedovedeme s plnou jistotou říci, vznikl-li ten podružný význam v češtině a v polštině pochodem přirozeným (pokoj by pak asi bylo původně místo, kde pobýváme v klidu, nevolá-li nás povinnost nebo práce jinam) či jinak. Brückner (a po něm Berneker v Slav. et. Wtb. 1, 538) vykládá vznik významu »jizba« na slově pokoj napodobením něm. slova Gemach, [36]jež původně znamená »klid, pohodlí« a odtud pak i »místo klidu, místo pohodlí« = jizbu.[2]

Naše brusy rčení »dáti někomu pokoj« nezapovídají, neřku-li aby zapovídaly na slově pokoj význam »klidu«, který na něm má dr. H. za nesprávný (aspoň se tak ze všeho zdá, zřetelně se dr. H. o tom nevyjadřuje). Snad by se někomu mohlo zdáti nesprávným aspoň spojování slova pokoj se slovesem dáti; odpověděli bychom mu, že také Polák říká na př. daj mi pokój, nebo dać pokój czemu a p., také Rus podobně ne daváť komú pokója, dadím mërtvym pokój (nemluvme o mrtvých nedobře) a pod. Nevidíme příčiny, proč bychom se my měli báti říkat »dejte mi pokoj!« a nutit se do »výroků«, jaké doporučuje dr. H. jako správné, na př. »nevyrušujte mne, nerušte mne, ponechte mne v klidu« nebo prý formou trochu silnější »neobtěžujte mne…«. A doufáme pevně, že dru J. H. nepomohou ani jeho silná slova o »také vlastencích«, kteří »činí z krásné řeči podružnou popelku a neuvědomují si, jaký zločin pášou na svém národě, podporujíce stále jen cizinu na úkor vlastního, krásného dědictví mateřštiny. Jest to zrada — jinak nemožno nazvati tento čin [—] a zrada jest zločinem«. Jazykové výmysly sebe méně odůvodněné u nás nalézají úrodnou půdu spíše než snad kdekoli jinde; ale Čech, cítí-li potřebu ulehčiti si nějakým »ale, dejte mi pokoj!«, nebývá v nejlepší míře, a tu se každý nejraději vyjadřuje beze vší učenosti, »jak mu zobák narost‘«, ne, jak by si toho přál kdo jiný. A dru J. H. by se mohlo dostati i překvapení, kdyby se svou »opravou« přišel na Čecha ráznějšího, že by se mu poděkoval právě slovy: »Ale, dejte mi pokoj!«


[1] »Slovník staročeský« jistě bude míti dokladů víc. Sami bychom jich mohli dodati několik. Na př. ve Sporu duše s tělem (Výb. 1, 368, 19) tělo odbývá duši slovy »nemocné hoj, mně daj pokoj«; v líčení sporu, který přišel před soud, padla slova »daj mi pokoj s tú řečí« (Tkáč 98 z r. 1507); i vážná bible Kralická klade v podobenství soudci v ústa slova, »že mi pokoje nedá tato vdova« Luk. 18, 5, zákona učitel Gamaliel radí v ní farizejským »dejte pokoj těmto lidem (apoštolům)« Sk. 53, 38 atd. I rčení »dáti si (stč. sobě) pokoj s něčím« žilo u nás již v staré době (docela, jako v rukopise Hradeckém 35b čteme »daj klid s pláčem sobě, svéj bolesti konec polož«); tak vyčítá v Tkadlečku Neštěstí žalobníkovi »sobě ani nám nedáš pokoje«, ve Frantových právech 14a žena, která muži namluvila, že je mrtev, říká mu: »Milý muži, dej sobě toliko pokoj, nestarej se o nic«. Že se stejně říká i po Slovensku, víme na př. z přísloví Zátureckého 8, 81 (daj pokoj) a 83 (kto mne dá pokoj, já mu dám dva). Mohli bychom uvésti na př. i doklady rčení »nechati někoho, něco s pokojem«, nebo »míti pokoj s někým, s něčím« (nestarati se, dáti tomu pokoj; tak z přísloví Zátureckého 8, 236 »maj so psom pokoj«) atd. Neznáme mnoho rčení, jejichž správnost by nám byla tak nepochybná jako správnost těchto a jim podobných rčení se slovem pokoj.

[2] Význam »jizba« má u slova pokoj podobný psychologický podklad, jako když Němec po jméně milých osob místům, na kterých rády pobývají nebo pobývaly, dává jména jako Emilienruhe a pod.

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 2, s. 34-36

Předchozí Josef Zubatý: Naznak, I.

Následující František Oberpfalcer: Na západní frontě klid

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1