Časopis Naše řeč
en cz

Naznak, I.

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

Říkáme, že se někdo položil naznak, i že leží nebo spí naznak; podle tvaru toho slova se tedy zdá, jako bychom stejným pádem odpovídali na otázku kde? i na otázku kam? A poněvadž naznak vypadá jako předl. na se 4. p. znak a jsme zvyklí výraz podobný na otázku kde? míti s p. 6., zmocňuje se Čecha mluvnicky trochu vzdělaného domněnka, že věta »leží naznak«, jak se přece obyčejně mluví, je nesprávná, že se má říkati »leží naznaku« (t. na znaku), a stává se, že leckdo podle toho i píše a mluví, kde chce psáti a mluviti správnou spis. češtinou. Tak jsme čtli na př. 14. února 1928 ve Več. l., jak v Tatrách našli zmrzlého lyžaře ležícího na znaku«. Neříká se tak, aspoň pokud lidovou mluvu sami známe; a snad by se našel i čtenář v mluvnici méně honěný nebo nějaký vtipálek, který by se zeptal, na jakém znaku to ten ubožák ležel, byl-li to snad znak říšský, či zemský, či spolkový? A což teprv, napadne-li někoho spojiti ten záhadný »znak« s nějakým přívlastkem, jako na př. ve větě »nejhezčí brouk se někdy obrátí na šeredný znak« (Nár. l. 1914, č. 328, feuill. str. 3), které poctivý Čech nerozumí, ať jí kroutí, jak chce. To všecko proto, že znak zde podle svého původu není podst. jm., které by se mohlo skloňovati a blíže určovati přívlastkem, nýbrž samo již i bez předl. na je výrazem příslovečným. To vidíme velmi zřetelně z jeho dějin.

Nejstarší tvar známý z češtiny samé je vznak. Toto slovo samo znamená totéž, co pozdější naznak. Tak na př. ve vypravování o smrti sv. Jeronyma: »svátost těla Páně přijal, na zemi vznak se položil«. Anebo ve vypravování o smrti Spasitelově, jak »jej na kříž vznak vzložichu«. A jako předl. vz-, jež vězí i v slově vznak, před souhláskami vůbec již od nejstarší doby stále se mění v z- (zdvíhati ze staršího vzdvíhati atd., Gebauer, Hist. ml. 1, 435 n.), i místo vznak brzy se objevuje znak se stejným významem; na př. »když mu (Heli) pověděli, že archa boží vzata jest, padl jest s koně znak a rozbiv sobě hlavu, umřel jest« Žid. Sprav. 124 Tob.,[1] nebo »znak liška leží« u Hrubého z Jelení. Tvar znak se pak drží do 2. pol. 16. st., a vedle něho se objevuje i naznak [29](psáno i na znak, jako někteří písaři psali i v znak, hledajíce v tomto tvaru omylem předl. v), s významem zase stejným, na př. ve Veleslavínově slovníku z r. 1598; ale již v evangeliáři Olomouckém z r. 1421 čteme »padli na vznak a letěli na zemu« (J. 18, 6).

Hledáme-li, jakým příslovečným určením je slovo naznak, snadně vycítíme, že jím vyjadřujeme spíše způsob děje, než místo, kam děj směřuje nebo kde se co děje. Řekneme-li o někom, že leží naznak, říkáme přece, jak leží, ne kde leží? To samo ovšem nás nikterak nepoučuje o vlastním, původním významu slova znak. Obyčejně se soudívá, že znak — nebo, odmyslíme-li si předložku vz-, nak — je pojmenování části těla, tedy (soudíme-li podle polohy těla, jež padlo nebo leží naznak) hřbet nebo hořejší část zad, zadní strana krku nebo týl hlavy; tomuto mínění my sice nevěříme, ale rádi uznáváme, že i část těla může býti základem jakosti děje. Chodíme po špičkách prstů, padáme na kolena, skáčeme do vody po hlavě atd. I stejnost tvaru naznak v označování jakosti pohybu i klidu bychom dovedli pochopiti, kdyby znak nebo nak znamenalo původně na př. hořejší část zad; o lodi můžeme říci na př., že se položila na bok, že pak leží na boku, ale také, že leží na bok.

Z Ezopa z r. 1557 má Jungmann (z Brantova vypravování o muži, který chtěl zkoušeti věrnost své mladé ženy) větu »i lehl znak na hřbetě na síni a nebo na mazhauze, jako by umřel« (136 b), Kott 5, 575 z Komenského (bohužel bez podrobnějšího udání místa) »vůz byl hřbetem znak«. Hřbet vozu u Komenského je patrně pevný spodek vozu, tvořící s koly jeho hlavní část, jeho páteř; tak bychom tomu místu musili rozuměti, kdyby ani nebylo dokladu z Ezopa, protože o voze, který by stál na kolech v své přirozené poloze, nikdo by neřekl, že je znak nebo naznak. Skoro se zdá, jako by Komenský měl jakýsi významový rozdíl mezi starým tvarem znak, který v jeho době snad ještě nějak žil, a pozdějším naznak, které v jeho době asi již panovalo: o člověku píše v Zlaté bráně 575 »kdo na znak leží a spí, můrou obtížen bývá«. Znak na obou oněch místech patrně neznamená část těla, na níž by člověk ležel, leží-li naznak, ani obdobnou část vozu; »vůz byl hřbetem znak« je patrně totéž, jako bychom řekli, že byl hřbetem (koly) vzhůru, a lehl-li onen muž na hřbetě, ležel tváří vzhůru. Slovo naznak zkrátka vyjadřuje podle těchto dokladů tvarem příslovečným totéž, co lat. příd. jm. supînus tvarem přísudkového (doplňkového) přívlastku, t. že člověk nebo zvíře (bývá řeč i o koních, kteří padli znak, naznak) nebo i předmět neživý (vůz) padl, položil se, leží tak, že je vzhůru [30]obrácena část jeho, která vzhůru obrácena obyčejně nebývá (u člověka, o němž se patrně odjakživa nejčastěji tak mluvívalo, je to obličej, podle kterého se vždy určuje, kam je obrácen v pohybu nebo v klidu, a který se proto rozumí sám sebou, i není-li slovem vyjádřen). Ani nemusíme čtenáře upozorňovati, že se tento výklad lépe srovnává s významem předl. vz- než častější výklad, že jde o určení směrem k nějaké části těla, která je vespod, ležíme-li naznak (nebo po staru vznak, znak).

A ten význam mám také za původnější, již proto právě, že se lépe srovnává s významem předložky vz-, o níž pochybovati nelze, že v příslovci vznak, znak, naznak opravdu vězí. Že se zatemňoval, když se užívání tohoto příslovce zužovalo na význam, v němž podnes žije, totiž na vyjadřování polohy člověka, když padá nebo leží obrácen obličejem vzhůru, nebo snad také obdobné polohy zvířete, je úkaz, který známe z nesčíslných dokladů jiných. Že byly možné i významy jiné, jako jsou možné na př. při lat. příd. jm. supinus, dokazuje již Komenského věta o voze, který »byl hřbetem znak«. V Černého Herbáři z r. 1517 čteme o sanytru, že »křeč také zahánie, který hlavu znak táhne« (101a); míní se asi ztrnutí šíje, při němž »hlava jest nazad spáčena, svaly šíje tuhé« (Ottův Sl. n. 27, 696), takže obličej se obrací vzhůru (docela jako lze v latině podobně užíti příd. jm. supinus o hlavě nebo obličeji).[2] Ze Čtenie Nikodemova 79b je v rukopisné látce Gebaurově doklad »svázav ruce jeho znak«, což sotva znamená, že ruce byly svázány na záda (o tom se říkalo spíše opak), nýbrž že jejich plochy (snad hřbetní; tak se říkalo lat. manus supinae) byly obráceny vzhůru. Jsou ovšem i doklady celkem ojedinělé, v nichž slovo znak patrně jest podst. jméno s významem asi ‚záda‘, jako byly novinářské doklady na počátku tohoto výkladu, a někde ani nelze pochybovati, že mají základ v mluvě lidové (jejich východištěm je patrně tvar naznak, jenž se pociťoval jako předl. na se 4. p. znak). Mluvnickým nedorozuměním jednotlivce asi vyložíme Zlobického rčení »ze znaku (asi = ze zadu) někoho neviděti«, snad i »znakem (= naznak) padnouti« Jungm. 5, 723, anebo u Tyla (Braniboři v Čechách, hl. 7, ve vyd. Sekaninově 2, 302) vypravování o smrti Přemysla Otakara II. »ve znaku (= v zádech) byl ostrým kopím proboden«. Ale velmi podobně znějí doklady z mor. lidových písní »pokopaly mi ju (koníčky mú panenku) na znak, až jí [31]všecky podkovy znáť« (Kott 5, 575), »koníčky ju pošľapały na znak« (Bartoš, Dial. sl. 549). Jak se zatemňuje vlastní význam příslovce znak, vidíme nejlépe z toho, že v slovenštině nalézáme místo pouhého znak (a rozšířeného naznak) i horeznak, horeznakom (= naznak; někdy psáno i rozděleně) a v opačném smysle (o ležení na břiše) doluznak, doluznakom (Kott, Přísp. 1, 515 a Kálal).

V češtině i slovenštině jsou tvary vznak, znak, naznak v svém obyčejném významu nepochybná příslovce. Ale to se nezdá původním. Z památek círk.-slov. má Miklosich doklady, v nichž slovo v’znak’ je příd. jm. schopné skloňování, jehož se užívá jako přísudkového (doplňkového) přívlastku. Na př. padą v’znaci (padli obráceni [tváří] vzhůru = naznak), v’znakama rąkama (vzhůru obrácenýma rukama); v’znak’ ležiť tedy v starší době csl. mluvnicky neznamenalo ‚vznak (nč. naznak) leží‘, nýbrž ‚vzhůru obrácen leží‘. Ovšem jsou i v círk. textech doklady, v nichž v’znak’ je již také nesklonným příslovcem, jako nalézáme toto slovo i jeho pozdější obměny v žijících jazycích slovanských (mezi doklady Miklosichovými nalézáme již také pozdější tvar příslovečný stsrb. na v’znak’). To je změna, jakou v jazycích slov. a jiných dosti často nalézáme i jinde (srv. »K výkladu některých příslovcí, zvl. slovanských« v 3. sv. Sborn. fil.). Tak se na př. původně říkalo s přísudkovým přívlastkem o muži jde pěš, o ženě jde pěšě, v mn. č. jdú pěši (m. r.), jdú pěšě (ž. r.), ale již v st. češtině (i v jiných jazycích slov.) nalézáme doklady, z nichž vidíme, že slovo pěš z pův. příd. jména kleslo v příslovce, pozbylo schopnosti rozlišovati rod a číslo, a že se říkalo také na př. šli jsme pěš a pod.

Takováto nová příslovce, t. j. vlastně příd. jména v původním tvaru někdy mužském (jako pěš, vznak), velmi často středním (odtud pocházejí příslovce jako často, dlouho, vysoko atd.), někdy zůstala beze změny, ale někdy také měnívala svůj tvar tak, aby byl spíše ve shodě s jejich příslovečným mluvnickým významem. Tak se starší tvar pěš změnil podle instrumentálů významu příslovečného a příslovcí na -ky v pěšky, podle jiných vzorů nalézáme také v starším jazyce pěškami, v slovenštině peškom. Staré přechodníky někdy také ztrnuly v nesklonná příslovce (sedě, leže, kleče bez rozdílu rodu a čísla), někdy, zvláště ve vých. nářečích, se měnívají v nové tvary rázu určitěji příslovečného (mlče se objevuje v starším jazyce jako příslovce nelišící rodu a čísla i místo starých tvarů mlčíc, mlčíce, ale vzniká novotvar mlčečky, mlčky, pod. nechtěčky, na Moravě seďačky, ležačky a p.). A tyto tvary zase se stávají vzory, podle nichž se [32]tvoří i slova jiná bez základů v přechodnících (na př. mor. a sloven. kolenačky ‚na kolenou, po kolenou‘; podle jiných vzorů vznikl také mor. tvar kolensky, doložený již v Hádání pravdy a lži Ctibora Tovačovského z Cimburka: »Netoliko jíti pro dobré sestry naší chci, ale i kolensky lézti hotova jsem« 9 a). Někdy se taková slova napodobením jiných výrazů příslovečných pojívají i s předložkami: na př. m. sedě, sedíc, sedíce se říká vsedě, pod. vleže, vkleče, vstoje, m. spě, spíc, spíce nebo odvozeného odtud spěčky nalézáme v starším jazyce vespěčky. A takové změny nalézáme i na slově, jemuž je věnován tento výklad. Podle příslovečných výrazů s předl. na (na levo, na pravo, na kolena, na kolenou, na boku atd.) vznikl tvar navznak, naznak, a podle příslovcí na -ačky na Moravě a na Slovensku i tvar značky (doložen již okolo r. 1500 v Tkáčových uherskobrodských Libri informationum), naznačky, na Slovensku také horeznačky, doluznačky.

Do podrobností týkajících se osudů tohoto patrně praslovanského slova v’znak’ v jiných jazycích slovanských se pouštěti nebudeme, ač bychom v nich našli mnoho podobného s tím, co jsme našli na půdě československé. Snad by zasluhoval zmínky tvar v’znač’ v témže příslovečném významu, jejž uvádí Miklosich ze srbské církevní památky a jenž patří asi k zajímavé skupině slovanských příd. jmen a vznikajících z nich příslovcí na jeř, z nichž o některých také jsem se zmínil v 3. sv. Sborn. filolog. V ruských lidových nářečích by našel čtenář doklady, že rodina slova v’znak’, rus. vznak, se zkřížila s rodinou praslov. příd. jm. nic’ (stč. nicí, Gebauer, Hist. ml. 3, 1, 313 n.), jež má jistou významovou podobnost se slovem v’znak’, ale liší se od něho podstatně tím, že znamená pohyb, padání, klesání, léhání nebo i ležení tváří dolů, tedy ne naznak. Odtud pocházejí rus. příslovce jako vznik, vznič’, návznik, návznič’, návznic, významem úplně shodná s naším naznak, a také mrus. horinyć (naznak), dolinyć (tváří k zemi), o nichž jsem se zmínil ve Sborn. fil. 3, 123.

Ale zato snad nebude na škodu, upozorníme-li čtenáře zvláště na to, že tvary jako na znaku (na zádech) nebo Tylovo ve znaku anebo ten šeredný znak, na který prý se nejhezčí brouk někdy obrátí (p. spis. jím patrně mínil břicho, jež ukáže brouk, obrátí-li se naznak), a podobné věci jiné nemají opory ani v původu slova naznak, ani v nářečí, které je základem našeho spisovného jazyka, ani v našem spisovném jazyce samém. A také, že je v plné shodě se zásadami našeho pravopisu, píšeme-li s úředními Pravidly naznak jako jediné slovo, ne tedy na znak.

Co se etymologie slova vznak týče, máme k ní vlastně jediné [33]pevné východiště, poznání, že to musí podle podoby slova býti nějaká složenina s předložkou; s jakou, vlastně ze slovanských tvarů toho slova samých ani s plnou jistotou nevidíme. Může to býti předložka vz-, ale i předl. v-, takže by z již bylo částí kořene. Ani pravého původního významu základní části slova vznak atd. neznáme, ani neviděti v slovanštině slov s ním zřejmě příbuzných. Kdo hledá v jeho kořeni slovo, které by původně bylo znamenalo nějakou zadní část těla, marně se ohlíží i v příbuzných jazycích neslovanských po něčem, co by se dalo bezpečně srovnávati se slov. podst. jm. nak’ nebo znak’. Miklosich Lex. 405 srovnával slov. nak’ se sthorněm. hnach, hnacch (nněm. Nacken) atd.; slov. nak’ by s těmito slovy germánskými z příčin hláskoslovných mohlo souviseti jen jako slovo z nich přejaté, ale protože je ve všech jazycích slov., musilo by býti přejato v době pradávné, a pak bychom očekávali větší hláskovou shodu s tvary starogermánskými. Ani srovnání se sthorněm. ancha ‚vaz‘ (s jakousi nejistotou u Miklosiche Et. wtb. 211) nezní dosti pravděpodobně.

Mimochodem jsme již 6, 222 naznačili, že by slov. nak’ mohlo býti slovo příbuzné s předl. na; věděli jsme již tenkrát a víme i dnes, že kapitola odvozenin od předložek (vlastně původních místních příslovcí, patřících k nejstarším a tvarově nejprimitivnějším slovům indoevropským) je posud velmi temná, ale doplňkem k stručným dějinám toho slova v jazycích slovanských přidáme, jak si jeho vznik představujeme. Že od prastarých slov předložkových odvozeniny jako předpokládaná odvozenina na — nak’ jsou, je jisto. Již 6, 222 jsme ukázali na stč. na přieky (= napříč) vedle předl. č. přě-, pak vedle po, pa-. V nejstarších památkách stind. jsou příslovce i jména s kmenem podobným, jaký je v slov. nak’, patrně odvozená od slov předložkových (apa pryč: apâka-, â ‚sem‘: âkê ‚na blízku‘, upa ‚sem‘: upâka-, parâ ‚pryč‘: parâka-, prati ‚proti, k‘: prátîkam ‚obličej‘, t. část těla k jiným obrácená, anu ‚po, podle‘: anuka- a j.); i na př. slov. nic’, stč. nicí ‚tváří dolů obrácený‘ je příbuzné se stind. předl. ni ‚dolů‘, jež má také v jaz. stind. odvozeniny patrně příbuzné se slovem naším. Předložka na má příbuzenství na př. v řec. anô ‚vzhůru‘. Prusík srovnal slov. nak’ v svém Kroku 11, 204 se stind. (již védským) podst. jm. nâka- (nom. nâkah, m. r.) ‚obloha, nebe‘ a slov. příd. jm. v’znak’ podle něho vlastně znamená ‚k nebi, k obloze obrácen (tváří)‘. Tento výklad mám v podstatě za správný, s tím jediným rozdílem, že pro slovo nak’ nepředpokládám týž význam, jaký má slovo nâkah v jaz. stind.; stačí mi obecný význam toho, co je nahoře, nad námi, a původní příd. [34]jméno v’znak’ mi je prostě ‚(tváří) vzhůru obrácen‘. Že se onen obecný význam snadně mohl zúžiti na význam, jejž nalézáme v jaz. stind., je nasnadě.

Je-li tento výklad správný, byl tedy původní význam přídavného jména v’znak’ »vzhůru obrácen« a význam příslovce z něho vzniklého »vzhůru«.

(Příště ostatek.)

[1] Mistr Pavel zde buď pozapomněl na vypravování bible (1 Král. 4, 13; 18), podle něhož Heli (Eli) seděl na stolici při cestě (sám si stěžuje, že ani bible nemá), anebo si popletl lat. sella (sedebat super sellam) s českým sedlem a dává mu, starci bezmála již stoletému, spadnouti s koně.

[2] V Maixnerově popisu ztrnutí šíje jsou poučná slova, že hlava jest nazad spáčena. Když se pravý význam slova vznak atd. zapomněl, mohlo se mu rozuměti i tak, že znamená vlastně ‚dozadu‘ (u člověka třebas i ležícího).

Naše řeč, volume 14 (1930), issue 2, pp. 28-34

Previous Josef Zubatý: † Jaroslav Vlček

Next „Ale dejte mi pokoj!“