Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Nár. pol. uveřejnil p. Frant. S. Paukner článeček »Kdy ustálíme český pravopis?« Počíná slovy: »Prý se bude jednodušiti český pravopis«. Co zde znamená slovo »jednodušiti«? A kdo bude »jednodušiti«? Jsou u nás lidé, kteří se nemohou dočkati, brzo-li místo dnešního bili, bily, byli, byly, bílý, býlí budeme psáti bez rozdílu bili; nedávno se k nim přihlásil vydavatel sešitku, v němž se střídaly obchodní inseráty s odstavci, novým, zjednodušeným pravopisem doporučující tento nový, zjednodušený pravopis. Rudé právo přišlo mu na pomoc 19. listopadu a vyslovuje naději, že poznáme zbytečnost českého ř a budeme místo rýha, Říha, rým, Řím psáti (a snad časem i vyslovovati?) jen riha, rim. Pošetilostí se u nás děje dost, ale snad se přece najdou i u nás lidé, kteří dovedou takovéto volání po »zjednodušení« pravopisu oceniti. Aspoň na tak dlouho, než dojde k něčemu, co již dávno se mělo státi. My, Slované, máme několik spisovných jazyků, a ty se píší nestejným pravopisem, ba i nestejným písmem. Že by se podařilo, vytvořiti ze slovanských jazyků nějaké slovanské esperanto, které by se stalo všeslovanským spisovným a dorozumívacím jazykem, mezi slovanskými filology snad nikdo doopravdy nevěří. Spíše by bylo možno pomýšleti na to, aby některý ze skutečných slovanských jazyků aspoň pro některé případy (na př. pro písemnictví vědecké, pro všeslovanské sjezdy a p.) byl přijat za společný jazyk dorozumívací; ale i něco takového by jistě naráželo na těžké překážky, [237]a jak nedávný pražský sjezd slovanských filologů ukázal, není potřeba něčeho takového ani příliš naléhavá. Ale snad přijde čas, kdy Slovanstvo pocítí a uzná potřebu, rozdíly mezi písemnictvím svých jednotlivých částí zmírniti jednotným písmem a jednotným pravopisem. Nešťastný rozdíl mezi i a y, mezi r a ř není jen v češtině; a kdo ví, nepřišla-li by pak doba kdy bychom litovali, že jsme se v písmě vzdali rozdílů, které nás sbližují s velikou částí slovanských bratří.

»Daleko lepší by bylo místo jednodušení český pravopis konečně ustáliti«, míní p. Fr. S. Paukner. Skorem každým druhým rokem prý kupuje nové »Příručky správné mateřštiny« a nová »Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví«, ale po každé vidí, že to, co napsal podle vzorných úředních pravidel vloni, je letos podle nových těchto pravidel úplně špatné. O těch příručkách pomlčíme; nevíme, které p. P. má na mysli, a sami se vinni dáváme že v leckteré z nich občas nalézáme věci, s kterými se nesrovnáváme. Ale p. P. by si měl někde dáti předložiti vyšlá vydání Pravidel; jistě by se podivil, kolikrát dvě léta uplynula od té doby, co vyšlo poslední vydání »Pravidel hledících k českému pravopisu a tvarosloví«, a kdyby jednotlivá vydání srovnával, neméně by se podivil, až by poznal, kolik změn v nich pochází z toho, že naši novináři a spisovatelé nedbají Pravidel, stále užívají nových odchylek od nich, a že upravovatelé nových vydání stále jsou nuceni obírati se pravopisnými novotami vznikajícími a šířícími se v novinách a v písemnictví. Kdyby toho nebylo, bezpochyby by shledal, že český pravopis není o nic méně ustálen, než je pravopis »všech kulturních národů«, na něž ukazuje. Rozdíl mezi námi a »všemi kulturními národy« je ten, že jejich vzdělaní příslušníci šetří jazykových a pravopisných pravidel, kterým se dostalo jisté sankce. A nejsou ani pravopisy jiných národů takovými vzory dokonalosti, jakými se snad zdají zdaleka Čechovi, který jich nezná. Nemluvme o pravopise anglickém, jehož složitost naplňuje uctivým úžasem každého, kdo si dovede představiti, co práce musí vykonati angličtí učitelé i žáci, aby vzdělaný Angličan dovedl pravopisně psáti; ale nesmíme zamlčeti, že Angličan znak vzdělanosti nehledá v tom, že by měl pravopis stále ‚opravovati‘, ale v tom, že se snaží uznaným pravopisem psáti. Co by však řekl Čech, který státe vyhledává, co by se mělo v pravopise českém změniti, kdyby si uvědomil, co nedůsledností a obtíží má i na př. pravopis francouzský, na pohled tak ustálený a vyrovnaný. Na př. totéž psané geu se čte v některých slovech jako žü, v jiných žö (na př. mangeure ‚rozežranina, žrádlo černé zvěře‘ — mangeur — ‚jedlík‘); proč se neliší obé tak, že výslovnost žü by byla naznačena pravopisem ju, jako se na př. výslovnost sü naznačuje pravopisem çu (glaçure ‚glazura‘ v. glacer ‚něčím lesklým potahovati‘, effaçure ‚vyškrabanina, vyškrtnutí‘ v. slovesa effacer)? Slov, která se píší nestejně a také významem se různí, ale stejně se vyslovují (homonym), má franština spoustu (na př. sain ‚zdravý‘, sein ‚prs‘. seina ‚podpis‘, ceint ‚opásaný‘, [je, tu] ceins ‚pásám, pásáš‘, [il] ceint ‚pásá‘, saint ‚svatý‘, vysl. sę); z nich samých vidíme, [238]jak nestejně se tytéž hlásky psávají, a doklady toho by bylo snadno rozmnožiti i ze slov zvuku jinak nestejného. Je-li nedostatek něčeho podobného také známkou ustálenosti, je pravopis náš jedním z pravopisů nejustálenějších, ovšem potud, pokud jeho ustálenost sami nerušíme.

Jiné národy prý mají k poučení o pravopise a správnosti slov i rčení slovníky. My prý máme jen »spoustu ohromných slovníků všech moderních i již mrtvých jazyků,… jenom podobného českého slovníku nemáme vůbec. … Není nadsázkou, ale pravdou, hledá-li někdo dnes správné české rčení, že musí si je nejdříve přeložiti do jiného jazyka, vzíti cizojazyčný slovník německo-český, francouzsko-český, latinsko-český a pod., a tam teprve český výraz nebo pravopis najde. Je-li však vždy správný, je zase těžko říci… «. Je-li to vše tak pravda, nebudeme hledati. Ale kdyby dnes vyšel český slovník, jakého by si p. P. přál, zítra bude zbytečný. Máme Pravidla českého pravopisu, ale nedbáme jich; a budeme-li míti sebe dokonalejší slovník českého jazyka, nebudeme ho zase dbáti. Nemáme dosti úcty ani k ustálenému pravopisu ani ke správnému jazyku. Každý Čech na př. z domova ví, a neví-li, může najíti v slovnících již dnes, že pronajmouti je něco docela jiného než najmouti. Ale je v módě viděti kdovíco krásy v hromadění zbytečných předložek (někde; jinde zase móda káže předložky vyhazovati), a proto každý den můžeme čísti v novinách, jak si p. X. pronajal byt tam a tam. A takových chráněnců módy máme dnes v našem ubohém jazyce plno; a nebude jinak, pokud se nezbavíme přesvědčení, že krása jazyka je v tom, mluviti a psáti stále a stále jinak, než se mluvilo a psalo až posud.

Anna Karenina či Kareninová? Otázka, jak by vlastně mělo správně po česku zníti jméno hrdinky známého románu L. N. Tolstého, nabyla významu časového tím, že se tento román v zdramatisované podobě dostal na jeviště Městského divadla na Kr. Vinohradech. V Nár. l. upozornil p. Č., že žena muže, který se jmenuje Karenin, po česku by se měla jmenovati Kareninová, třebas Rusové mají tvar jiný, Karenina; tvar Karenina hájil v listě poslaném redakci Nár. l. spis. Karel Štěpánek, jemuž red. Č. v témž časopise odpovídá 26. října. V této odpovědi red. Č. vyzývá nás, abychom o té otázce projevili své mínění; a projevujeme je, aby se nezdálo, že se tomu z jakékoli příčiny vyhýbáme.

Jde zde podle našeho soudu o otázku dvojí: máme-li a chceme-li ruský tvar podobných jmen na -ina přizpůsobovati jazyku českému, či nechati tvar ruský; a chceme-li míti tvar, jakého by žádala čeština, jak by měl zníti. Naše překlady z ruštiny se hemží tvary, které české nejsou: jsou to známá jména synů po otci na -ovič (-evič), jako Ivanovič, Nikolajevič s koncovkou, jejíž český tvar by měl býti -ovic (-evic), jak jej vidíme v příjmeních jako Kovařovic, Písařovic, Lobkovic, v místních jménech na -ovice, jako Janovice, Budějovice, Lobkovice, v označování rodinné příslušnosti nesklonným tvarem na -ovic, jenž je podle původu 2. p. mn. č. (Novákovic dům, učite[239]lovic Mařka je dům Novákoviců, Mařka učiteloviců), a v slově královic, králevic. Proto by nebylo nic neslýchaného, kdybychom i ruské příjmení ženy po muži nechali v českém překladu beze změny, jak se stalo v překladech románu »Anna Karenina« anebo dramatu »Taťána Rěpina«, na něž ukazuje p. Štěpánek; vždyť někdy necháváme v 1. p. beze změny ženská jména polská jako Marja Walewska (i 1. pády jako Biliński jsou vlastně nečeské), nechávají je beze změny někdy i příslušníci jiných národů a píší na př. Frau, Fräulein Walewska, madame, mademoiselle Walewska (i tvary jako Mary Pickford sem patří). Český cit ovšem žádá, zachováme-li již cizí tvar v pádu 1., aby nebyly podle něho v ostatních pádech zaváděny nestvůry jako 2. pády Tolstoje, Biliňskiho, Walewsky, aby se psalo a říkalo Tolstého, Bilińského, Walewské; ženským příjmením jako (Mary) Pickford bychom se i v 1. p. měli vyhýbati již proto, že by proti povaze českého jazyka musila v ostatních pádech zůstati nesklonnými. Kdyby se u nás zakořenily v 1. p. ruské, nečeské tvary Karenina, Rěpina (při nichž bychom si měli býti vědomi, že vlastně znamenají ženu nebo snachu Karenovu, Rěpovu, ne ženu Kareninovu, Rěpinovu, v kterémž významu se v ruštině ustálily), bylo by správné a českému mluvnickému citu by snad vyhovovalo, kdybychom je aspoň skloňovali podle vzoru našich přivlastňovacích příd. jmen jako matčina; a to naši překladatelé také činí, píší v 2. p. Anny Kareniny atd.

Mají-li však taková ženská příjmení v českém překladu míti tvar naskrze český, měla by zníti Kareninová, Rěpinová, jak žádá p. Č. Je pravda, že jména jako Karenin, Rěpin, Puškin jsou podle původu přivlastňovací příd. jména od jmen Karena, Rěpa, Puška a znamenala původně Karenův, Rěpův, Puškův, ale stejně je pravda, že tohoto významu dávno pozbyla a stala se samostatnými rodovými příjmeními, jejichž původ Rus právě tak necítí, jako Čech necítí původ příjmení Petrů, Martinů a p. Jak by český tvar příjmení ženy Kareninovy, Rěpinovy, Puškinovy atd. měl zníti, poučuje nás čeština sama tvary příjmení svých, docela obdobných s ruskými příjmeními na -in. Přivlastňovací příd. jména s touto koncovkou dnešní čeština tvoří jen ode jmen ženských (matčin, Annin, panin atd.), ale nebývalo tomu tak vždy; v staré době se tvořívala i od mužských kmenů na -a, -i, a zbytky toho se zachovaly v některých příjmeních a místních jménech, ovšem v hláskové podobě, která tento jejich původ poněkud zatemňuje. Přivlastňovací příd. jm. ode jmen mužských mají v češtině v 1. p. m. r. koncovku zdlouženou, v ostatních tvarech nezdlouženou (otcův z otcóv, otcova atd.); bylo to zdloužení v slabice zavřené, jaké vidíme posud ve skloňování jmen jako vůz (vóz), vozu atd. Zpodstatnělé tvary těchto příd. jmen, jaké nalézáme hojně v místních jménech jako Janov, Petrov (pův. Janóv, Petróv dvór a p.), staré střídání kvantity vyrovnaly tak, že krátká samohláska byla přenesena i do 1. p. (podobná změna nastala napodobením starých jmen místních za naší paměti v pražském místním jméně Klárov, [240]v němž vězí původní Klárův ústav). I přivlastňovací příd. jm. na -in mívala podobné střídání kvantity (na př. matčin, matčina atd.); stopa bývalé délky se zachovala v příjmeních a místních jménech jako Kubín (pův. ‚Koubův, Kubův‘), Mašín (‚Máchův‘ nebo ‚Mášův‘), Hroznětín (‚Hrozňatův dvůr‘), Slavětín (‚Slavatův‘), Hostín (Hostův nebo hostův, t. cizincův dvůr) atd., v nichž vyrovnání starého střídání kvantity šlo směrem opačným tak, že dlouhé í z 1. p. vytlačilo krátké i z pádů ostatních. Žena Kubínova, Mašínova je Kubínová, Mašínová; podle toho by český tvar ženských příjmení ruských jako Karenina, Rěpina měl zníti Kareninová, Rěpinová. A tomuto tvaru opravdu a čistě českému by podle svého citu dala přednost i redakce Naší řeči.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 10, s. 236-240

Předchozí Z kanceláře Slovníku jazyka českého

Následující Dareba s darebou