Časopis Naše řeč
en cz

Kmochta pták

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Loňský Ježíšek nadělil ve známé rodině dětem mimo jiné dárky také pohádky Boženy Němcové. A jak již děti bývají v ledačem zaostalé, také tyto děti patrně ještě nevěděly, že knihy dnes patří do knihovny, za sklo, aby se návštěvy mohly obdivovati jich množství a krásné vazbě; hned na Boží hod se daly do pohádek a přerušovaly čtení, jen když něčemu nerozuměly. Maminka a tatínek statně všecko vykládali; ale s jednou věcí ani tatínek si nevěděl rady a přišel na nás. Na štěstí jsme byli náhodou jakž takž obrněni a mohli jsme odpověděti hned (bohužel tomu vždycky tak nebývá). Ale jde o věc snad dosti zajímavou; a tak jsme se odhodlali svou odpověď předložiti i čtenářům Naší řeči. Lecco jsme ovšem ještě přidali, leckde jsme svou výzbroj ještě trochu vyspravili a doplnili; tím si naši čtenáři vysvětlí, že přicházíme s tímto výkladem dost pozdě po vánocích.

V slovenské pohádce »Valibuk« vypravuje Němcová, jak jejího hrdinu z podzemního světa, v němž měl podle úmyslu nevěrných soudruhů zahynouti, vynesl Kmochta pták. To slovo jsme měli vyložiti; a sotva by se to komu podařilo, kdyby jeho osudy nemohl stopovati skoro krok za krokem. To nám umožňuje především veliké dílo prof. Polívky »Súpis slovenských rozprávok«, jehož polovici, tři objemné svazky, již vydala v r. 1923—28 v Turčanském Sv. Martině Matica slovenská. Předvádějí se v něm, z části ve výtahu, z části i v doslovném znění, děje slovenských pohádek s rozličnými variantami a s odkazy k pohádkám jiných národů; o našem Kmochtovi ptáku (či snad o kmochta-ptákovi?) je tam řeč 1, 276, ale totéž jméno v různém znění se objevuje [146]i jinde. Tak čteme, jak silný Lomidrevo (jako u Němcové Valibuk) v pustém podzemním pekle přišel na mladé knochta ptáky a zachránil je před hadem, a jak jej starý knochta pták vynesl z vděčnosti na hořejší svět (267 n.; pod. 284). Jinde se v podstatě totéž vypravuje s variantou mlaďja knofta ftáky, starý knofta fták (297 n.). Místo jména knofta pták (fták) se ztrnulým nesklonným tvarem knofta čteme v jiné pohádce již dokonalou složeninu knoftovták; toho zde chová bohatý král, jemuž zvěřinu pro něj opatřuje dvanáct myslivců (2, 293). V Hurbanově básni Vilín čteme o výšce, »kam nedoletí ani kofta-vták« (Sobr. diela Svet. Hurbana Vajanského 6, 46); tento kofta-vták by nás, jak hned uvidíme, spíše s pravé cesty svedl, než aby nám k ní ukázal (není to ovšem výmysl Hurbanův, nýbrž tvar podle Kálalova slovníku vedle knochta, knofta v pohádkách také se objevující).

Poučnější jsou varianty jiné. V jedné pohádce hoch, který hledá milovanou princeznu, viděl kdesi nochten-ptaka, »ktorý bol veľký ako vôl« a měl jej k princezně donésti (2, 126). Jinde zase čteme, jak se princ dal zašíti do volské kůže a v ní odnésti od vtáka nochta (3, 463). A konečně ještě v jiné pohádce hrdinu Tamborka (‚bubeníčka‘) vták-noh donese na skleněný vrch (2, 158). Zakuklení tohoto vták-noha je ovšem již velmi průzračné; odmyslíme-li si dělítko, naznačující, že to je splynulina, jejíž první část již pozbyla schopnosti tvořiti jiné pády mimo nominativ (2. p. tedy zní vták-noha, vtáknoha atd. m. vtáka noha atd., docela jako naše slovo pantáta má 2. p. pantáty m. pana táty), je to pták noh, a o báječném ptáku nohovi, který donese, kam by se člověk jinak nedostal, čteme již na př. v rukopise hr. Baworowského v stč. povídkách o Bruncvíkovi a o Arnoštovi. A máme-li oba konce vývoje, vývoje samého obyčejně již nebývá tak nesnadno se domysliti.

Představíme-li si, že původní dvě slova pták noh splynula v jedno (jako pantáta a p.), v novém slově ptáknoh již vidíme jakoby zárodek počátku pozdějších tvarů knochta atd.; hláska ch je pochopitelná obměna původního h před t, o jehož původu hned se zmíníme. Znění knofta m. knochta (a dále kofta m. knofta) mohlo míti původ v nepřesné výslovnosti vypravěčů, kteří snad sami již jméno báječného ptáka od starších vypravěčů nesprávně sluchem pojímali nebo správné znění nesprávně reprodukovali. Na cestu, kudy se dostaneme k hláskovému útvaru -cht-, ukazuje varianta nochtenptak, která v 1. p. znateli starší češtiny vlastně zní docela zřetelně. V 15.—16. st. nalézáme v češtině časté doklady, že přístavek vysvětlující méně známé jméno vlastní nebo i obecné (nejčastěji to bývá slovo cizí) bývá spojován se zájme[147]nem ten (takový přístavek stává obyčejně za jménem, které se vykládá, někdy před ním). Říkalo se na př. »Nero, ten císař«, »Řím, to město«; zájmeno ten jaksi naznačuje posluchači, že Nero, Řím je ten císař, to město, o kterém bezpochyby také aspoň něco ví. Tak na př. vypravuje stč. překlad Marco-Polova Milionu o jistém kraji, že »tu se rodie ta zvieřata Gyraffe (= čtyřnohá zvířata žirafy; v orig. prostě giraffe 122b, a podobně, bez takových přístavků, i jinde), nebo o lidech v kraji jiném, že »jedie datyle, to ovoce« (= ovoce datle, 19a), jinde zase o mostech tak vysokých, »že pod každý z nich móž (může) s gallií, s tú lodí (= s lodí galejí), volně podjeti 93a. Právě tak se mohlo říkati i noh ten pták (= pták noh); vždyť pták noh také nebyl našim předkům pojem známý z denního života. A laskavostí kol. Flajšhanse máme i přímý doklad tohoto spojení. V stč. Radě zvířat, jak ji známe z vydání Melantrichova a jeho pozdějších otisků, vystupují rozličná zvířata a radí podle svého přirození člověku; mezi nimi jsou i zvířata cizí, jako lev, opice, velbloud, slon, pštros, pelikán, ba i jednorožec a »fenyx aneb ohniváček« (o němž knížka sama praví: »smyšlénka starých pohanů; nikdy takový pták pod nebem nepřebýval«), ale v popise jejich »přirození«, které se čte před jednotlivými radami, všude se klade prostě jméno zvířete, a jen u noha čteme: »Noh, ten pták, jakož někteří píší a někteří tomu odpírají, jest velmi veliký a přesilný, takže sedláka vezme i s koněm a poletí s ním tak lehce jako luňák s kuřetem« atd.

O tvaru kmochta u Němcové ani nedovedeme rozhodnouti, je-li v něm znění s m změna, již učinila Němcová sama, či lidová varianta slovenská; je docela možno, že se při znění knochta v Češce ozvala podvědomá lidová etymologie, spojující slovo jí neznámé s českými slovy kmochtit, kmoch. Slovenský tvar knochta, měl-li počátek ve ztrnulém ptáknoh (ptáknoch), z něhož bylo možno slyšeti také výraz pták knoch, mohl v Slovákovi podobně podlehnouti vlivu slov knochy, knochty, jež Záturecký v Příslovích 6, 159 uvádí mezi žertovnými názvy nohou (znamenají-li tato slova vlastně něco jako naše ‚hnáty‘, může v nich, jak se domýšlí již Kálal, vězeti něm. Knochen); a mohl-li Hviezdoslav o nohách užíti slova knošky (Sobr. sp. básn. 3, 2. vyd., 47; 261), smíme v tom viděti svědectví, že knocha není na Slovensku slovo neznámé.[1] Z Polívkovy poznámky 2, 126 ke 4. p. nochten-ptaka (vtáka-noha, gryfa) dobře vyrozumíváme, že si je vědom [148]souvislosti slovenského vtáknoha, nochtenptaka s nohem; my si troufáme dále a spojujeme s ním i knochtaptáka, knoftavtáka, ba i koftavtáka, třebas nám při tom vše není jasné. Nám Čechům je slovo noh i v pohádkách již slovem mrtvým, třebas je snad někdy čteme v české bibli nebo v jiném překladě, třebas ho snad někdy užije i český heraldik nebo básník. Slovem stejně mrtvým je patrně i Slovákovi; a čteme-li v jeho pohádkách ty jeho rozmanité zkomoleniny, dospíváme k úsudku, že mu je slovem cizím už dávno (nebylo-li v slovenštině slovem cizím snad již od počátku). Vzpomeňme si jen, jak i náš lid dovede přetvořovati cizí slova, ať to jsou příjmení, či jména míst, či slova obecná nebo celé věty; prvky jazyku domácímu cizí nemají ochrany, jaké slovu domácímu poskytuje jeho souvislost se slovy příbuznými a samo faktum, že žije pevně v mysli a v ústech celého národa, který si je vytvořil anebo někdy i z cizího jazyka přijal za své. Ale dějiny představy a jména ptáka »noha« jsou dosti složité a po některých stránkách i tak nejasné, že si jich musíme všimnouti podrobněji.

O ptáku nohu čítáme nebo slýcháme způsobem trojím: v bibli, kde se v knihách Mojžíšových 3, 11, 13 a 5, 14, 12 objevuje mezi ptáky, kteří se nemají požívati; u Herodota a po něm i u jiných spisovatelů starých a pozdějších jako o báječných tvorech, kteří někde na severu chrání poklady zlata a drahých kamenů proti jednookým Arimaspům a jiným, kteří by se jimi rádi obohatili; a konečně v pohádkovitých vypravováních o ptáku tak silném, že člověka anebo i těžší břemena zanese do velikých dálek a výšek. Původ těchto představ dokonce nemusí býti ani jednotný. Některé nálezy z posledních let budí a snad i opravňují domněnky, že stáří člověka anebo aspoň tvora člověku podobného je mnohem větší, než jsme tušívali, že naši předkové mohli přímo znáti mimo létající zvířata dnešní na př. i obrovské létající plazy dob dávno minulých, kteří také mohli dáti látku jejich rodící se fantasii. A kdyby ani toho nebylo, sama dnešní příroda poskytuje jí látky dosti. A o hojnosti lidových představ divných zvířat, lidí a jiných zázraků přírody nesmíme souditi podle názorů člověka stojícího na výši dnešních vědeckých poznatků; stačí si jen uvědomiti, co všecko na svých cestách slyšel a s upřímnou věrností zapsal Herodot, co všecko známe ze starých literatur východních a z výtvarného umění starého i z dnešních názorů a uměleckých výtvorů národů stojících na nižším stupni osvětovém. Představa báječného ptáka, schopného dopraviti člověka do nedostupných výšin, i bez popudu vnější skutečnosti mohla vznikati přímo ze závistného obdivu nad volným letem ptačím, který [149]neúnavnou mysl lidskou od fantastických bájí o odvážlivcích, pokoušejících se povznésti nějakým strojem nebo na hřbetě ptáka do výše, vedl přes pokusy skutečné k dnešním zázrakům technickým.[2] A připustíme-li na př., že Herodotovi grypové mohou býti aspoň z části přímými potomky asyrského k’ruba, smyšleného tvora se lvími tlapami, s tělem býčím, s křídly a s lidskou hlavou, pták v našich pohádkách vynášející hrdinu z podsvětí na svět může s ním míti jen příbuzenství představy zrozené ze stejných duševních popudů. Že se potom představy snášené osvětovými styky s různých stran k témuž národu mohou slévati v představu jedinou, označovanou pak i týmž jménem, je věc tak přirozená, že o ní nemusíme dlouho vykládati.

Řecké jméno báječného takového tvora bylo grýps (kmen grýp-, tedy 2. p. grýpos atd.), do latiny pak přešlo jako grýps (2. p. grýpis nebo grýphis, později 1. p. grýphus); z něho pochází stněm. grîf, grîfo, nněm. Greif, it. griffo, grifone, franc. grifon atd. Podle domněnky některých jazykozpytců vězí v těchto slovech původně asyrské jméno k’rub, jež jsme již uvedli; není to nemožné, ale netroufáme si pouštěti se na pole, na kterém se necítíme doma. Je divné, že na místech, kde starý řecký překlad Starého zákona, pořízený v 3. st. př. Kr. dvaasedmdesáti židovskými učenci (Septuaginta), i latinská vulgáta mluví o grypu, gryfu, uvádějíce jej mezi ptáky, jichž zákon Mojžíšův káže se vystříhati, nenalézáme v pův. textu hebrejském nic, z čeho bychom mohli souditi s jakousi pravděpodobností, že již pro původní zákon máme předpokládati zápověď nějakého báječného tvora, podobného řecko-lat. grypovi — gryfovi, slovanskému inogu — nohovi.[3] »Noh (gryf)« se zde objevuje mezi ptáky dravci, a slovo péres, jež má původní text, podle etymologie také znamená nějakého dravce. Již Kralická bible Deut. 14, 12 k překladu »noha« přidává v poznámce »jiní jestřába«, vykladači dnešní v neznámém ptáku, o němž je řeč, vidí mořského orla (Haliaëtus) nebo orlosupa bradatého (Gypaëtus barbatus), také dr. Jan Hejčl v Bibli české v překladě sice podržel noha, ale [150]k Lev. 11, 13 přidává poznámku »noh je tu supovitý orel mořský (Gypaëtus barbatus)«. Patrně se již v staré době zapomnělo, jaký pták je míněn slovem péres, vyšlým z obyčeje, a domněnkou v něm hledán báječný noh; bezpochyby staré židovské vykladače svedlo na nepravou stopu, že hned po seznamu zapovídaných ptáků (k nimž se počítá i netopýr) následuje (11, 20) »všeliký zeměplaz křídla mající, kterýž na čtyřech nohách chodí« Kral. (»každý létavec, který chodí po čtyřech« Hejčl). Jak nasnadě zde bylo spojovati vjedno zápovědi vlastně různé, vidíme z parafráze zákona Mojžíšova o dovolených a nedovolených pokrmech v Comestorově Historia scholastica (podle stč. zpracování ve vydání Novákově ve Sbírce pram. I, 2, 9, str. 208): »O ptáciech takto vyřekl: letadlo (= zvíře létající), ješto chodí na čtyřech nohách, jako noh a jest-li co k tomu podobného, toť jest nečisté.«

V jazycích slovanských nalézáme pro představu báječného ptáka jméno patrně domácí. Biblický gryf se objevuje v překladech církevně slovanských jako inog’. To slovo se vykládá jako odvozenina praslov. číslovky in’ ‚jeden‘, zachované v jazycích slovanských již jen v ojedinělých zbytcích;[4] podle toho příd. jm. (v tvaru nesloženém) inog’ znamenalo původně asi ‚jediný, samotný‘. Slov. slovo sam’ (č. sám) v podst. jm. sam’c’ (č. samec) nabylo významu založeného na pozorování, že samec některých zvířat pobíhává nebo létává sám, ponechávaje péči o mladé samici.[5] Slovanské slovo sam’c’, č. samec, znamená samce všech živočichů (ale na př. srb. samac je ještě ‚jedinec‘, na př. jediný syn v rodině, jediný dospělý muž v rodě); z toho bývá i význam něčeho zvláště silného, říká se tak na př. i o řízném silném pivě. Jinde se zase slova podobného původního významu stávají jmény samce určitého zvířecího rodu. Zřetelné doklady toho způsobu jsou známy zejména v pojmenováních typického samce samo[151]táře, divokého kance; na př. řec. monios znamená v starší době ‚samotářský‘, v pozdější době se tak říká divokému kanci, a franc. sanglier (divoký kanec) je z lat. singularis ‚samotný‘. Stejným způsobem se stalo, že pol. jedyniec, mrus. odyneć také znamená kance. Něco podobného se stalo v slovanštině se slovem, které v círk. slovanštině zní inog’; nalézáme je v bibli jako pojmenování báječného, silného gryfa. Již samo faktum, že církevní slovanština slovo řecké předlohy mohla přeložiti slovem domácím, jehož tvar v historické době slovanských jazyků je patrný archaismus, musí nám býti důkazem, že aspoň na části tehdejšího slovanského území byla v mysli lidu představa nějakého báječného ptáka, jehož jméno se hodilo překladatelům řeckého Starého zákona na vystižení báječného ptáka snad docela jiného, než kterého našli v své předloze. Je docela možno, že naši staří spisovatelé, když v svých překladech knih latinských českému čtenáři latinského gryfa předváděli pod jménem českého noha, nepředstavovali si jej jako skutečného klasického gryfa, divného ptáka se čtyřmi nohami; snad užili jména domácího, jímž Čechové označovali svou domácí představu báječného ptáka, nestarajíce se, kryje-li se ta představa úplně s představou gryfa jejich předloh. Dnešní heraldik, mluví-li se o nohu na štítě, představuje si jej jako gryfa klasického, a tak si jej představuje i skladatel Rady zvířat; knížka z 16. st. nám tu představu předvádí v dřevorytu. Ale prostý Čech té doby si snad v pohádce představoval noha jako ptáka sice ohromného, ale sotva podstatně jiného, než jak viděl ptáky ve skutečnosti; jméno ‚noh‘ v našich pohádkách sice zaniklo, ale žije v těch divných zkomoleninách, o nichž jsme se zmínili, v pohádkách slovenských, a pochybujeme, že by si při nich Slovák představoval něco podobného heraldickému nohu-gryfu.[6] Jsme si ovšem dokonale vědomi, že o všech těchto otázkách lze pronášeti jen domněnky a pochybnosti bez možnosti dobrati se v nich aspoň dnes jistého soudu. Zejména se musíme chrániti předsudku, že by představa noha, pochází-li z ciziny, byla mohla k našim předkům přijíti jen podáním ústním nebo literárním. P. doc. dr. Schránil mě upozorňuje na bronzová kování pásu z nálezů avarsko-slovanských ze 7.—8. stol., známých ze [152]zemí alpských, z Moravy a z Čech a nejvíce soustředěných v Uhrách; objevuje se na nich nepochybná podoba čtyřnohého východního gryfa, jak se čtenář může přesvědčiti na vyobrazeních v Hamplových Alterthümer des frühen Mittelalters in Ungarn (v Brunšvíku 1905) a na tab. 63. Schránilovy Vor geschichte Böhmens und Mährens (v Berlíně 1928).

V češtině je slovo noh doloženo známými již dvěma místy bible. Jde především o otázku, jak vyložiti hláskový rozdíl mezi csl. inog’ a č. noh; jsou-li to slova původem totožná nebo aspoň příbuzná, musíme očekávati, že lze jejich rozdíl uvésti v souhlas se známými hláskovými zákony. Csl. i na začátku slova je buď praslov. i (nebo ji), anebo praslov. měkký jeř (sám nebo provázený předcházející souhláskou j). Z praslov. j’nog’ (s jeřem za j) by bylo vzniklo v češtině jnoh (anebo v 1. p. jnóh, 2. p. jnoha, jako je bóh, později buoh, bůh, 2. p. boha atd.; ale v těchto různostech délky je v podobných slovech již v staré době tolik nedůsledností, že jich nemusíme dbáti); tak nalézáme na př. proti csl. imam’ č. jmám. Snad by někdo očekával v staré češtině aspoň nějaký doklad se zachovaným j (jnoh), jako v ní nalézáme vedle tvarů bez j ještě tvary jako jmám, jmieti (míti), jhra; vždyť posud píšeme jmění, jdu, jméno, jmelí, jsem a pod., a ač vyslovujeme taková slova v obecné mluvě bez j, mluvíme-li jazykem spisovným, snažíme se je vyslovovati, jak je píšeme. Je ovšem rozdíl mezi těmito slovy a slovem noh: slovesa jdu, jmám, jsem měla j chráněno složeninami nejdu, zajdu, nejmám, nejsem, slovo jméno ztrnulými výrazy »ve jméno Boha Otce«, »ve jménu zákona«, zejména, jmelí pak pravopisnou obdobou slov jmám, jméno, jmění, jmieti, vedle výslovnosti sem (= jsem) posud říkáme nejsem, jako vedle du (= jdu) nejdu, kdežto slovo noh podobné vydatnější ochrany nikde nemá. Proto v nečetných dokladech, jež známe, nikde nečteme jnoh (i slova hra, hráti v písmě úplně ztratila j, protože při slově mnohem řidším ochrana jeho složenin nebyla dost vydatná); a jsou to doklady z dob, kdy vedle jmám atd. již často se objevuje i mám atd.[7]

Máme-li předpokládati praslov. inog’ (jinog’) či j’nog’, nedovedeme s jistotou říci; ale je přece aspoň jedna věc, která spíše svědčí na prospěch tvaru druhého, z něhož by bylo vzniklo č. noh. Csl. inog’ ‚jednotlivý‘ a m’nog’ ‚mnohý‘ jsou slova z téže významové skupiny výrazů kolikosti. Příd. jm. m’nog’ má příbuzná [153]slova v germánských jazycích (něm. manch, mannig, Menge) a v irském slově menic ‚častý‘, je tedy slovo jistě staré. Slovanské slovo vězící v csl. inog’ je patrně tvořeno podle vzoru slova m’nog’, a již proto je pravděpodobné, že jeho první slabika měla také samohlásku slabou, že tedy jeho praslov. znění bylo j’nog’. Z praslovanského inog’ (jinog’) by byl vznikl český tvar jinoh.

Jest ovšem otázka, je-li č. slovo noh slovo svým původem opravdu české, není-li přejato odjinud. Je m. j. v stč. rukopisných slovnících, a jejich vydavatel, kol. Flajšhans, klade je mezi slova, jež do nich byla přenesena z církevní slovanštiny (Klaret a jeho družina 2 = Sbírka pramenů I, řada I, 2, str. 360). Možnost něčeho podobného jest nepochybná. Snahy o sjednocení křesťanské církve římské a řecké vedly Karla IV. k tomu, že v Emauzích založil benediktinský klášter slovansko-katolický; do něho se souhlasem papeže Klimenta VI. byli z Dalmácie, Charvátska a Bosny povoláváni mnichové, kteří užívali jazyka církevně slovanského a písma hlaholského, a stopy jejich činnosti v Čechách, i mimo zachovanou část bible psané písmem hlaholským, jsou jisté. Kol. Flajšhans ve Sborníku k sedmdesátým narozeninám prof. Pastrnka a ve spise právě jmenovaném uvedl některá slova, jež v době stč. prací slovnikářských byla patrně přejata ze slovanštiny charvátských mnichů, a naznačil slova jiná, u kterých takový původ je aspoň možný. U slova noh se s plnou jistotou nevyjadřuje (»přejato asi z cslov.«); možnost něčeho podobného podporuje m. j. tím, že seznamy dovolených a zapovídaných zvířat v Mojžíšových knihách mohly našim starým slovnikářům býti pohodlným pramenem k doplňování látky (nejednou jsme spolu o těchto otázkách hovořili). Ale u slova noh mi vadí zejména dvě věci, aby se mi nezdál takový jejich původ v češtině pravděpodobným. Především hlásková nestejnost slova českého a církevního; dovedeme-li chápati ztrátu samohlásky i v slově hned z pův. ihned, inhed, u slova noh, je-li přejato z církevní slovanštiny, nevíme, proč by nemělo zníti v češtině inoh nebo snad jinoh. A potom: slova, u kterých je pravděpodobno nebo jisto, že byla přenesena z církevní slovanštiny, nevnikla ani do češtiny spisovné, neřku-li do živého jazyka lidového (tak na př. biser ‚drahý kámen‘, črvlen, črvlenka ‚rudka, rumělka‘, dávě ‚časně‘ a j.), kdežto noh je slovo ne sice, jak snadně chápeme, v staré češtině časté, ale přece jen doložené. A zapadlá, v církvi křesťanské jistě málo známá místa knih Mojžíšových, na nichž se v csl. překladu slovo inog’ objevuje, také málo pomáhala, aby se v Čechách nějak rozšířilo.

[154]Čteme-li slovo noh v bibli české jako překlad lat. slova gryps (4. p. gryphem), je nám to stejně pochopitelné, jako čteme-li v bibli csl. slovo inog’, které přece nelze vykládati jako slovo odjinud přejaté; patrně i Čechové měli představu pohádkového ptáka, kterému říkali noh, a měli na vybranou buď biblického gryfa označiti slovem tím, anebo nechati biblické slovo bez překladu. A to se opakuje v starší době snad všude, kde byla příležitost mluviti o nějakém báječném ptáku. Tak na př. Bruncvíka, zaneseného s lodí na akštýnovou (magnetovou) horu a tam zašitého v koňskou kůži, »jeden pták, ten slove noh«, odnese svým dětem za potravu (Baw. 3 b n.), jinde nohové odnášejí k svým dětem mrtvoly a podobným způsobem jako Bruncvík se zachrání Arnošt s Veclem (t. 119b n.). Veliký kán (chán tatarský) má podle cestopisu t. zv. Mandevilla vůz, jejž táhnou čtyři slonové anebo čtyři ořové bílí, a »na tom voze stojí komora, v níž (chán) sedí,… a na čtyřech úhléch té komory stojie čtyřé pitomí (ochočení) nohové, jimiž honie« (205a). Marco Polo vypravuje o ostrovu Madeygascar, jak tam jsou tak silní ptáci, že »sám jediný slona uhoní a vzhóru jej vznesa u povětřie i upustí, aby spadna zabil se… Já Markus, když jsem to prvé slyšal, mněl jsem, by ten pták byl noh, o nichž pravie, že jsú diel podobenstvie ptačieho a diel zvieřecieho. Ale ti, ktož jsú ty ptáky vídali, ustavičně (pevně, neústupně) jistichu, že nejsú nohové a že nemají žádného podobenstvie zvieřecieho (bestiarum, zvířat čtyrnohých), a že jedno (jen) dvě nozě mají jako jiní ptáci« (Mil. 119b). Ale v Abascii (Habeši) »jsú nohové velicí jako oslové« (122b). V Kronice o Alexandrovi Velikém (vyd. Fr. Prusík v svém Kroku 8—11) čteme, jak se Alexander v dřevěném srubu dal nohům vynésti »na výsost velikú a vysokú velmi, že se zdáše Alexandrovi okrslek země jako kúle okrúhlý a moře jako drak okolo země zatočily. Tehdy moc božská ztemnila jest nohy tak, že sú mněli, by vzhuoru letěli, a na zemi sú padli na pole daleko od vojska patnácte noclehů. A on nižádného úrazu jest netrpěl« (hl. 128). Také »do hlubokosti morské se dal potopiti v sudě z čistého stkla, aby mohl skrze ně jasně viděti« (129). Na konec se ovšem i na Alexandrovi ukázalo, že všecko je marnost nad marnost; a naučení, které z toho čerpal po jeho smrti mudřec Damescenes (157), opakuje Hus (v Erbenově vyd. 1, 283 n.), jenž Kroniku snad znal (ovšem sotva z českého překladu) a m. j. ve výkladu 10. přikázání Alexandrovi vkládá v ústa slova: »Pod nebe sem od noha vnesen — již s najnižšiemi pekla nízkého dotýkám.«[8] I u Hájka kníže [155]Vlastislav v chlubné řeči před bojem s Neklanem svým Lučanům m. j. praví: »Ó, byšte byli netoliko tyto jestřáby, rarohy a sokoly, ale i supy, gryfy (neb nohy) i vorly s sebú nesli, abyšte je nepřáteluov vašich těly krmili i nasytili« (vyd. Flajšh. 1, 305). Podobně čteme u Komenského v Zlaté bráně jazykův 162: »Fénix, gryf (noh), harpyie smyšlénky jsou.« Poučné jsou tyto dva poslední doklady tím, že slovo noh kladou do závorek. Patrně upadalo a zanikalo; představa pohádkového ptáka úplně nezanikala, ale naši pohádkáři, vypravují-li o něm, spokojují se tím, že vypravují o takovém velikém ptáku.[9] S tím se srovnává také, že Rada zvířat ze stol. 16. uvádí noha, jak jsme viděli, s vysvětlujícím přídavkem ten pták. Starší Nová rada Smila Flašky z Pardubic toho ještě nepotřebovala; tam čteme prostě »Noh radí. Noh ten té řeči (slonovy) pochváli řka…« Jak jsme již řekli: nám je slovo noh již dávno slovo mrtvé.

Také Slovákům, jak jsme usoudili ze zkomolenin, jimž propadlo v ústech slovenských pohádkářů. Slovenská literatura ovšem nám neposkytuje možnosti, abychom pozorovali jeho život v minulosti, jako jsme jej krátce nastínili v písemnictví našem. Snad ten život byl podobný jako u nás. Snad i Slováci mívali slovo noh, jako jsme je mívali my, z dob praslovanských, ale zaniklo, jako zaniklo u nás, a udrželo se jen jako prvek vlastnímu dennímu životu cizí jen v ústech pohádkářů. Ale stejně je možno, že přišlo na Slovensko z Čech. Vždyť je z prací badatelů o pohádkových látkách dobře známo, jak se pohádky a pohádkové látky stěhují od národa k národu, jak lidová pohádka čerpá i z umělého, někdy dosti vzdáleného písemnictví (v Lerchově-Puškaitově sbírce lotyšských lidových pohádek jsem četl po[156]hádku, jejíž děj byl vlastně dějem Odysseje). České pohádky mohly se snadně dostati na Slovensko s českými emigranty. A i připustíme-li, že Slováci jistě měli pohádky své jako naši předkové, vypravěči čeští mohli v lecčem dáti slovenským pohádkám něco ze svého. Kol. Polívka v Súpise 3, 462 ukazuje na podobnost slovenské pohádky, v níž se hrdina dává odnésti od vtáka nochta, s pohádkovým vypravováním o Bruncvíkovi v rukopise hraběte Baworowského. Zkomolenina nochten ptak (ze stč. noh, ten pták) mohla by podle mínění kol. Flajšhanse přímo pocházeti z naší Rady zvířat; to byla knížka jistě lidová, která se pilně čítala (vždyť se z ní dlouho znaly jen trosky, a úplný exemplář byl objeven teprve počátkem minulého století). Ale rčení noh ten pták mohlo vzniknouti i na Slovensku; snad i na Slovensku bývaly podobné vysvětlující přístavky (schválně jsem uvedl české doklady z Milionu, tedy z památky, v níž jsou nepochybné moravismy), a tento způsob vyjadřování mohl na Slovensku zaniknouti, jako zanikl u nás. Jsme zde v záhadách, v nichž podle mého soudu dnes ještě není možno si tvořiti spolehlivý soud.

V ruštině (v pohádce) a také v staroruských památkách jazyka církevního se objevuje místo inog’ také tvar nog’, který asi pochází z bible (ztráta i je v něm dosti záhadná). Také polština má tvar nog, přejatý podle Brücknera z češtiny; při velikém vlivu, jímž působila stará čeština na starou polštinu, je to docela možné, ale právo nepochybného úsudku si osobovati netroufáme.


[1] I změní slova znoht, znocht (pazour, pařát, spár) mohlo při tom pomáhati.

[2] Malý doklad této fantastické tvořivosti z doby poměrně ne příliš dávné. Leckterý starší čtenář se asi pamatuje na román »Pán světa (pokračování románu Hrabě Monte-Kristo. Dle A. M. volně přeložil P. Š. T—ý)«, který vycházel v Praze 1863—64. Tam se vypravuje m. j., jak kdosi kdesi v Americe letěl vysoko ve vzduchu na kondoru a byl sestřelen, jako v světové válce sestřelovali letadla. Z obsahu té knížky mimo mlhavé tušení, že tam bylo také něco o Mormonech, zůstal mi z chlapeckých let v paměti právě jen onen obraz.

[3] Opíráme se zde o poučení, jehož se nám dostalo laskavostí prof. Rud. Růžičky a za něž mu jistě budou s námi vděčni i naši čtenáři.

[4] Takový zbytek je v č. přísl. inhed, jež jako círk.-sl. in’gda vlastně znamenalo ‚v jeden, v stejný čas‘; přesmyknutím vzniklo ihned, a když jazyk v i cítil spojku i (v starší době se obyčejně psávalo i tisklo proto i hned, y hned), objevil se a ujal nepůvodní tvar hned. Jiný zbytek je v slově mimochod, mimochodník; pův. tvar, zachovaný v polštině, byl jinochod, t. chod jednou, touž nohou, střídavě oběma pravýma a oběma levýma, a když se význam slova jino- zatemnil, nahradila je lidová etymologie slovem mimo. Jiné zajímavé podrobnosti z dějin této číslovky by čtenář našel v Bernekrově Slav. etym. Wtb. 1, 262 a 430.

[5] Samice je slovo teprv později přitvořené k mužskému jm. samec, jako na př. vdovec k prajazykovému ženskému jm. vdova. Pojmu ‚vdovec‘ primitivní člověk neznal a neměl tedy pro něj jména.

[6] Slovo monios, o němž jsme se zmínili výše, a také csl. inog’ objevuje se i v překladu žalmu 79 (hebr. a Kral. 80), 14, kde snad je míněn divoký kanec; v textě hebrejském totéž slovo, co zde (zîz), je také t. 49 (50), 11. Ale výklady jsou zde rozličné (na př. se zde hledá také divoký osel) a netroufáme si dotýkati se otázky, není-li zde stopa, že csl. inog’ mohlo znamenati i jiného »samce« než noha. Také zde děkuji kol. Růžičkovi za poučení, jehož se mi od něho dostalo.

[7] Nestejnost samohláskového stupně in- a ’n (s měkkým jeřem) v době praslovanské obtíží nečiní. Nalézáme ji také v složenině starého tvaru číslovky 1, jed-in’ (č. jediný) v. jed’n’ (č. jeden).

[8] Před Husem znal příběh o letu Alexandrově s nohy Klaret, jak vidíme z poznámky k v. 50 jeho fysiologiáře (ve vyd. Flajšhansově na str. 12). Ale měl patrně pramen jiný než Kroniku známou ze zpracování českého. Ostatně je velmi pravděpodobné, že podobné pověsti kolovaly v době, kdy se v ptáky nohy věřilo, i mezi učenými lidmi, a ani o Husovi, ani o Klaretovi nemusíme předpokládati, že by pověst o Alexandrově letu byli znali z nějakého určitého pramene literárního.

[9] Zanikání slova noh snad souvisí s tím, že se stalo zvykem označovati jím představu báječného ptáka cizího, ne ptáka, jejž znají domácí pohádky. Představa okřídleného noha čtyřnohého nám je cizí a sotva kdy žila v českých myslích životem skutečným. Zvířata skutečná, třebas jich Čech jakživ neviděl, jako lev, slon a j., jistě měla v české mysli více životnosti než gryf, o jakém si vypravovali spíše v cizině než u nás. I v cizině představa gryfa pozbývala životnosti. Za tvora skutečného jej pokládal v starověku Herodot, v středověku Marco Polo, ale prohlašuje-li jej Komenský za pouhou smyšlenku, smíme se domnívati, že pevnost víry v něj pozbývala síly dávno před ním postupem vzdělanosti a známosti o cizích krajích. Vždyť gryfové se nestali pojmem čistě heraldickým a mimo heraldiku leda jen jednou z ozdob umění básnického a výtvarného jen u nás.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 7, s. 145-156

Předchozí Zvůr

Následující Josef Zubatý: Míjeti kolem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1