Nápor

Josef Král

[Short articles]

(pdf)

-

Slova toho, které jsem v pátém čísle tohoto ročníku »Naší Řeči« zamítal, ujímá se pan red. J. Holeček ve feuilletonu »Nár. Listů« dne 26. června 1917. Nemáme prý jiného slova za cizí slovo offensiva; ruské slovo nápor se k nahrazení [249]toho slova hodí dobře. Slovo to prý se v Čechách zalíbilo a zobecnělo. Filologický původ prý ovšem nikomu nebyl jasný. I spisovatelé i češtináři odvozovali prý je od slovesa »naparovati«; dokonce prý převládlo mínění, že se má psáti nápar, a teprve já jsem poznal, že by musilo pocházeti od slovesa »napříti«. Ale říkáme-li »napříti«, říkáme prý vzepříti a vz = na. A jako říkáme nahoru i vzhůru, můžeme prý říkati nápor i vzpor. Protože však od vzepříti máme již slovo vzpoura, zbývá jen tvar nápor pro označení silného tlaku vojska na vojsko.

Dovoluji si k tomu připomenouti toto: Slova »nápor« užívá se v novinách ne za latinské offensiva, nýbrž za německé Ansturm, Anlauf, jak jsem zjistil srovnáním německých originálů a českých překladů vojenských zpráv. Za ta slova stačí nám úplně dobré české slovo »útok« nebo »výpad«. Není potřebí, abychom pro německé Ansturm nebo Anlauf tvořili slovo nové, poněvadž svého slova »útok« užíváme také za nesložené německé »Sturm«. Pro některý pojem má jeden jazyk více významů, druhý méně; naše vojenská terminologie již od 16. století značně podléhala vojenské terminologii německé a proto se prakticky nerozvila dokonale. Slov offensiva — defensiva netřeba překládati; nechce-li však kdo mermomocí užívati těchto slov, postačí mu za ně stará slova: všeobecný útok a obrana.

Jestliže vskutku který češtinář mínil, že slovo nápor souvisí s naparovati (byl by to divný útok, při němž by se vojsko pouze naparovalo!) a jestliže kdo dokonce soudil, že by se mělo psáti nápar, byl to češtinář nadmíru špatný. Slovo nápor nemůže se slovesem naparovati souviseti ani hláskoslovně ani významově. Předložky vz a na se nekryjí vždy významem (na př. nahlédnouti a vzhlédnouti není totéž, ba ani nahoru a vzhůru není docela totéž); proto nelze místo vzpor, kteréhož slova také vůbec nemáme, utvořiti jen tak maně nápor. Důležito však je, že slova nápor ani stará ani střední ani nová čeština do nejnovějších dob naprosto neznala. Stará čeština zná podle slovníku Gebauerova (upozornil mě na to prof. Zubatý) jen sloveso napříti (máme toho jediný doklad: osten jemu napra na hrdlo, ve významu »napřáhl«), rovněž tak v lašském nářečí je toto sloveso (ve významu: držeti proti). Slova nápor ve významu »útok« čeština vůbec nezná a neznala. Je-li v ruštině, — v jednom velikém slovníku ruském jsem ho vůbec nenašel, z vlastního čtení ruských spisů jsem ho nepoznal a nepoznávám ani ze slovníku náležitě, v jakém vlastně smyslu se ho užívá, — nemáme ještě práva přenášeti je do češtiny, když máme za ně dobrá slova česká, a vraceti se na stanovisko Jungmannovo, který obohacoval náš jazyk slovy někdy zbytečně přejímanými z jiných slovanských jazyků a tím souvislost nové češtiny s bohatou a jadrnou střední češtinou rušil.

Že se slovo »nápor« mnohým lidem zalíbilo, rád připouštím. Ale u nás docházejí obliby zvláště ty věci, které jí naprosto nezasluhují. »Naše Řeč« namáhá se již půl leta, aby jazyk poněkud očistila, zdá se však, že marně: neochvějný, oproti, béřu, střílí (plur.), předati (m. odevzdati) a jiné podobné nestvůry čteme každý den v novinách i jinde; ba přistupují k nim nové a nové (odolnost, omilostnění = Begnadigung! a j.). Zdá se, že si mnozí naši spisovatelé velmi rádi oblibují jen chyby a že nemají ani dobré vůle ani schopnosti psáti dobře česky.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 8, pp. 248-249

Previous Zbytečné novoty

Next V. E. (= Václav Ertl): Záležitost