V. E. (= Václav Ertl)
[Short articles]
-
V témž čísle »Nár. L. « bere J. Holeček v ochranu dále slovo záležitost, které by prý oprávci rádi vypleli jako germanismus. Holečkovi se nezdá, že záležitost jest Angelegenheit, protože se prý něm. an- nerovná našemu za- a že Gelegenheit je prý česky příležitost. Takovou filologickou methodou by potom ovšem bylo lze obhájiti mnohé zjevné germanismy jiné; na př. doznati nehody, strachu a pod. by podle toho také nemusilo býti germanismem (ein Unglück erfahren), protože se něm. er- (= aus-) nerovná se našemu do- a protože fahren znamená česky jeti; a přece je německý původ této »české« vazby nade všecku pochybnost zjevný.
Holeček se dovolává slov příležitost, důležitost, náležitost, s nimiž je prý záležitost (= na čem záleží) ve shodě. Ne však docela. Slova příležitost, důležitost, náležitost jsou odvozena příponou -ost (jako sladký — sladkost) od známých příd. jmen příležitý, důležitý, náležitý, která zase mají základ v slovesech příležeti, náležeti, důležeti (na př. kteréž t. j. potřeby nám i vám znamenitě důleží, Geb. Stč. slov., z r. 1494; = na nichž vám i nám záleží). Příd. jména záležitý však v spis. jazyce není. Proč? Sloveso »důležeti někomu« časem zaniklo a bylo nahrazeno vazbou »záleží mi na něm« (es liegt mir daran), ale příd. jm. důležitý, z něho odvozené, zůstalo. A tak to, na čem nám záleží, je pro nás důležité, a podst. jméno, které se druží k slovesu záležeti tak, jako náležitost k náležeti, příležitost k příležeti, zní důležitost, nikoli záležitost.
Podst. jméno důležitost značilo původně vlastnost toho, co je důležité, potřebnost, pilnost, pak i věc důležitou, potřebnou, na níž záleží; na poč. 19. stol. začal se pak jeho význam otírati podobným způsobem, jako se otřel význam německého Angelegenheit a slovo důležitost se začalo významem blížiti pouhému »věc« (našemu nč. »záležitost«). Na to ukazují doklady Jungmannovy z Krameriusa a Zlobického, na př. jeho důležitost dobrou změnu vzala (t. věc), právní důležitost, Rechtsanliegenheit, Rechtssache.
Tak bychom asi říkali i dnes, kdyby nebyl býval tento vývoj zastaven a slovo »důležitost« (= Angelegenheit, věc) vytlačeno slovem novým, tou právě dobou vytvořeným a na ten čas ovšem zbytečným, slovem záležitost. Jeho německý původ a vzor je nesporný. Německá rčení »es liegt daran« (záleží na tom), »ich werde es mir angelegen sein lassen« (podle Sychry: dám si na tom záležeti) dala zajisté podnět k tomu, že podle něm. Angelegenheit utvořeno i české »záležitost«. Německý původ a vzor slova záležitost se prozrazuje i tím zvláště, že slovo záležitost neznamená — jak bychom při domácím a samostatném odvození toho slova očekávali — ani vlastnost toho, na čem záleží, Wichtigkeit (nelze říci: uhlí má velikou záležitost), ba ani věc, na níž záleží (v tom případě musíme říkati »důležitá záležitost«), nýbrž prostě a pouze to, co německé, významově otřelé Angelegenheit, t. j. věc vůbec.
Slovo záležitost má nejstarší doklady u Jungmanna z Krameriusových Novin (záležitosti říše), z Hromádkových Víd. listů (záležitosti vlastenské) a ze Sychrovy Fraseologie (zanášel se vašimi záležitostmi), celkem nemnohé. Dobrovského slovník [251]slova záležitost nemá (Angelegenheit jest péče, starost, zaneprázdnění; důležitost); také v Thámově právnickém slovníčku ho není. Pevné kořeny zapustilo v řeči kancelářské a v jazyce právním, jsouc pohodlnou náhražkou neméně oblíbeného Angelegenheit; odtud proniklo a proniká i do ostatního spis. jazyka, zatlačujíc z užívání starší a správnější výrazy »věc«, »potřeba«, »příčina« a j. Přes svůj cizí původ dobylo si hojným užíváním i v spis. řeči jistého práva a jakéhosi významového od stínění a mimo Brus Hattalův, který je s obvyklou rázností nazval obludou, znamením úžasné poroby duchovné a nedbalosti, bídným a zbytečným výmyslem češtinu prznícím, měly se k němu naše brusy celkem shovívavě, vystupujíce pouze proti nemírnému jeho užívání na úkor starších a lepších slov českých. A takové může býti i dnešní stanovisko ke slovu záležitost. Kde odstíněný a užší význam slova záležitost (= asi franc. affaire) pudí dáti mu přednost před jinými synonymy obecnějšího významu, jako jsou věc, potřeba atd. (na př. odevzdal všecky svoje záležitosti právnímu zástupci), budiž; kde však vystačíme se slovy nesporně správnějšími a původnějšími, jako »věc«, »potřeba« atd., držme se svého.
Naše řeč, volume 1 (1917), issue 8, pp. 250-251
Previous Josef Král: Nápor