Řeč přímá, nepřímá a polopřímá
Jiří Haller
[Articles]
-
Ve valné většině citovaných příkladů vyjadřovala polopřímá řeč nevyslovené myšlenky (výroky jen myšlené). To jest přirozené, neboť její povaha se nejlépe hodí právě takovému monologickému uvažování. Ale najde se i dost dokladů polopřímé řeči ve výrocích pronášených nahlas. Tak na př. velmi často v Ivově románě, srov. tři naposledy citované příklady. Nebo na str. 49: Ivo promluvil také s babičkou, ale babička mu nerozuměla. Lépe rozuměla Štěpánce. Ale to, co měla babička na srdci, musila Ivovi říci. Neviděl-li v Praze France Marka, který najednou ze vsi zmizel, když všecko propil? Ne, neviděl France Marka. On tedy také nezná France Marka. Nikdo ho nezná. To už se asi o něm nikdy ničeho nedozví. Inu, to jsou nějaká léta! Jaká pak léta? Nu, padesát. Přes padesát let to býti může. A kdo to byl Franc Marek? »Toho už nikdo nezná,« řekla babička a vodově modrý zrak zdál se býti zakaleným. »A to bylo dlouhé povídání.« — Podobně: Sám (hospodář) poručil synovi, aby vydal se s ním hned o jedenácté po časném obědě do lesa: prohlédnou si, zdali nejsou někde souše nebo vývraty, a poznamenají, kde bude v zejmě jaká práce. S významným úsměvem dodával, že do soumraku, teď tak časného, zajisté vše pochodí; bude dobře, že to odbudou, nazítří na to času nebude, nastane jinší starost. (Novina V, str. 103.) —
Z těchto hojných příkladů je, trvám, zřetelně viděti charakteristický ráz polopřímé řeči, třebas není v češtině vyznačena zvláštním tvarem slovesným, jako je tomu ve francouzštině a v němčině (tu mívá totiž polopřímá řeč čas a způsob vět podřízených, [122]ačkoliv je větou samostatnou). Pokusíme se vytknouti její hlavní znaky v češtině.
1. Především jest to změna osoby, jíž se liší polopřímá řeč od přímé. Pokud je v řeči vyjádřena osoba, nemůže býti nejistoty. Ale jsou případy, že výrok neobsahuje v sobě určení osoby, a potom ovšem někdy nelze rozhodnouti najisto, je-li myšlen jako řeč přímá či polopřímá, na př.: Nepřál nikdy toto dítě (farář Theodorik Gitu) svému odpůrci duchem, nepříteli, štváči lidu. Komukoliv se mělo Gity dostati, jenom ne Tómovi. A to se teď tedy stalo, mluvilo jeho sebevědomí a zvěst ta se svítila v jeho vášnivě mstivých očích. (Sova, Tóma Bojar, str. 39). Protože spisovatel nepíše uvozovek v tomto díle, není jasno, jak se má vykládati výraz »a to se teď tedy stalo,« zdali za řeč přímou či polopřímou. Než takové případy nejistoty jsou řídké.
2. Od nepřímé řeči se liší polopřímá řeč velmi zřetelně: schází jí podstatný znak nepřímé řeči, totiž podřadicí spojka a s ní platnost věty podřízené.
3. Od vlastního autorova vypravování se pak rozeznává polopřímá řeč podle toho, že má týž čas, jaký by na tom místě měla řeč přímá nebo nepřímá, srov. na př. doklad 1 a), v němž vypravuje autor v minulém čase, ale polopřímá řeč je v čase přítomném; podob. doklad 1 c), d), e) atd.; nebo doklad 1 f), v němž je minulý čas objektivního vypravování zaměněn budoucím časem v polopřímé řeči, a pod. 7b), d) a j. Čas slovesný je někdy velmi důležitým znakem polopřímé řeči, jak je viděti z tohoto pochybného příkladu: Slečna s trpkostí slyšela, když synovcova žena teď čím dál (tím) častěji nadhodila, takhle že to nemůže ostat, že by bylo nejlíp to staré stavení strhnout a postavit nový zámek, pěkný à la mode. Tato nevážnost k starému sídlu hnětla slečnu a také to, že »paní hrabinka« neměla žádných dětí. Ona, slečna, byla ze šestnácti, její bratr, otec panujícího Mladoty, měl tři syny a tři dcery, ale syn jeho bez dědiců. Vinna tedy jenom jeho žena. Pro koho by stavěli, pro koho by se měl zbořit starý zámek? Leda aby to pak zdědil někdo z těch Němců, z těch Goltzů. Slečna Polexina, která se na Skalce narodila a tu ztrávila skoro všechen svůj věk, přilnula k starému zámečku, v němž staletí přebývali Ostrovští, její předkové po přeslici, a Mladotové už v třetím koleně. (Jirásek, Temno, str. 31.) — Tu věru těžko rozhodnouti, jde-li o polopřímou řeč; kdyby byl na začátku sporného místa přít. čas »je« místo »bylo«, mohli bychom je považovati za polopřímou řeč; ale minulý čas »bylo« budí pochybnosti, které jsou ještě více posíleny tím, že v dalších větách (»syn bez dědiců«, »vinna tedy jenom jeho žena«) slovesa vůbec není. A zase poslední dvě věty tohoto [123]nejasného místa, zdá se, ukazují na polopřímou řeč — nelze tu tedy rozhodovati s jistotou, neboť z ostatních znaků, o nichž je řeč dále, tu také není nic. Podobně neurčitý je také tento doklad: Před nimi (jezdci) rozkládal se mělký travnatý úval, kol dokola lesy obklíčený. Než místa jezdci nedbali. Zraky jejich utkvěly na neočekávaném divadle, na palouku v úvale. Bláznovské divadlo! Jako divoké vidění nějaké v horečném snu, ještě divočejší tu v tom odlehlém místě, prostřed lesů, za té pozdní doby noční. (Jirásek, SS. XXIV5, str. 227). Zde není určitého slovesa, a proto nelze říci, je-li to líčení autorovo či dojem jezdců. Na druhou možnost ukazuje zvolací tvar vět a také to, že v textě slovy »bláznovské divadlo« začíná nový odstavec. Ale znaků určitějších tu není. — To jsou případy stylistické nepřesnosti, která je vždycky vadou, může-li se jí autor vyhnouti; a při polopřímé řeči je mnoho možností, jak ji určitě a jasně vyjádřiti.
4. Jsou to zvláště znaky vnitřní, z nichž se polopřímá řeč zřetelně osvědčuje jako výrok osoby románové, nikoli jako jen referující vypravování autorovo. Jsou to:
a) tituly a oslovení, které dobře chápeme v jazyce osoby v románě vystupující, nikoli však v jazyce autora, na př. v dokladech 1 d) (»ten hrozný Janko«), 1 e) (»měšťáci kramářští, ničemové«, »kluk kramářská«, »takový kramář«), 2 ch) (»kněz těch ohavných Adamníků«), 3 b) (»ona ošemetnice«) a pod.;
b) výrazy a obraty, jimiž autor charakterisuje řeč svých osob (dialektická slova n. archaismy), ale jichž by mohl užíti v své řeči vlastní leda v uvozovkách (tak to činívá zvláště A. Jirásek), srov. na př. 1 b) (»jak by ona, není možná, jak by ona, slabá ženská, takového siláka starého«), 1 e) (»čertův barák!«, »kdyby — tolik peněz — a — a —«), 3 e) (»a ještě i pak, kdož pak ví«), 7 a) (»aby se nenahltal jako býk«), 7 c) (»a pak, aby ji zas někdo nezmařil«, s živou pomlkou za »pak«), a pod. Výrazy takové jsou ovšem jen charakterisačními znaky; nelze však, aby autor polopřímou řeč uváděl celou v dialektě.
c) Polopřímá řeč vyjadřuje city a dojmy jednajících osob tak, jak v nich vznikly, tedy větou zvolací, přímou otázkou a pod., nikoli prostou oznamovací větou, jak by učinil autor, kdyby vypravoval jen svými slovy. Příkladů je v citovaných větách hojnost, viz na př. doklady 1 a, c, e, g, 2 a, b, c, ch, 3 c, e, f a j. Sem třeba počítati i místa, kde autor líčí věci zevního světa tak, jako by se na ně díval očima osoby, jež v jeho vypravování vystupuje, srov. na př. 1 g (»zde si řekli to a ono, tam slyšeli hru houslí« atd.), 2b) (Totě starý Beneš!«), 2c) (»dnešní událost«), [124]5b) (»jak je vyhublý« atd.), 6a) (»dnes už je rozhodnuto«, »ano, starý Beneš vykládá« atd.) a pod.
d) V polopřímé řeči bývají mnohdy uváděny soudy, jejichž důsledky mohou býti v souhlase se smýšlením jednající osoby, nikoli však se smýšlením autora; srov. na př. v dokladě 1e): »měšťáci kramářští, ničemové« — není možno jinak než přičísti tyto výrazy na vrub Bodorovskému, nikoli spisovateli. Stejně i v tomto dokladě: Kůň ten byl jeho (vladykovou) radostí. A tu — hned druhého dne po té jízdě (t. první) — vladyka si všiml, že vranec není svůj, že mu něco je. Hned poručil, aby opatřili stoček a stříbrník, a vlastní rukou těmi bylinami koně podkuřoval, domnívaje se, že mu koníka v městečku uřkli. Nebylo by také divu. Všecko se přihrnulo, všecko za vraníkem, staří chlapi, mladí, i ženské, a oči, ústa otvírali na to krásné zvíře. (Jirásek, SS. XXIV5, str. 189.) — Slova »nebylo by také divu« jsou zcela jistě míněna jako polopřímá řeč, t. j. jako myšlenka zemanova, reprodukovaná přímo, bez prostřednictví autorova, neboť nelze si představiti, že by autor věřil také v uřknutí.
Z toho ze všeho je viděti, že je polopřímá řeč útvarem zvláštním, družícím se v jednu kategorii s řečí přímou a nepřímou. Proto také jí může autor užíti všude tam, kde chce v svém vypravování sám ustoupiti jako tvůrce svých postav a jejich myšlenek a vésti děj jakoby z jejich vůle a přičinění a zároveň i jejich vlastními slovy jej líčiti, kdykoli se mu z jakékoli příčiny nehodí užíti řeči přímé nebo nepřímé. V této vlastnosti polopřímé řeči se také zpravidla hledá vysvětlení, že se právě v nejnovější době tak bohatě vyskytuje v beletristických knihách: moderní autor se snaží býti neosobní v svém díle, chce býti úplně nestranný a nikde neprojeviti vlastního smýšlení n. cítění; vyhýbá se rozličným důvěrným floskulím oblíbeným v starší době (oslovování čtenářů, líčení v 1. os. množného čísla, na př. »viděli jsme, že…« a pod., přívlastkům jako »náš milý hrdina« atd.). A ze snahy, aby postavy vystupovaly pokud možná samy bez prostřednictví autora, se právě zrodila polopřímá řeč.[1] —
Zdálo by se tedy, že je polopřímá řeč výtvor umělý. Není to však docela pravda, neboť i v řeči lidové se najdou příklady polopřímé řeči, ba přechod od řeči přímé k polopřímé (a dále [125]ještě k nepřímé) lze na lidovém jazyce pozorovati mnohem lépe ještě než v řeči spisovné. Z několika příkladů (které mám ze své vlastní sbírky přesných stenografických zápisů lidové řeči ve vsi Libotenicích v roudnickém okrese na Podřipsku) účelně uspořádaných bude tento přechod jasně viděti.
1. Přímé řeči se užívá v lidové mluvě hojně, neboť vypravěč rád jí oživuje své vypravování. Ale velmi často se stává, že přímá řeč nemá oné určité a vyhraněné formy (Řekl mi: »Jdi!«), kterou se vyznačuje v jazyce spisovném. Obyčejně je nějak porušena, nejčastěji vloženým »prej«. Osoba zůstane nezměněna, ale ono »prej« má patrně naznačiti, že je to jen vypravování o přímé řeči — tedy přiblížiti ji jaksi řeči nepřímé. Na př.: Vom povídá: »Poť prej s náma!« »A to prej pudu rači sám,« povídá, a šel. — Tak sem mu teda řek, aby šel, a »já prej nepudu a nepudu,« furt řikal. — Začala (baba) nadávat: »Já vam prej dám kazit mýho může, nic vam neprodám!« — Tak ičko ten šlechtic povídá: »Prej pudu k tej princezně.« — »No víte prej,« povídá (sedlák), »vono (rako, červený chmel) nejni fšecko stejný.« — A pantáta povídá: »Depak prej si byl? Dyť si tu tři dni nebyl!«
2. Někdy chybí v uvozovací větě sloveso nebo i celá věta uvozovací a »prej« je za ně jakousi náhradou, na př.: Přideme tam, povidám: »Pantáto, máte rako?« »Prej mám.« — Tak povidám Najmonoj: »Tak vytáhni peníze a zaplať, a hned si ho (rako) dáme vodnýst na dráhu.« »Co prej tě to napadá, dyť já žádný peníze nemám!« — A von (kluk) dycky: »Já prej nic nevzal,« a to sme ho třeba sami viděli, jak to bral, ale to furt »já prej né!« —
3. Na rozhraní mezi řečí přímou a polopřímou stojí už takové věty, v kterých je »prej« bez určitého slovesa, na př.: Tak se ho ptali (páni sedláka), čím prej chce bejt. Tak vom povidá, prej doktorem. O druhé větě nelze říci, má-li se v ní doplniti sloveso v osobě 1. či 3., má-li se jí rozuměti jako řeči přímé či polopřímé. Stejně nelze rozhodnouti, jde-li o řeč přímou či nepřímou, v takových větách, v kterých nevystupuje osoba mluvící, na př.: Furt jim (ve statku) ňáký ty plíšky scházely. Gde prej můžou bejt? Gdo je má? — Jedna (tanečnice) povidá druhý: »Jéjej, ty si celá černá vzádu!« »A ty taky!« A tak prej gdo to udělal?« Od vět tohoto druhu je k polopřímé řeči už jen malý krůček: její charakter se projeví ihned, jakmile je ve výroku vyjádřena osoba, na př.: A ten táta mu (králevici) teda povidal, že mu to nepřeje, takovej krásnej šlechtic, bylo by ho prej škoda.
4. Jakmile k tomuto útvaru přibude podřadicí spojka (že, jak, aby, co a pod.), vznikne již řeč nepřímá. Ale i k této kategorii je přechod od polopřímé řeči velmi nenáhlý a podobnost obou [126]útvarů zvláště bije v oči tam, kde je vynecháno v úvodní větě určité sloveso, na př.: Tak von jí (princův kamarád princezně) povidá ičko, aby, co je jí nejmilejší, aby zabila. No tocevi co prej je ji nejmilejší, tak spomíná, a že prej papoušek. Před slova. »co prej je ji nejmilejší« lze doplnit z pokračování »vzpomíná« a pod., a potom ovšem je to řeč nepřímá; ale při tom nelze potvrdit docela jistě, že tu nejde snad o řeč polopřímou. Jinak mívá nepřímá řeč podobu spisovnou, ale zase nejčastěji vloženým prej, na př.: A za chvilčičku se (služka) vrátila, že prej máme jít s ní. — Řek mně (šikovatel u odvodu), že prej pudu první. A pod. —
Je tu tedy řetěz článků, spojujících všechny tři typy řeči, úplný, není o nic chudší než řeč spisovná. A ono »prej«, kterému se spisovná řeč patrně vyhýbá, právě ukazuje, v jakém poměru je polopřímá řeč k přímé. Vyskytuje se zpravidla tam, kde mluvčí reprodukuje řeč nějaké třetí osoby; není však tam, kde reprodukuje v přímé řeči výrok svůj vlastní, na př.: Bylo už večír, přišel sem tam. Hospodyně eště seděla s pantátou, povidá: »I helemese, Honzík! Depak se tu béreš? Marjánka už je na komoře, ďi prej za ňí.« Tak sem šel, zaklepal, gdo prej to je. Jářku: »No já.« Tak vodevřela, no byla ráda, toceví. Tak se vyptávala, tak sme povidali spólu. Tak najednou: »Ty si si to prej vyved!« povidá. Jářku: »No co sem vyved?« »No se mnou je zle, Honziku, co prej ičko?« »No co by bylo? Tak se vemem, a bude to.« »Ty by si prej chtěl?« »No proč bysem nechtěl? Esi ty chceš? V masopustě se můžeme vzít.« — Tento souvislý příklad ukazuje zřejmě, že slůvko »prej« je mluvčímu pomůckou, aby rozlišoval své vlastní výroky od výroků jiné osoby, s níž vede dialog.[2]
A z tendence, naznačiti určitěji, že jde o výrok nějaké osoby třetí, nikoli osoby mluvící, snadno lze pochopiti i další změnu 1. osoby v 3. — Tak se mění přímá řeč v polopřímou. Přechod jedné kategorie v druhou je úplně přirozený, logický; a není tedy divu, že náleží polopřímá řeč řeči spisovné i lidové zároveň.
Dvě věci budí podiv při polopřímé řeči: že byla jako kategorie gramatická objevena velmi pozdě (teprve r. 1912 Ballym), ačkoli se v literaturách evropských vyskytuje už od 17. století, a že není dosud definitivní odpovědi na otázku, jak vznikla, ačkoli pokusů [127]bylo učiněno už mnoho a ačkoli původ obou druhých útvarů příbuzných, t. j. přímé a nepřímé řeči, chápeme velmi snadno. Faktum, že polopřímá řeč unikala tak dlouho pozornosti jazykozpytců, se vysvětluje tím, že vůbec je nesnadno postihnouti nový syntaktický zjev; a ještě nesnadněji se určuje, je-li třeba jeho základní (ideální) tvar abstrahovati z několika formálních variant, jako je tomu u polopřímé řeči. Vědomému poznání pak překážela také dlouhá tradice mluvnická, která se až do nedávna při studiu jazyka držela ustálených mluvnických kategorií a metod; není tedy nic divného, že unikla pozornosti jemná zvláštnost větné konstrukce u polopřímé řeči do té míry, že se polopřímá řeč prostě zahrnovala do kategorií jiných. —
Původ polopřímé řeči se vykládá rozličně: z řeči přímé i nepřímé i z obyčejného vypravování. Ke všem těm útvarům má polopřímá řeč stejně blízko, ale také se ode všech zřejmě odlišuje, jak bylo poznamenáno už výše. Nejprostší způsob polopřímé řeči, který se vyskytuje v řeči lidové, lze vyložiti ovšem přímo z řeči přímé (srov. výše), ale tím není ještě nikterak vysvětlen zvláštní ráz polopřímé řeči, neboť stejným způsobem lze vykládati i vznik řeči nepřímé (t. z tendence, naznačiti určitěji, že jde o výrok nějaké osoby třetí, nikoli osoby mluvící) a není tím také pověděno nic o původu oné formální bohatosti polopřímé řeči v jazyce literárním. O nic více neuspokojuje výklad, že polopřímá řeč vznikla z nepřímé vypuštěním podřadicí spojky (že, jak), neboť je zřejmě příliš mechanický. Zbývá tedy třetí pramen, volné vypravování. K němu nás ostatně vede i psychologický podklad polopřímé řeči: autor vypravuje svými slovy o osudech svého hrdiny; při vypravování se postupně vžívá do jeho situace, myšlenek a citů, že je — vědomě nebo instinktivně — reprodukuje jeho slovy, zachovávaje při tom i citové zabarvení výrazu (tvar věty zvolací, tázací, rozkazovací a pod.), ale zároveň také mluvnickou formu volného vypravování beze změny osoby. V této věci se shoduje většina badatelů o polopřímé řeči. Možnost polopřímé řeči je tedy dána psychologickým, myšlenkovým a citovým rozpoložením autora n. vůbec reprodukující osoby. Počátek útvaru samého se pak skutečně hledá v jazyce lidovém. Ale tu polopřímá řeč není vlastně ještě zvláštním útvarem gramatickým, protože nového smyslu jí dodává teprve živá hlasová intonace.[3] Příklad to objasní nejlépe. Představme si, že voják žádá o dovolenou, protože jeho sestra [128]půjde po prvé k přijímání. Je veliký rozdíl ve způsobu, jakým může důvod jeho žádosti opakovati představený vojákův. Může prostě říci větou oznamovací: »Jeho sestra jde po prvé k přijímání«. Ale může při reprodukci vojákova důvodu ukázati také jeho malichernost, směšnost, a to týmiž slovy, avšak s intonací ironickou, s posměškem v tónu hlasu, a toho dosáhne tím, že věrně napodobí intonaci vojákovu nebo dokonce i jeho gesto, mimiku: »Jeho sestra jde po prvé k přijímání!« Chce tím říci asi: »Ten hlupák si myslí, že může dostat dovolenou, když jeho sestra jde po prvé k přijímání!« Literární jazyk však nemůže zůstati při pouhé mechanické reprodukci jazyka mluveného; může se o něj jen opírati a oživovati se jím, ale při tom z pouhých zárodků musí vytvářeti nové výrazové možnosti. Musil i zde živou intonaci, která zaniká se zvukem slova, nahraditi znaky novými, rozšířiti působnost tohoto stylistického obratu — a tak si vytvořil řeč polopřímou.
Intonace, která v jazyce mluveném naznačovala, že jde o reprodukci výroku jiné osoby, je v jazyce psaném nahrazena úvodním členem nebo účelně uspořádaným kontextem, na př.: »X. Y. žádá o dovolenou; jeho sestra jde po prvé k přijímání.« A to je nepochybné jádro polopřímé řeči, z něhož se uměním velkých stylistů vyvinul rozmanitý útvar dnešní. —
Tento výklad je ze všech nejspíše ještě pravdě podobný. Než p. ředitel Ertl mě laskavě upozornil, že lze najíti cestu ještě schůdnější a reálnější v obsahových větách při slovesech vidění, které reprodukují skutečný děj a při tom i obsah vnímání a které jsou právě v lidovém vypravování velmi časté. Na př.: »Přistoupí k oknu a dívá se do vnitř. U stolu seděly dvě babičky a předly.« Druhou větu možno míti prostě za pokračování autorova vypravování, ale také lze v ní viděti reprodukci toho, co osoba, o níž se vypravuje, viděla, tedy objektivní reprodukci jejího vněmu. Mnohem patrnější je tato druhá možnost tam, kde se v takové větě užije přítomného času místo minulého, na př.: »Sestry byly z okna vyloženy; mluvily bezbožné řeči a čekaly, až věno (ženich) přiveze. Tu jede celá řada vozů, koňů a lidstva, v čele ale překrásný kočár, v němž sedí skvostně přistrojený mladík« atd. (Němcová, Pohádky.) Analogicky se přenáší tento způsob i k větám reprodukujícím to, co vidí člověk v myšlenkách, t. j. po slovesích vzpomínati, mysliti si, uvažovati, tázati se a pod., a tak se zase dochází k základnímu tvaru polopřímé řeči, který lze najíti i mezi doklady vpředu citovanými (na příklad doklad 1 e je po té stránce poučný, neboť obsahuje přímý přechod od zrakového vněmu [129]k úvaze v polopřímé řeči; podobně v dokl. 1 g, v němž je i výraz sluchového vnímání; sub 2) se najde několik dokladů po slovesech myšlení a pod.). —
Tento druhý výklad je v podstatě podoben prvnímu: vykládá vznik polopřímé řeči z přímé reprodukce cizího výroku nebo vněmu, volně připojené k vypravování. Má proti němu však velikou výhodu v tom, že nechává stranou osobitou intonaci výroku, která není konec konců někdy při polopřímé řeči ani zvlášť význačná, ale která podle výkladu prvního by měla býti vlastně nutným a nevyhnutelným jejím znakem, protože z ní právě se vysvětluje existence tohoto slohového útvaru. Z obou výkladů je pak jasně viděti, že odpověď na otázku o původu polopřímé řeči není tak jednoduchá — a možná, že ani dnes není ještě definitivní. —
Mnohem zřetelněji si můžeme uvědomiti stylistickou platnost polopřímé řeči. V první části své rozpravy jsem roztřídil doklady také podle toho, v jakém poměru polopřímá řeč stojí k přímé a nepřímé, a pokusil jsem se názorně ukázati, jak změnou typu přibývá nebo ubývá živosti a výraznosti vypravování (srov. doklady sub 3—8). Je zřejmo, že se tu rozmnožením výrokových typů na tři dává autorovi velmi účinný prostředek, aby své vypravování mohl zpestřiti nejen po stránce formální užitím a střídáním rozličných útvarů, nýbrž i psychologicky je prohloubiti a zvýšiti jeho účinnost, jen dovede-li správně vycítiti, kdy je třeba kterého typu užíti. Tu je pro pravého umělce a básníka velmi úrodné pole, na němž může své umění vypravovatelské nejlépe ukázati. Pro osvětlení vzájemného poměru všech tří typů je třeba ještě poznamenati, v čem záleží jejich individuální vnitřní charakter. Přímá řeč, jak známo, reprodukuje pronesený výrok přesně po všech stránkách, nejen slovně, nýbrž i se zabarvením citovým, tedy nejen obsah výroku, nýbrž i jeho původní formu (na př. tvar věty tázací, zvolací, citoslovce a pod.). Nepřímá řeč naopak hledí jen k obsahu výroku, nedbajíc jeho původní formy vůbec, neboť je vždy v tvaru věty oznamovací. (Srov. na př.: Žebrák si povzdechl: »Co mám na tom světě?« — Žebrák si povzdechl, [že] nic nemá na tom světě.) Polopřímá řeč však hledí nejen k obsahu, nýbrž i k formě, intonaci reprodukovaného výroku. (Srov. na př.: Žebrák si povzdechl. Nic nemá na tom světě! — Nebo: Žebrák si povzdechl. Co má na tom světě?) — Při tom však zachovává polopřímá řeč také ráz objektivního vypravování a má proto přednosti řeči přímé (možnost charakteristiky intonací) i řeči nepřímé (větší volnost tvarovou). Zároveň však je z toho viděti, že je útvarem středním, který může býti mostem od řeči přímé k nepřímé i k vlastnímu vypravování a naopak. Má tedy polopřímá řeč ve[130]liké přednosti formální i obsahové (vnitřní, psychologické) a jest jen věcí zralého stylistického umění, aby se všecky náležitě a bohatě v moderním slovesném díle uplatnily.
[1] Nemohu dnes říci, do které doby jdou doklady české, neboť nemám na venkově pomůcek, abych to mohl zjistiti; vím jenom tolik, že Gebauer v svých přednáškách neuváděl tento druh řeči mezi rozličnými útvary přímé a nepřímé řeči ve starší době. Pro srovnání uvádím, že ve franc. literatuře se vyskytuje polopřímá řeč v tomto popsaném tvaru teprve u La Fontaina (1621—1695).
[2] V tomto smyslu stojí slůvko »prý« (místo spojky že) také na př. v tomto dokladě z Nerudových Arabesek (Kvasnička a Hampl 1923), str. 136: Vdova říkávala, že je to s jejími zvonky (t. dětmi) doma zrovna tak; ty větší prý už dočkají, menší ale že každou chvilku něco chtějí.
[3] O tom viz poznámku L. Spitzra v Germ.-rom. Monatschrift XVI, 1928, str. 327 n. Odtud je vzat i následující přiklad, jehož autorem je franc. lit. kritik Thibaudet.
Naše řeč, volume 13 (1929), issue 6, pp. 121-130
Previous Vyčiněná kůže
Next Jan F. Hruška: Smouha
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1