Zvěrolékař

[Drobnosti]

(pdf)

-

(E. P.) je slovo původu novějšího. Ze slovníků nč. je uvádí po prvé česko-německý slovník Franty Šumavského z r. 1851. V německo-české části tohoto slovníku, vydané r. 1846, toho slova ještě není; něm. Tierarzt, Vieharzt překládá se tu českými slovy dobytčí lékař, skotolékař. Že vzorem čes. slova zvěrolékař (skotolékař) bylo německé slovo Tierarzt (Vieharzt), o tom není pochybnosti. Stejným způsobem (podle něm. Tierkreis) bylo utvořeno i slovo zvěrokruh. V jazyce starším se užívalo raději výrazů nesložených, nejčastěji se říkalo dobytčí lékař, koňský lékeř, řidčeji koníř (Vel. Nq. 400, 423 a j.). Výraz dobytčí lékař byl v užívání až do úředního zavedení názvu zvěrolékař a v jazyce lidovém žije dosud. Slovo zvěrolékař se ve spis. jazyce vžilo a bylo by marné namáhati se, aby se jazyk vracel k staršímu, češtějšímu názvu dobytčí lékař, zejména když slovo zvěrolékař není utvořeno způsobem, pro který by nebylo jinde v jazyce analogií. Po té stránce by bylo možno proti tomu slovu se stanoviska jazykového máloco namítati. Jiná námitka proti němu je, že slovo zvěrolékař nevyhovuje dnes obsahově, protože do působnosti zvěrolékařské dnes náleží netoliko [96]léčení zvířat, nýbrž také na př. hygiena masa, zdravotní prohlídka živočišných potravin, chov hospodářského zvířectva atd. Ale ani z tohoto důvodu by nebyla jazykověda kompetentní vystupovati proti slovu zvěrolékař, protože to je úkaz v dějinách slov velmi častý, že slovo zůstává v platnosti, ale jeho významová náplň se změnami poměrů a jiných okolností mění. Přes to se takovému slovu stále dobře a správně rozumí, což je umožněno právě kontinuitou užívání. Abychom nešli pro příklad daleko. Kdybychom rozbírali a kritisovali týmž způsobem, jakým rozbíráme se stanoviska dnešních poměrů slovo zvěrolékař, slovo lékař, došli bychom také k těm koncům, že je to slovo nevhodné. Lékař je ten, kdo dělá léky, a bylo tedy správné v době, kdy lékaři nejen předpisovali léčení, nýbrž sami léky připravovali. Tato činnost, která v starší době byla pokládána za činnost medikovu par excellence (proto byl podle ní pojmenován), dnes už není vůbec úkolem lékaře, a měl by se tedy názvem lékař označovati spíše farmaceut. A naopak, znamená-li nám slovo lékař toho, kdo léčí, musili bychom slovo lékárna nahradit slovem jiným, protože v lékárně nepracují lékaři, nýbrž farmaceuti, atd. Musili bychom opakovat, co jsme již několikrát v NŘ. při podobných příležitostech vykládali, t. j. že se slova dnešního jazyka nesmějí etymologicky rozbírat, nýbrž že se musí prostě přijímat v tom smyslu, který jim dala doba. Neboť pak by nám nepomohlo ani slovo veterinář, které se místo nevhodného a úzkého názvu zvěrolékař nabízí. Co je veterinář, jdeme-li na to slovo s téhož stanoviska, s jakého se zamítá slovo zvěrolékař? Je to vlastně slovo francouzské, vétérinaire, vzniklé hláskovou obměnou z lat. veterinarius, které je zase odvozeno z podst. jména veterinum. A co je veterinum? Roční tele, pak dobytče vůbec, zvláště tažné. Veterinář znamená tedy vlastně toho, kdo se zabývá léčením tažného dobytka. Je to tedy název ještě užší než český název zvěrolékař. Významu dnešního nabylo slovo veterinář změnou poměrů, tak jako naše slovo zvěrolékař. Po té stránce není tedy se stanoviska jazykového mezi nimi rozdílu. Rozdíl je jen v tom, že slovo zvěrolékař je slovo domácí a obecně srozumitelné, slovo veterinář pak slovo cizí. Snad zní slovo cizí pěkněji, učeněji atd., ale to už není stanovisko jazykové, nýbrž spíše společenské.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 3-4, s. 95-96

Předchozí Utrpení

Následující Jiří Haller: Řeč přímá, nepřímá a polopřímá