Sv. Mikuláš

[Články]

(pdf)

-

Došel nás dotaz, mají-li se pokládati vlastní jména za obecná, označují-li se jimi výroční dny, a má-li se psáti »je (sv.) Mikuláše, po (sv.) Mikuláši« a p. či »(sv.) mikuláše« atd.? Předně jsou to výroční dny, lišící se ode všech ostatních, ne výroční skupiny dnů jako vánoce, velikonoce, masopust a p., a jako píšeme Nový rok, Veliký pátek, Štědrý den a p., je správné, píšeme-li i sv. Jana, Panny Marie, Jména Ježíš a p. Za druhé, říkáme-li »dnes je sv. Mikuláše«, je to jen zkrácený tvar původního »den sv. Mikuláše«; naši předkové označovali dny často velmi důkladně (na př. Sixt z Ottersdorfu píše »22. dne měsíce července, t. j. v pátek na den sv. Maří Majdaleny«), a je stopou bývalého tvaru, objevuje-li se [76]v pojmenování výročního dne m. 1. p. obyčejně 2. p. (je, blíží se sv. Mikuláše). Francouzi píší na př. la (člen ž. r., protože pův. následovalo fête ‚svátek‘) Saint-Jean, la Sainte-Anne (jméno, jako v takových výrazech často, bez předl. de označující 2. p.), tedy píší i slovo Saint(e)- velikým písmenem (protože se jménem světcovým tvoří jediné slovo), a divně by se dívali, kdyby jim někdo radil, aby psali la saint-jean a p. Má-li někdo pochybnosti, nemělo-li by se psáti, že pernikář má ve výkladní skříni sv. Mikuláš (nebo snad mikuláš), protože jeho výrobek je neživotný, je to podle našeho soudu doklad mluvnického šosáctví, o jakém jsme se zmínili 12, 208; to bychom také měli raditi přespolnímu krajanu, aby se šel podívat na Šalounův Hus (či hus?) na Staroměstském náměstí, nebo říkati, jak nám malíř vymaloval podle staré fotografie nebožtík dědeček, že je jako živý. Ostatně perníkovému Mikuláši nikdo ani neříká svatý Mikuláš, jako tak neříkáme klukovi, který v mámině sukni s papírovou mitrou na hlavě a s koudelí na bradě dělá Mikuláše (leda že bychom v dítěti chtěli živiti plnou ilusi); náš lid dobře cítí, to že jsou věci od pojmů náboženských již příliš vzdálené. Ale cítíme souvislost se jménem sv. Mikuláše a proto píšeme velké písmeno. Takové souvislosti necítíme, zapalujeme-li o vánocích františka, a píšeme tedy písmeno malé; je to však slovo hláskově totéž se jménem osobním, a proto mu dáváme životný tvar 4. p. (ale v souhlase s tvary jmen místních jsme v Praze říkávali, že jdeme na František nebo že jsme z Františku). To snad také vzbudí nelibost některého oprávce jazyka a dočteme se, že bychom měli zapalovati františek, nebo říkati, že letos leckdo měl v zimě hejl na nose. Inu, jsme národ filologů (aspoň se tak říkávalo). Ale neměli bychom zapomínati, že lidská mluva je plna duševních asociací, neměli bychom se snažiti, abychom z člověka s tělem a duší udělali mrtvý stroj, mluvícího a píšícího robota.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 3-4, s. 75-76

Předchozí Z. (= Josef Zubatý): Vizikátor

Následující Z. (= Josef Zubatý): Čokl