Na rozcestí

K. Dlouhý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Hana Forsterová, Na rozcestí. Červená knihovna; svazek XVI. (1—20.000). »Rodina«, nakladatelská akciová společnost, Praha II., Klimentská 20. Str. 366. Za Kč 10.—.

Pravý dámský román trochu obstarožního střihu, třebaže se jeho děj rozvíjí, jak říká spisovatelka, »v moderním století«, za něž arci pokládá století naše. Dva milostné románky s překážkami, zasazené sice do maloměstského prostředí, ale tak komfortního, že si žádná dáma ani víc přáti nemůže. Všemu, co může přivábit zájem t. zv. spanilé čtenářky, je věnována péče náležitá. Vzácný nábytek, drahé toalety, šperky, automobily, mani[15]kura, svatební cesty do Egypta, maškarní plesy, Beethovenova Mondscheinsonate a Chopinovy balady, slečna z Ronků a dva Argentinci, »prvotřídní« lokaji »servírující« vybraná jídla, »blaseovaní« asesoři, »apartní« dámy mluvící »plynně francouzsky« atd. dodávají románu žádoucí vznešenosti a filmové nádhery. Jenže je to místo trochu talmi. Autorka píše dîner, ale také diné, gobelíny (m. gobeliny nebo gobleny), glaçe rukavičky (m. glacé), rassa (m. raça n. rasa), par exempel (m. exemple), brilantní (m. brillantní n. briliantní), dává »servírovat« víno jako v laciných vinárnách v karafách (carafe je ob. láhev na vodu) m. v lahvích atd.

Čtenář, který neví nic o autorce románu — a recensent se přiznává k své hanbě, že náleží k takovým čtenářům —, mohl by velmi snadno pokládati román za překlad z němčiny. Herbert Falkner, továrník Bohllander a Mayburk, Melitta z Ronků, komerční rada Hellwig, asesor Vagner, sochař Vilmer, to všecko jsou jména, která by čtenáře neznalého, v čem záleží modernost mnohých českých »moderních« románů, mohla svésti k té domněnce. Na štěstí je román psán takovou chatrnou češtinou a oplývá takovým přepychem germanismů a výrazů nečeských, že už jen z toho důvodu musí čtenář dojíti přesvědčení, že tu nejde o překlad — ty jsou dnes přece jen celkem lepší —, nýbrž o román původní.

Bývalo jakousi uznanou výsadou píšících dám, že bývaly na štíru s pravopisem. Za našich časů, kdy se zvýšila úroveň ženského vzdělání, vzdaly se ženy většinou tohoto problematického privilegia, ale naše autorka zůstává věrna starým tradicím. Píše úžasly 17 m. užasly; po prve 18 m. po prvé; zesílil 215 a jinde sesilovaly 83; všíml 38 m. všiml; vztýčil 77 m. vztyčil; přepadl jí 67 a j. m. ji; nenechávaly na ni 54 m. na ní, a zase: na níž nemyslil 101 m. na niž; před vašim 151 m. vaším; kostým, kostýmový 292 a jinde kostym; vyšívky 301 m. výšivky; blůzička 213 m. bluzička; než-li 175 a jinde (spr.) nežli 180; stála jako by neobydlena 199 m. jakoby a jakoby se probouzela 183 a j. m. jako by; z pod 199 m. zpod; z dáli 200 m. zdáli; hned na to 127 a hned nato 135 (m. potom); s těží 289 a ztěží 260, obé m. stěží; z počátku 131 m. s počátku; z toho stanoviska 139 a j. m. s toho; ztěžovati si 148 m. stěžovati a naopak stráviti (hodinu) 256 m. ztráviti; sběhlý 71 m. zběhlý. Někdy autorka zjednodušuje pravopis trochu přes míru; píše: vinou byla Eliška 237 m. vinnou; rozlobiti 234 m. rozzlobiti. Naopak zase zbytečný komfort je psáti měkkce 124 m. měkce. Píšeme obyčejně lechtivý, ne lehtivý 130; Severní moře, ne severní 200; připomněl, ne připoměl 288; ale [16]bohužel zase uvědomění, a ne uvědomnění 131 atd. Slova na konci řádek se rozdělují, jak se to hodí: sle-čna 105, ry-chlost 136 a j., ušle-chtilý 174, mo-hla 176, vlá-dla 290, uml-kla 306, o-tvírala 246 atd. Ale tím je snad vinen sazeč, ačkoli dělení slov na slabiky bývá jediná věc, kterou naši sazeči z mluvnice umějí.

Proti vlastní mluvnici je v románě, o němž tuto píšeme, chyb snad ještě víc. Proto také se snad rozhodla redakce začíti nový ročník Naší řeči právě tímto referátem, aby si čtenáři jaksi mohli zopakovati chyby, o nichž bylo už dříve vykládáno nebo referováno.

Autorka má s některými věcmi české gramatiky zvláštní potíže. První takovou svízel jí působí podst. jména na -el; píše na př.: 2. p. vrchole 250 m. vrcholu, účele 291 m. účelu; svému manželi 208 a j., po mém manželi 227, naproti tomu (spr.) novomanžely 228 a pro rozmanitost zase mezi manželi 239; tvrdě se chová k přátelům, píšíc: shlédla přátely svého pána a přátely svoje 95 m. přátele. Druhou její bolestí jsou tvary mne, mně, mě, které střídá se vzácnou liberálností: ujišťoval mně 3 a j. m. mě, pro mně 48 m. pro mne, u mě 122 m. u mne, a mě (bys nenáviděl) 124 m. mne. Třetí je ta nešťastná Bratislava, která má tvary: v Bratislavě 158 a zase v Bratislavi 155 a j., a vedle toho i do Bratislavi 284 a j. Zájmeno 3. osoby má v autorčině gramatice 2. pád snad jen jej; píše nejen se zálibou z něj 8, kol něj 87 a j. m. z něho a p., nýbrž také: zmocňovaly se jej 9, zeptal se jej 92, vzdáti se jej 100 atč. m. ho; u zájmen můj, tvůj, svůj dává přednost tvarům širším, i když v spis. jazyce bývají pravidlem tvary stažené; s mojí 7 m. s mou; k svojí, ze svojí, o svojí a p. (86, 108, 123 a j.) m. k své, ze své, o své. Také si plete zájmena můj a svůj po stránce významové; na př.: rozhodl jsem se naložiti s mým jměním 78 m. se svým; tím bych nasadil v mém případě 244 m. v svém. Po srážce dani 109, ani nádech červeni 43 n. zeleni 189 dnes už neříkáme, nýbrž jen daně, červeně, zeleně; ale dosud píšeme na zdech, ne na zdích 161; máti má 4. p. máteř (matku), ne máti 24; ti lidičkové 192 je archaismus, kterého dnes jistě stěží kdo užije.

Slovesa směti, domýšleti se, slušeti nemají tvary (oni) smí 6, domýšlí se 206, slušící 76, nýbrž smějí, domýšlejí, slušející; neříkáme všimnul, povšimnul 123, 161 a j., ani odpočal 57, nýbrž všiml, odpočinul. Nespr. jsou tvary: přijati 44 a j., ujati 146 a j. m. přijmouti, ujmouti; unesena 17 a č., nahražena 11 m. unesena, nahrazena; opomenouti 73 a j. m. opominouti; dočekala 105 a j. m. dočkala; otevírati 295 m. otvírati; rozejel 187 m. rozjel, do[17]tekly 230 m. dotkly; dotekne 184 m. dotkne. Za anachronismus snad je už možno dnes pokládati přechodníky jako: unikla mu vtisknouc na jeho rty polibek 72, anebo: zarazila se spatříce 95 m. vtisknuvši, spatřivši.

Jiným takovým anachronismem, přežitkem z let asi sedmdesátých nebo osmdesátých, kdy řádil po Čechách známý morbus genitivus a cholera instrumentalis, je dobromyslná domněnka autorčina, že čeština je tím správnější, čím je v ní víc genitivů a instrumentálů. A tak píše nejen, jak se dříve psávalo (ale dnes už nepíše), na př.: zapomenouti Melitty 128 a j. m. na Melittu, osvoboditi tíže 151 m. od tíže, propůjčovati výrazu 88 m. výraz, poslouchati vnitřního vnuknutí 219 m. vnitřní, pokojík byl všech ostatních vzdálen 93 m. ode všech, nýbrž také, jak se nikdy nepsávalo: získati si lásky 22 m. lásku, zrušiti svého slova 149 m. slovo, odříci si mnohého 172 m. mnohé, ztráceti trpělivosti 282 m. trpělivost, vdechla vzácné vůně 189 m. vůni atd. Zvláště však všude tam, kde se objeví jen zdaleka a kdekoli slůvko ne, spěchá autorka, aby nezapomněla na genitiv. V té věci je neúprosná jako trestní zákoník. Za takových okolností se nikdo nepodiví, že čte v románě nejen důsledně: nemám ničeho, nevím ničeho a p. 13, 15, 51 atd. m. nic, nezačala číst žádného románu 210 m. román, takových věciček u nás vyráběti nedovedou 62 m. věcičky a p., aniž by jí jediného pohledu věnovala 14 m. pohled, oduševňovati jsem neměl čeho 170 m. co a p., nýbrž také takovéto kuriosní genitivy záporové: nenajde se jediného 28 m. jediný (nominativ), nezbývá mu ničeho 132 m. nic, aby mu ničeho neušlo 142, 261 m. nic, ničeho nového nebylo předáno 191 m. nic, do toho žádnému ničeho není 309 m. nic; genitiv bývá dokonce i místo akus. časového, na př.: tomu nevěřila ani okamžiku 310, 7 m. okamžik. Pak snad není třeba ani pokládati za tiskovou chybu, čte-li se na str. 26, že se jeho příjmy nevyrovnají bohatství radova, m. radovu. Podobné oblibě se těší instrumentál. Autorka píše nejen napořád jest uzavřeným, zahrada bývá krásnou 5, 15, 175 a č., bylo štěstím 89, bylo pravdou 115, 182 a j. m. uzavřený, krásná, štěstí, pravda a p., nýbrž také vzíti sebou 94, 281 a j. m. s sebou, netajila se tím 235 m. s tím, uprostřed, okny do ulice, nacházel se větší pokoj 190 m. s okny a p. Někdy je z toho i chvilkový zmatek; na př.: Melitta si dala přinésti komornou čaj 204; proč ne raději od komorné? Doplňkový instrumentál bývá zbytečně provázen infinitivem býti: jak velkým mu srdce Melittino připadalo býti 71, i hrdá zdá se též býti 225 a j. Neméně starosvětsky působí autorčino co, s nímž se setkáme skoro na každé stránce místo doplňkového jako, jakožto; na př.: při[18]vésti si koho domů co svou paní, nabídnouti komu své služby co inženýr, vzdáti se svého postavení co sluha 9, 22, 28 atd.

Mezi předložkami kromě, mimo, vyjma bylo dosaženo vyrovnání; je tedy nejen: kromě toho, nýbrž také: mimo salonu 190, vyjma Kaliny 41 a p. m. mimo salon, vyjma Kalinu a p. Z ostatních předložek užívá autorka svým osobitým způsobem předložky pro, na př.: přichystati vše pro zítřejší sňatek 160 m. na, odhodlati se pro něco 165 a propůjčiti se pro něco 255 m. k čemu; předložky vůči, na př.: dobrota vůči někomu 15 m. k někomu, míti předsudek n. namítati co vůči někomu 24, 30 m. proti někomu a p.; a předložky k, která mívá, jak se sluší v lepší společnosti, raději tvar ku, na př. ku dveřím, ku svému srdci 27, 86 a j. O hostech paní Vilmerové se píše 173, že všichni společně zaujali místo u stolu, což bylo dost nesnadné, bylo-li tam jen jedno. Ještě podivnější případ shody je ve větě: vlevo od ní (knihovny) nacházely se po dvou hezoučkých pokojích, jeden vždy s okny do ulice, druhý do zahrady 191.

Hojnou kořist si zaznamená z tohoto románu také sběratel lexikálních zvláštností a podivnůstek. Na př.: nebyla v základu (= v gruntu?) příliš zlá 31, 80 a j. m. v podstatě; byl z těch řídkých lidí, jimž je příslib (!) svatým 52 m. vzácných (slib svatý); zrcadlo bylo nejkrásnějším bodem salonu 54 m. věc a p.; dvacet dvě léta čítáš 48 m. je ti dvaadvacet; šatník byl vybaven zrcadlem 57 m. bylo na něm zrcadlo; pod stromy bylo zastíněno 83 m. byl stín; El. měla přírodní vkus 95 m. přirozený; přebytečná ošetřovatelka 97 m. zbytečná (byla jen jedna, ale nebylo jí třeba); příchuť věnců 104 m. vůně; veslice 113 m. loďka; zabořen v práci 131 m. zabrán, pohřížen a p. (snad byl při tom zabořen do křesla); za každých okolností 148 m. za všech n. za každé okolnosti; v jednu hodinu béřeme druhou snídaní 161 a vzal přesnídávku doma 264 (patrně po francouzsku) m. snídáme po druhé, máme druhou snídani, snědl přesnídávku doma. Tomu vzetí přesnídávky doma by Čech asi rozuměl jinak, stejně jako by rozuměl jinak, když autorka napíše o někom, kdo se převlékl, že si vyměnil oblek 162; to se stává v kavárnách se svrchníky, a vědomě se to dělat nemá. Chce-li autorka napsati, že se z pokoje šlo na terasu, napíše, že pokoj ústil v terasu 173 nebo do terasy; chce-li říci, že někdo vzal někoho pod paží, řekne, že se do něho zavěsil ramenem (!) 177; chce-li naznačiti, že se z někoho udělala pěkná panička, napíše, že se z ní pěkná panička vybarvila 275, což by asi málokdo bral za kompliment. A jiných a jiných věcí se ještě dočítáme: nic je navzájem k sobě nevíže 168; navázati začátek 220 m. učiniti; společnost se rozsedla 229 m. rozsadila [19]ledaže by se byli dřív na sebe příliš tlačili); dlužíte mi odpověď 230 m. jste mi dlužen; musili se věnovati tolika hostům rázem 234 m. najednou; touha mu dodávala křídel 257 m. dávala křídla (n. dodávala síly, rychlosti); šat objímal úzce její postavu 209 m. těsně; hosté nesli masky na obličeji 295 m. měli; dveře byly vyvěšeny 303 m. vysazeny atd. Těžko je si představiti, jak z čaje vycházel ozon 273 a jak starý zahradník zastával současně funkci kočího 189.

Že ti Bohllandrové, Falknerové, Hellwigové a j. neuměli asi dobře česky, zdá se dost pravděpodobné. Tím by se snad dala vysvětliti hojnost germanismů a jiných vyrazů nečeských, které zaplavily řeč našeho románu. Aspoň několik nejčastějších: v jídelně se nacházelo zrcadlo 54 a č. m. bylo; přijměte místo 7 m. posaďte se; odkáže jí asi určitý obnos 9 a j. m. nějakou částku; obdivoval její krásu 11 a j. m. obdivoval se její kráse; vzdor jeho bohatství 17 a j. m. přes, i při jeho bohatství; dle mého náhledu 20 a j. m. podle mého mínění; v tom ohledu, v každém ohledu 28, 32 atd. m. po té (po každé) stránce a p.; ruce pěstěné pomocí manikury 13 m. manikurou; jedná se jen o pověsti 31 a č. m. jde, běží; na místě brambor jedli jednoduše chléb 56, spr. místo b. jedli prostě ch.; nepředloženost 69 m. nerozvážnost; ostře promyšleno 79 m. bystře; příliš krásné, než aby 83 a j. m. příliš krásné, aby; okamžité znehodnocení peněz 120 m. nynější; nebyla v stavu mluviti 143, 187 m. s to, nemohla; jak se tam bude vyjímati 162 m. vypadati; v prvé řadě 190 m. především; zúčastnila se na zařizování 192 m. zařizování; nemohla více jejich obličejů viděti 232 m. už; platiti za umělce 259 m. býti pokládán; její vášeň platí majiteli továrny (zač?) 270 m. týká se a p.; ostrovtipný právník 271 m. bystrý, vtipný; hosté si nechali chutnati 250 m. pochutnávali si atd. Tento román je takřka přímo upraven pro překlad do němčiny. Jak krásně by se překládaly věty: napsané znovu četl 81; ženy mají býti nejen milenkami, nýbrž i matkami; o českých paních se tvrdí, že to poslední nejlépe dovedou 251; co by měla cizí osoba při tom co pohledávati? 102; prosím, Bedřichu, dvě židle přisunouti 77 a p.!

I slovosled má spád a ráz německý. Sloveso ve vedlejších větách dopadá obyčejně na konec; na př.: bylo mu, jako by mu srdce zemříti chtělo 132; jak šťastným jej blízkost milované dívky činí 14 a č. Na konci bývá i příčestí, na př.: Melitta stála černě, jak její matka, ne však v hluboký smutek oblečena 99 a j.; ale hlavně infinitiv, na př: pověřil jej úkolem i druhému z páně Bohllanderových přátel, soudnímu radovi, smutnou zprávu sděliti 91; za žádnou cenu se neodhodlám tvou ženou býti a o tvé dědictví tě [20]tak připraviti 124 a j. Nečeská a nepřirozená je i autorčina záliba stavěti přívlastky, i sebe rozsáhlejší, před podst. jméno; vznikají z toho nezřídka výrazy velmi zašmodrchané. Na př.: prosbám svého jako vlastního syna milovaného synovce 5; platné jest jen ode dneška za 4 týdny osobně mně sdělené rozhodnutí 111; malá, za bezvýznamnou jí pokládaná panička 281; nutné nebo co dobré se jevící obchody 256; strýcovo dobrotivé milé se vůči ní chování 194; minula ztrnule na terase stojící hospodyni 87; představoval si slaboučkou, ani trochu hezkou mu nepřipadající Elišku 141; obrátila se k přišedší právě známé jí manželské dvojici 226; mohla začíti mateřsky ji uklidňující tetě vyprávěti 154; samovar šuměl svou náladu tvořící melodii 273; rozhodla se za komornou jí určenou dívku zavolati 198 a p.

Autorka se snažila zjevně, aby i jazyk jejího románu měl pečeť »moderního století«; přes to se však na mnohých a mnohých místech neubrání čtenář dojmu, že čte nějaký překlad Nieritzovy nebo Schmidovy povídky z první polovice minulého století.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 1, s. 14-20

Předchozí Antonín Procházka: Cibulka, Hřebenka, Malvazinka, Popelka, Buďánka

Následující Z našich časopisů