Časopis Naše řeč
en cz

Visutý, vysutý, vysunutý

[Drobnosti]

(pdf)

-

Na náš výklad o visutých — vysutých zahradách (V, 297) se nám přihlásil p. Fa Presto jako původce výrazu »vysuté zahrady« v Nár. l. v minulých prázdninách. Ne s plnou jistotou, den jsme necitovali správně a p. Fa Presto také neví podrobně, kdy vyšel feuilleton, o nějž jde. Snažili jsme se nalézti číslo, z něhož jsme měli výpisek, ale marně (v knihovnách se nesnadně hledá v číslech ještě nesvázaných a neurovnaných do vazby); ale nejde o vedlejší okolnosti, nýbrž o věc samu.

P. Fa Presto náš výklad uznává, ale své »vysuté« zahrady by rád ubránil. Vypravuje o inženýru, který rozlišoval lešení »visuté« (t. j. známé »pavláčky«, které se na provazech vytahují a spouštějí rumpálem) a »vysuté« (které se zřizuje na trámcích vystrčených okny, vikýři nebo i děrami k tomu schválně pořízenými a uvnitř ovšem náležitě upevněných). Nikdy si nedovedl představiti, na čem zahrady Semiradiny visely; byly-li na klenutí, jak poučuje na př. Josefus Flavius (ne my!), ležely na něm, nevisely. Proto mu bylo vhod české slovo »vysuté«, protože to mu představu dalo. »Máme takové zahrady v Praze: schönbornskou, pod hradem, u Zlaté studně. Aby se stráň dala lépe obdělávati, jsou na ní vysunuty jakési stupně. A i když mi bude zakázáno slovo »vysuté«, budu zahrady takové jmenovati aspoň vysunutými, neb je v tom více smyslu než ve »visutých«, při nichž vždy mám dojem, že jsou zavěšeny na provazech nebo řetězech. Nevím ovšem, byly-li v Babyloně takové stráně, aby bylo nutno je »stupňovitě zakládati«. Ale přeje si, abychom vyložili, lze-li slova vysutý užívati ve smyslu »vysunutý«; matiční Brus prý to slovo připouští.

Ze slov p. Fa Prestových vidíme, že jeho »vysuté« zahrady jsou duševní dcery babylonských zahrad visutých. Jaké ty zahrady byly, na čem a jak visely, byly-li vůbec jaké visuté zahrady v Babyloně, my nevíme a sotva kdy kdo bude opravdu věděti; prof. Jiráni nás upozornil, že strany toho kdesi odkazují čtenáře na Kaulenův spis »Assyrien u. Babylonien« (5. vyd., 1899, str. 79 n.), kde také je nějaký obrázek, ale neměli jsme té knihy v rukou a ani nevěříme, že tam je nepochybné rozřešení této záhady. P. Fa Presto se představy »visuté zahrady« vzdává, ale slovo mu tak ukvělo v mysli, že pod jeho vlivem představu, jíž nahrazuje [73]onu představu starců, pojmenoval slovem podobným, zvukově vlastně totožným; kdyby nebylo mlhavých zpráv o »visutých« zahradách babylonských, přišlo by komu vůbec na mysl, aby na př. schönbornskou zahradu nazval »vysutou«?

Ale nejdříve o představě staré. Zpráva o »visutých« zahradách babylonských snad pochází od Ktesia, který žil jako lékař na perském dvoře a mohl míti o východních krajích i zprávy psané nebo ústní, nepřístupné jiným Řekům; jeho Perská kronika, v níž byly i zprávy o krajích mimo vlastní Persii, které byly částí veliké říše perské, se ztratila, ale jistě v ní bylo mnoho, čemu bychom dnes tak hned nevěřili. Ale mluví-li staří spisovatelé o »visutých« zahradách, netřeba mysliti hned na řetězy nebo provazy; podle mechaniky ovšem »visí« předmět, je-li upevněn nad svým těžištěm, ale v životě všedním i v písemnictví týmže slovem označujeme časem i jiné polohy, nějak podobné skutečnému visení. Čtli jsme na př. o dravém ptáku nebo o oblaku, jak »visí« v povětří; »visí« nám trám vyčnívající vodorovně nebo i volným koncem vzhůru z nějaké stěny, v níž tkví druhým koncem; dovedli bychom říci na př. i o chrámovém klenutí, že »visí« na sloupech a pilířích; Harant z Polžic napsal (v dokladě Kottově) větu »nad námi hory na spadnutí visely«, Jungmann má věty »visí stěna« (t. jest nachýlena), »skála nad mořem visí«. Říkáme o věcech, že »visí«, i když vlastně nevisí, ale vidíme-li je v poloze, v jaké bývají předměty skutečně a podle vědeckého výměru visící. A dovedeme si představiti, že i starým »visely« zahrady založené na klenutích, skrze jejichž oblouky by bylo viděti i krajinu a snad i vzdušný horizont za nimi, ať tyto zahrady existovaly ve skutečnosti či jen v úrodné obrazivosti starého vypravěče o divech tajemného východu. Latinské slovníky na př. výslovně učí a dokládají z písemnictví, že pensilis (visutý) se říká v stavebnictví také o věcech, které se vznášejí ve vzduchu, na př. na podpěrných pilířích nebo klenutých obloucích; a Římané sice ještě neměli učebnic mechaniky, ale pojem »viseti« ve vlastním smyslu jistě znali právě tak, jako jej zná dnes každý člověk zdravého rozumu, který jakživ o školu nezavadil. Před válkou jsme čtli v berlínských novinách o zahrádkách založených ve výšce několika pater na střešních plochách; berlínský vtip prý jim říkává »visuté zahrady« (hängende Gärten), se zřejmou vzpomínkou na zprávy o visutých zahradách babylonských, a střízlivý Berlíňan se neohlíží po řetězech nebo provazech, nehledá po obloze hřebu, na kterém ty zahrádky visí. Kdyby se u nás v Praze (na př. na střešních terasách »Lucerny«) [74]zazelenaly vy výškách zahrádky, snad bychom si také vzpomněli, na »visuté« zahrady babylonské, ale nesmělo by se jim říkati »visuté«, byly by »vysuté«. Závidíme Berlíňanům, že nemají slova tak podobného slovu hängen, aby se i u nich vlk, domnělá nutnost výrazu hovějícího i mozku bez špetky fantasie, nažral, a koza, vzpomínka na podání o visutých zahradách babylonských, zůstala pod průzračným závojem záměny i s y celá. Racionalismus je veliká věc; ale my bychom si nepřáli dočkati se dob, až zvládne všechen duševní život lidský tak, že z člověka zbude jen správně jdoucí myslicí stroj.

Nás se ovšem týká především otázka p. Fa Prestova, je-li jazykově správné, mluviti o pražských »vysutých« zahradách. Brus, jehož se dovolává, učí prostě, že je nesprávné m. visutý psáti vysutý (uvádí výrazy visuté hodiny, v. pečeť, v. zámek) a že se musí od příd. jm. visutý rozeznávati příčestí vysutý, »od kmene su« s předponou vy- utvořené (3. vyd. 401); co vysutý znamená (a lze-li tedy mluviti o »vysutém« lešení, o »vysuté« zahradě či nic), v Bruse se nedočítáme.

Musíme v češtině (i v jiných slov. jazycích) lišiti dvě původem i významem různá slovesa: súti (souti, z praslov. sup-ti) a sunúti (sunouti). Obě jsou v živé mluvě již slova mrtvá, žijí vlastně jen v písemnictví, a proto je nasnadě, že se mátla; a mateme je, jak uvidíme, i my filologové.

Súti, s přít. časem spu, speš, atd., znamená »sypati«; v staré době bývalo slovem dost častým, i ve složeninách (vsúti, vespu; vysúti, vyspu atd.), dnes máme — mimo příbuzné sloveso sypati, jímž nahrazujeme staré súti, opakovací -sýpati a slova jako násep, výspa — jen zbytky zasouti, zasutý (= zasypati, zasypaný), sesouti se (= sesypati se, stč. ssúti sě), ossutiny, osutiny (= osýpky; někde snad se ještě říká »osul jsem se« = mám vyrážku, u Chocně podle Kotta říkají »osul jsem se« = otřásl jsem se, dostal husí kůži, »ospenec«). Vysouti (přít. č. stč. vyspu, opakovací tvar vysýpati) tedy znamená »vysypati« (na př. obilí z pytle), vysouti se »vysypati se« (zase na př. obilí); říkalo se tak i o lidech (na př. o bojovnících) ve smyslu našeho »vyhrnouti se« (na př. z hradu). Také lze říci na př. »vysouti jámu«, t. j. vysypati, něčím vyplniti (Zlobický), anebo vysouti (vysypati) pěšinu pískem a pod., a protože předpona vy- může také znamenati »vzhůru« (vylézti z díry, vylézti na strom), pochopili bychom i spojení »vysypati hromadu«, t. j. sypáním vyvršiti (ačkoli se tak ovšem neříká), a tak by bylo lze snad mluviti i o »vysutém« rondelu nebo návršíčku v zahradě, v krajině ploché by [75]se mohla zroditi i myšlenka poříditi si návozem kamení, písku, země atd. pro oživení krajinného obrazu celou »vysutou« zahradu (nám by se ovšem toto slovo nijak nelíbilo, již proto ne, že nevidíme v tom žádného prospěchu, křísí-li se uměle slova nebo tvary dávno mrtvé). Ale »vysuté«, t. j. vysypané lešení nic není, ani »vysuté« zahrady v tom smyslu, v jakém o nich mluví p. Fa Presto.

Docela jiné slovo je sunúti (sunouti); kořen slovesa súti, sypati v rozličných svých stupních je s’p-, syp-, sup-, kořen slov. sunúti pak su-, s infin. kmenem (podle 2. tř.) sunu-. Také význam je jiný; asi »strčiti něco někam«. Sloveso nesložené v staré době (asi s význ. dokonavým) skoro nemá dokladů; ale jsou doklady složené, vsunúti, vysunúti, posunúti, zvláště se zvratným zájm. sě, se. Dnešní spisovný jazyk těchto sloves dosti hojně užívá (sunouti (se) s videm nedokon., vsunouti [se], vysunouti [se], posunouti [se], zasunouti a j.); naši spisovatelé dnešní v sunouti vídají rádi náhradu za sloveso strčiti, jež jim, nevíme proč, zní sprostě (není nic řídkého, že v lidovém příběhu tatík »vsune« dýmku do kapsy a pod.). Našim spisovatelům také znívá sunouti jako sloveso pohybu zvláště jemného (tak se na př. »vsunou« často něžné postavy ženské do pokoje); v staré době se tímto slovesem vyjadřoval naopak spíše pohyb prudký: svině tak brzo ústa v bláto vsune (= vrazí) jako nohu Výb. 1, 350, posunúti sě na koho = útočně se obořiti, vsunúti sě = vraziti někam, na někoho, vysunúti sě = vyraziti odněkud a pod. Příbuzné je sloveso suju, sovati, již v staré češtině skoro zaniklé (pův. význam byl »házeti, stříleti«; sem praslov. sudlica, č. sudlicě »vrhací oštíp, kopí«, a také litevské příbuzné sloveso šauti znamená »stříleti«). K tomu přibylo ve složeninách -souvati, jak se zdá, teprv v minulém století a napodobením polštiny (posouvati, přisouvati, zasouvati, odsouvati, vysouvati a j.). Ono »vysuté« lešení by se správně mohlo jmenovati »vysunuté«. Ale »vysunutá zahrada« by po našem soudě zase nic nebylo; je-li vůbec při zahradách, založených terasovitě, stupňovitě na stráních, možno mluviti o něčem »vysunutém«, není to přece zahrada sama, nýbrž její stupně, pořízené navážkami, odkopávkami a podle potřeby podezdívkami, ty stupně vyčnívají, jsou vysunuty z nakloněné roviny stráně. Ale proč nemluviti pak o zahradách stupňovitých, nevyjadřovati se slovem, kterému každý Čech bez dlouhých výkladů porozumí? A vynoří-li se v někom při pohledu na zahradní terasy pražských strání vzpomínka na visuté zahrady babylonské, podle našeho soudu se nedopustí hříchu, hlásí-li se [76]k ní poctivě a nevyhne-li se slovu »visuté zahrady pražské«, zasluhují toho jistě víc než »visuté zahrady« berlínské.

Slovesa souti a sunouti se svými odvozeninami nejsou spolu příbuzná; nejráznější rozdíl mezi nimi (mimo význam) jest, že kořen první z těchto obou rodin míval na konci -p (s’p-, syp-, sup-). Tento rozdíl zanikal tím, že se toto -p ztrácelo. Podle hláskových pravidel slov. musilo zaniknouti před t (súti, sutý), a napodobením tvarů bez -p se objevují pak i tvary jiné bez p, v nichž by bylo p mohlo i mělo obstáti (na př. sul). Starý přít. č. spu vlivem tvarů súti, sul atd. časem změněn v suji (Gebauer má pod. doklady z poč. 18. st., ale jistě se tak říkalo již dříve); dnes na př. k inf. sesouti se zní přít. tvar sesuji se (zeď se sesuje). A trvací tvar -souvati, který patří k slovesu sunouti, objevuje se v nové době i u slovesa souti (zeď se pomalu sesouvá). Naši filologové sami nedovedli obě slovesa vždy rozeznávati; doklady toho lze nalézti v článcích slovníku Jungmannova i Kottova. A jsou také v naší mluvnické terminologii, jak jí užíval na př. i Gebauer, který obě slovesa dobře rozlišuje, jak jí užíváme my. Mluvíme o přisouvání, odsouvání, vysouvání, předsouvání hlásek, správně, protože se tím míní přidávání, přirážení, připojování hlásek atd.; ale mluvíme také, že se ta a ta hláska přisula, odsula, že je přisuta, odsuta, nesprávně, protože nechceme říkati, že se přisypala, odsypala. To bychom měli opraviti, buď tak, že bychom mluvili o přisunutých, odsunutých hláskách, anebo že bychom se ohlédli po slovech jiných. Snad bychom lépe mluvili o hláskách »vznikajících« a »zanikajících« za jistých okolností na tom nebo onom místě (v lidové mluvě vzniká v před samohl. o na začátku slova; i na konci slova, kde ho není třeba pro mluvnickou zřetelnost, rádo zaniká) anebo přímo o výslovnosti s tou a tou hláskou nebo bez ní (slova s počátečným o- vyslovuje lidová mluva s v). Beztoho jsou slova přisouvati atd. nedosti vhodná tím, že vyjadřují fonetický děj, udávající se bez přímého vědomí mluvící osoby, tak, jako by vycházel z její vůle.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 3, s. 72-76

Předchozí Josef Zubatý: Mám co dělati

Následující Josef Janko: Varkule, Varhule

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1