Časopis Naše řeč
en cz

Spropitné či zpropitné?

Josef Zubatý

[Short articles]

(pdf)

-

Obyčejně se psává zpropitné, ač často, zvláště v době starší, vídati i spropitné. Výslovnost sama ovšem nepoučuje, zdali je správnější z či s, protože i z před p nezní jinak než s. Také snad ani mnoho nezáleží na tom, jak vlastně píšeme: ale přece, pokud náš pravopis je v svých základech, zejména v takovýchto věcech, etymologický, není docela zbytečné přání, aby způsob psaní byl, kde jen možno, ve shodě s původem slova, o něž jde. A o původ slova zpropitné, spropitné se tuším posud nikdo hrubě nestaral.

Nejstarší tvar je propitie (propití). Tak na př. v rožmberské Popravčí knize (vyd. Fr. Mareš v Pojedn. kr. č. spol. n. 1878) vyznává jakýsi lotr, že mlynář nad Žičem kazil most, aby se kupci u něho musili zastavovati a mohli tak býti olupováni; »a za to jest ten mlynář od lúpežníkóv propitie brával« (1401), t. j. dostával peníze, jež propíjel. Obyčejnější je výraz předložkový »na propitie dávati, bráti« atp., doložený často v st. 14., a ještě častěji v st. 15. atd. Vedle toho je s významem týmž »spropitie dávati« atp. Tak na př. týž lotr 1401 vyznává o jiném pomocníku, krejčím, že »z toho sukna (uloupeného) dali jsú jemu jednoho postavu (postav je celý kus sukna) třetinu za stravu a spropitie«; jinde čteme »tu jsú jim (stihačům zlodějů) kupci děkovali a zpropitie jim rádi dáti chtěli« (Arch. Č. 8, 11 7, r. 1473); anebo zase v novoměstských artikulech lazebnických z r. 1477 (t. 14, 480), »spropití aby jemu (puštědlníkovi, tovaryšovi, jenž pouštěl krev) dáno bylo podlé jeho zaslouženie«. A místo pouhého spropitie později se říká »na spropití dáti, bráti« atp. Bývá psáno i zpropitie, ale častěji tuším spropitie. Z tohoto zpropitie nebo spropitie pak odvozeno — podle hojných jmen poplatků, jako památné (od pamatování nějakého výroku u soudu), zájemné (za dobytek na škodě zajatý) a m. j. — jméno zpropitné nebo spropitné, jako od propitie méně časté propitné (u Jungmanna).

Chceme-li věděti, je-li správnější spropitné či zpropitné, musíme [215]tedy hledati, co je jeho základ, totiž zda starší spropitie či zpropitie. Viděli jsme, že spropitie se říkalo stejně jako na propitie; a protože na propitie (na propití) je nepochybné spojení předložky se jmenem podstatným, je na snadě domněnka, že cosi takového bylo původně i ono záhadné slovo. Tedy ne složenina s předložkou, nýbrž spojení předložky s příslušným k ní pádem. Tomu není na odpor, že není dokladů, kde by byla předložka s nebo z napsána o sobě: v staré době snad častěji se psávalo vdomě atp. než v domě. »Z propitie komu dáti« nic není; za to »s propitie dáti«, s předložkou s, spojenou s akkusativem, znamená »dáti, co by stačilo na propití«, jako se říkávalo na př. »šatuov ložních (t. j. peřin atd.) se dvé loží«, »s koho, s co (seč), s nic, s více býti« (t. j. stačiti na koho atd.) atp.

Že se výraz předložkový časem cítí jako jediné slovo, není nic neslýchaného; a zejména ne u předložky s s akkusativem v ustálených rčeních, proto, že tato předložka mimo taková ustálená rčení brzy zanikala. Říkáme na př. »sousto chleba«, což vzniklo ze záporných vět jako »nemám s ústa chleba« (t. j. co by se do úst vešlo); na venkově se říká »sounos trávy, slámy« atp., t. j. vl. »s únos« (co se najednou unese); říkávalo se na př. »zavázal jsem se »s toliko« (anebo s tolik), t. j. »do tolika, co sahá až potud…«, z toho se vyvinulo stolik místo pouhého tolik, a napodobením toho zase na př. i stakový místo takový (na př. v Holečkových Našich). A tak i původní s propitie se stalo jediným slovem, jediným jménem podstatným. Kdy se to stalo, na jisto nevíme; ale říkalo-li se místo původního »s propitie dáti« na př. již v 2. pol. 15. st. »na spropitie dáti«, není pochyby, že spropitie bylo již jediné slovo, protože na s propitie by nemělo mluvnického smyslu. Nové spojení s předložkou na vzniklo právě proto, že předložka ve spojení s propitie se již necítila v svém mluvnickém významě; spropitie samo znělo mluvnicky kuse, a změnilo se ve výraz na spropitie, tím spíše, že se již říkalo i »na propitie dáti.« Samo sebou se rozumí, že spropitie jako jediné slovo podle potřeby se mohlo pojiti i s předložkami jinými anebo objevovati se v rozličných pádech; tak na př. táborský Jan »rernmaister generalis« (vodák) r. 1509, vyjednávaje o svých pracích s Kouřim[216]skými, píše m. j., že »tovařišie kovářští o spropitie dověrnost mají« (očekávají, že dostanou spropitné, Arch. Č. 18, 473).

Vystihujeme-li tento celý vývoj dobře, uznáme ovšem, že správně jest psáti spropitné.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 7, pp. 214-216

Previous Jiný příklad

Next Zbytečné novoty