Poučník
[Answers]
-
(V. B.) Jemnému závoji a jiným jemným látkám říkali staří Čechové pavučník, což vyslovováno i psáváno také paučník (3slab., pa-učník), jako nalézáváme psáno i paučina (4slab.), v. pavučina, paúčí (nebo spíše paučí, 3slab.), nč. pavoučí. (Srv. o věci samé Winter, Děj. řemesel a obchodu v XIV. a XV. st. 876). Jungmamn i Kott znali oba tvary, pavučník i paučník; ale vedle tvaru paučník se objevuje (v. Kott 2, 830) v době nového pravopisu také poučník, který vniká do novějšího písemnictví (na př. u Jiráska 19, 233; 374; na poučníkových závojích 229). Tvar poučník je jistě nepůvodní a bylo by dobře již pro větší zřetelnost slova psáti raději pavučník, ale nevíme, jak vznikl. Je docela možno, že má původ v pouhém nedorozumění tak, že slovo vyšlé z užívání, jehož správné znění tedy nemělo opory v jazyce živém, po zavedení nového pravopisu bylo přepisováno s ou, jako jiná slova, v nichž se psané au vyslovovalo a pak také psalo ou; tak na př. Kott i Jungmannova hesla laur, klauza přepsal lour, klouza. Ale není nemožné, že z 3slab. paučník splynutími a-u v dvojhlásku vzniklo 2slab. paučník, jež se pak změnilo v poučník. Srv. Gebauer, Hist. ml. 1, 258 a 264, kde je řeč, jak z 2slab. paúk (= pavúk; tak nalézáváme i v stč.), 4slab. paučina, 2slab. pauz (pavuza) vzniklo mor. nář. púk, púčina, púz, pók, póčina, póz. Říká se někde v živé mluvě poučník?
Naše řeč, volume 10 (1926), issue 4, p. 126
Previous Podjaří
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1