Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Listech filologických r. 52 (1925), seš. 2—3 (str. 128—165) a seš. 4—5 (str. 249—291) uveřejnil Jan Jakubec stať O spisovné řeči A. V. Šmilovského, Práce Jakubcova, jež zabrala na 80 stránek [119]vydatného formátu Listů filologických, podává v devíti kapitolách víc, než slibuje skromný nadpis. Autor nejen sebral téměř úplně a všestranně látku (zvláštní slova, syntaktické zvláštnosti, fráze, pořekadla, přísloví, metafory, přirovnání a j.), ale určil i její prameny, stanovil metodu, kterou se Šmilovský řídil užívaje těchto pramenů, a celý obraz spisovné jeho řeči kriticky zhodnotil. Práce jest tak vskutku cenným »příspěvkem k psychologii jazykového tvoření u jednotlivého spisovatele«, tím spíše, že v Šmilovském, jako snad v žádném jiném spisovateli, se soustřeďují všecky vlivy jazykové, jež se v různých dobách na tvoření spisovné češtiny uplatňovaly: jazyk starý, jazyk lidový, současná praxe, gramatická a brusičská teorie i vlastní tvůrčí fantasie.

Starý jazyk měl zabezpečovati neporušenost a čistotu češtiny a chrániti ji před germanismy. Šmilovský čítal staré spisy, hlavně Komenského Labyrint, a odtud bral slova a fráze: sumou, do souhrnka vzato, obvěniti (= dáti věno), vyšumovaná zahrada (= vyloupená), nedba, souseda, stuchlík (= skrblík), tůčky (= nástrahy), přirodilá dobrota (= vrozená), vzíti odtuchu (oddechnouti si), zádrhel (= klička), předkem nebo po předku (= především), upřímo (= přímo), setrvati na odpořích, nechme na odkladích, nadati komu špatného člověka, kolik ti sedlo (při házení kostkou), je mi hněvno, to není s pravdou, nebylo na jiném (nezbývalo), pokus vyšel na zlé, býti komu práv, činiti komu za pravé (= býti spravedlivý, neubližovati), nechybil jsem se s pravdou, bojím se oň do pravdy atd.

Přijímal ze starých spisovatelů podle rady brusičů své doby i fráze zcela nesrozumitelné, jako »někdo si z nich smíchy střápal«, anebo fráze i v staré době neobvyklé: »znáti se do ženských« (i stč. »znáti se v něčem« je u Š. obvyklé).

Šmilovský nepřestával na staré češtině, jak radili teoretikové (i Erben, ač ovšem jeho vlastní praxe byla jiná), ale sahal také hojně k řeči lidové. Znal hlavně nářečí mladoboleslavské, a ovšem pro pořekadla a přísloví bylo mu hlavním vzorem Čelakovského Mudrosloví, které, jak víme z Jiráska, míval Šmilovský při práci stále před sebou. Podléhal tu s počátku vlivu svého universitního učitele Hattaly, později hlavně naň působily syntaktické práce Bartošovy. Vypisoval hojné fráze i slova lidová ze spisů, dával si zapisovati slova, fráze a obraty od přátel a žáků i sám sbíral látku dialektickou. Užíval pak této látky v svých spisech, jež jsou hojně prostoupeny lidovými výrazy, jako: námelné žito (hodně se z něho namele), švihlý mistr (tenký), smrtelný člověk (= umírající), bouliti oči (vyvalovati), nuckati se a kuckati (při zdráhání), přimámiti (= přinutiti), klobouk se plaví do zelena (= vybledá), lidé si špitají (= potajmu povídají), vyklul se ze školy (jako ptáci z vajec = vyklubal), vyslípla mně (vyčtla), chlapec se zvrátil po matce, farář dojedl a dopil (= zemřel); stařec zakašlal a dokašlal (= zemřel); frázemi: trefila tomu na zub (na [120]kloub), kolik bilo u někoho (= co zamýšlí), zanechala si kozích vrátek (zadní dvířka), nevíš kudy z konopí (z bryndy); pořekadly: na cizí kůži snadno píti (= řád), honiti se v polích za větry (marně konati), mysliti na zadní kolečka, jen když svou králku provede (= svou, svůj úmysl); příslovími, jež však nejsou tak hojně zastoupena, jak se myslívá. Zvláště v pozdějších spisech přísloví bývá velmi poskrovnu, a je to také ve shodě s teorií Šmilovského, který vložil svůj soud o tom do úst baronky Salomény: »Tuctoví lidé mívají vždycky nějaké pořekadlo na jazyku, by jím zakryli lenivost a prázdnotu mozku, jako sedláci, jsouce líní, aby sami přemýšleli, příslovími házejí.«

Přijímaje látku z lidové řeči, není spisovatel vždy trpný. Pořekadla leckdy doplňuje, jindy zjemňuje, zkonkretňuje a všelijak pro svůj účel pozměňuje. Že vybíral kriticky jen taková pořekadla a přísloví, která uznal za dobrá, o tom svědčí slova starohorského filosofa, jimiž mluví sám autor, že »ctihodná lípa národní filosofie má hromadu planých výstřelkův, na něž zdravý rozum musí bráti i sekyru«.

K lidovému pořekadlu »Ruka daleko ještě není v rukávě« přidává: »a kdo ví, vleze-li kdy do něho«. Místo drsného výrazu »vředy se rozžírají« praví jemněji, že »se rozjídají«; podobně »zlíhal ji« m. »zkurvil ji«. (Není tento eufemismus lidový?)

Jiným pramenem spis. češtiny Šmilovského byla vlastní tvořivost. Jeví se především jako záliba v slovech složených, jejichž duch je sotva český. Šmilovského autority však, zvl. Durdík, nezamítaly slov složených. Taková slova jsou na př,: vraždohra (vzaté z obrozenské češtiny), pudivítr (lidové) a slova vlastního ražení: bystrovtip, zlatojas, lidozpěv, miložalm, divoples, květodar, středobod, zlatozeleň, samohrdost. »To mi dělá kolomuty (= starosti)« je asi podle Kolomut na Boleslavsku. Složená jména přídavná »umovábný, světlodárný, bohovládný« atd. vyskytují se v Šmil. Básních z r. 1874, ale jsou podobná i v próze, na př.: těžkokrevný (podle Durdíkova kalokrevný), šedokorý, tenkortý, spaniloduchý, choroduchý, klidojasný, činosilný (zvlášť oblíbené u Šmilovského) atd.

Také celé fráze tvořil Šmilovský sám, snaže se napodobiti frazeologii lidovou. Na př.: »Běžte k Motyčkové s teplým koláčkem«, to je rozprávka »zcela jinšího kalendáře«, »rektor vyjde suchý z lázně« (= vyhraje proces), »jděte si na kolo« (= k šípku).

Ba tvoří i celá pořekadla: »nemívám zvykem z mouky hned koláče péci« (něco nerozvážně konat), »z toho ječmene nebudou kroupy«, »mít pavučiny v kapse« (být bez krejcaru), »ústa i srdce nemá daleko od sebe« (obměna lidového »co na srdci, to na jazyku«), »to je smetana do mé kávy« atd. Hojné jsou u Šmilovského věty rýmované, taktéž většinou jeho vlastní invence, ale ovšem v duchu lidovém: »jaké semeno, také plemeno«; »strachy jeho byly prachy«; »kvapky mívají hapky« (kdo spěchá, upadne); [121]»tvoje tlachy machy« (třesky plesky); »šmejdy a rejdy z kanceláře nevymeteš«.

Zřídka uklouznou Šmilovskému germanismy: »nemohl přes srdce přenésti« (nicht übers Herz bringen), »tlouci u někoho na keř« (auf den Strauch schlagen), nebyla »z domova« romantickou (von Hause aus), »led byl prolomen« mezi panem Hajným a švagrovou (das Eis war gebrochen), vypověděl tedy svobodě »na život a na smrt« (auf Leben und Tod). Po způsobu německém užívá také zájmena tento místo on: »Na jednom z těchto (karafiátů) seděla bedruňka«.

Běžné chyby ze současné praxe jsou: příd. jméno neurčité v doplňku (jste hrd, počasí je pěkno), doplňkový instrumentál přídavných jmen (Josef byl vrtkavým), adverbia na -o (husto, podivno, různo), jich m. jejich, enklitické se, si za slovesem, záporový genitiv, genitiv při supinu atd.

Šmilovský vůbec velmi pilně čítal spisy teoretické a podroboval se při vší svéráznosti zvláště na počátku své činnosti předpisům brusičským. Největší vliv měla na něj Fraseologie Sychrova (z r. 1821), ze současných teoretiků pak Vinc. Prasek a později Josef Durdík Kalilogií.

Tak se varuje číslovky »jeden« ve spojení »jeden — druhý« (»Josef, Verunka a Jakub se jí pletli druhý přes druhého«), místo »musiti« užívá dativu s infinitivem (Josefovi bylo vstoupiti do filosofie), užívá gen. vlastnosti (P. byl nejlepší vůle), gen. srovnávacího (dům nebyl mladší počátkův předešlého století), instrum. porovnávacího (zašveholila ptáčetem) atp.

Šach, Prasek i Durdík zvláště velebili češtinu, že skládáním předložek se slovesy dovede nahraditi celé fráze, na př. německé. Šmilovský se v té věci dodělal neobyčejných úspěchů; vytvořil, zvláště v pozdějších svých pracích, hojnost svérázných složenin slovesných a vložil do nich odstíny velmi jemné, na př.: dopracovati se prostředkův; doženiti se věna; doslechnouti se libosti; nemohl se jí dohledati (Lízinky milenec); nemohl jsem se domysliti zdravé myšlenky; (studenti) se primy (= známky obstojné) doodpovídali; dořečniti se a dojednati dojmu; pravdy nezamluvíš, nezamyslíš a neudusíš; jsem jist, že lepší (matku) nad vás, Mély, jim najíti nemohu, a kdybych se rozhledal; hlavy div jsem si neumyslil; krátko a úkosem popohlížel k Luise; býlí ze svého srdce vytrhávala, nevytrhla.

Přese všecko svoje usilování o dokonalý styl neměl Šmilovský plného úspěchu. Ba snad právě ona přílišná snaha byla hlavní příčinou, že spisy Šmilovského nemají té hodnoty, jaké si on sám do nich domýšlel. Je pravda, že se dobře uměl vyhnouti nabubřelosti a rozvláčnosti a že jeho sloh vyniká stručností a jasností, ale dojmu schválnosti a strojenosti se neubrání žádný jeho čtenář. Šmilovský zůstal chladný ke snahám Májistů po světovosti a spokojoval se úzkým základem rolnicko-řemeslnickým, jenž právě v letech sedmdesátých a osmdesátých pozbýval své převahy. Ale i v mezích jeho vlastních snah, úzce nacionálních, vztahuje se naň výtka, [122]že méně by bylo více. Nedovedl jako jeho vzory Čelakovský a Erben zvítěziti nad sebraným materiálem a vdechnouti mu osobitý život umělecký, natož pak sloučiti národnost se všeobecnou lidskostí, jako to dovedl Smetana, k němuž se s odvážnou hrdostí sám přirovnával.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 4, s. 118-122

Předchozí Václav Flajšhans: Kladské písničky

Následující Autobus, automat

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1