Časopis Naše řeč
en cz

Skaná nit

[Short articles]

(pdf)

-

Jsou divné náhody na světě. Před prázdninami r. 1923 nám poslal prof. J. F. Hruška otisk článku »Práce o lnu na starodávném Chodsku« (ze »Základu«, revuální části plzeňské »Obchodní [111]komory«), plného zajímavých věcí i slov, v němž jsme m. j. čtli také o skané niti, a 8. srp. 1923 nám psal MUDr. K. Kithier v Suchdole n. Luž. list, v němž m. j. je tento doklad užívání slova rostenec, po němž jsme se ptali 7, 207: Sedlák X. si za války zaplatil dluhy, pomohl si, ale jeho rostenec Y. je »na korábě«, skoro na mizině. »Arci nebyl nidá do konopí, strkal jen tam jiný«, ale ani ta zchytralost mu nepomohla, když sám »by byl nepřetrhl ani skanou niť«. Dva doklady slova skoro neznámého najednou! To se rozumí, podívali jsme se po něm do knih, především do Hruškova Dial. slovníku chodského (v Arch. pro lexikogr. a dialektologii č. 7), kde jsme je také našli, pak do Kottova slovníku, kde se 7, 68 »skaná nit« objevuje zásluhou prof. T. Plánského jako slovo běžné v Roušíně u Krumlova (s význ. »nit z čistého lnu k šití«).

Co skaná nit je, nejlépe poznáme z Hruškova výkladu, jak se na Chodsku »soukaly« niti pro domácí potřebu. »Na dobrou bylo třeba dobré příze lněné, stejné a tenké. Z porvazku (= podvazek, podvázané přadeno) navinula si soukačka dvě stejná klubka, vložila je do hrnku, v němž měla »přikryté dno vody«; sedla ke kolovratu, zadrhla na cívku vedle sebe oba konečky, zatočila opačným směrem kolečko a pak prudkým šlapáním rychle točila kolovrat a pomalu popouštěla s prstu soukané niti, v hrnku stále vlhčené, že se splétaly v jedinou nit rovnou a pevnou jako struna. Soukání nití si ponechávaly jen výborné přadleny. Moje sestra uchovala pro dcerku ještě niti, které svou rukou zrobila naše bába z Klenčí, a jsou podnes odborníkům pravým divem přadlenského umění. »Skaná nit« je ruční práce, a ona je tenká, stejná a bílá jako z nejmodernějšího stroje!«

Jazykový výklad slova skaný ani není těžký. Že by bylo vzniklo ze stkaný (Kott 7, 685), sotva kdo uvěří: předně, skaná nit, jak viděti, se netká, za druhé, kdyby byla tkaná, říkali by jí asi tkaná nebo utkaná nebo setkaná, a za třetí, stará čeština zná nit z kúdele, žíni z konských srstí seskanú (Gebauer Hist. ml. 1, 177), kde by tedy předložka byla dvojí.[1] Mezi stč. seskaný [112]a dnes ještě místy známým skaný není rozdílu jiného než na př. mezi slovy jako pečený a upečený (7, 39); a co je skaný, vyložil již Gebauer. Bývalo v praslovanštině sloveso s’kati, s tvrdým jerem v kořeni, s časováním podobným, jako mají ještě stč. slovesa ssu (= ssaji), ssáti, tku (= tkám), tkáti, ždu (= ždám), ždáti, tedy sloveso, jehož stč. tvary by byly sku, ščeš, šče, skáti, skal, skán, skaný atd. Toto sloveso žije ještě v ruštině (s přít. tvary sku, skeš’, sket, v nichž působením tvarů sku, skati, skal atd. původní měkčení zaniklo) jako skať, vedle podst. jm. ž. r. skaň (= skaná nit); význam této slovní skupiny je v ruštině týž co v češtině, s tím jediným rozdílem, že se u slov ruských objevují významy vztahující se i na př. k filigránské práci s drahými kovy, ke zpracování těsta válkem nebo rukama. Z Dal’ových vět, jimiž objasňuje význam těchto ruských slov, vidíme, že se i v ruské lidové výrobě nití dvě vlákna získaná předením zkrucují »vdvoje«; proto se o této výrobě říká i »dvojíť, dvájivať, sdvojáť nitki«. Dvojení vláken v nit je výkon přirozený a patrně prastarý; i něm. Zwirn (= nit), zwirnen (= skáti) jsou slova souvislá s číslovkou 2 (zwei). U Kotta (3, 363; 4, 424) nalézáme také sloveso skáti, uskati s významem něm. »zwirnen«, jež mu poslal J. Nedvídek, knihtiskař v Táboře. Slov. skáti, zachované již jen v těchto zbytcích, má příbuzenstvo v lit. suku, sukti (přít. č. slov. s’ką se kryje s lit. suku, kdežto slov. infinitivní tvary s’kati atd. jsou pozdější obměnou tvarů podle 1. třídy slovesné, jak je vidíme v litevštině), s širším významem »kroutiti, točiti«, bez zúžení na významy týkající se předení atd. K téže slovní rodině ovšem patří slov. sukati (č. soukati atd.) i slov. sukno se slovy příbuznými, na nichž bychom shledali významy kroucení, vykrucování vůbec i skrucování vláken (zvířecích i bylinných) v šňůry nebo pletiva.

Jak viděti, zavadili jsme o rodinu slov zajímavých po stránce tvarové i významové a byli bychom vděčni čtenářům, kdyby nám pomohli aspoň pro slovník zachrániti zbytky starých tvarů skáti, skaný, uskati, seskati atd. zprávami, kde a v jakých tvarech a významech žijí.[2]

[113]Rčení »ten by nepřetrhl ani skanou nit« je patrně ustálený přežitek z doby, kdy ještě skané niti byly v obyčeji a kdy se tedy slovu skaný vůbec rozumělo.[3] Taková ustálená rčení někdy žijí do dob, kdy se vlastní význam některého slova již zatemnil; proto jsme poprosili p. dra Kithiera o zprávu i po této stránce. Dostalo se nám laskavé odpovědi listem ze dne 20. list. 1923. Pro zajímavost a poučnost ji zde otiskujeme.

»Abych si byl věcí jist, poptával jsem se u starších i mladších po významu rčení skaná nit a zjistil jsem:

Mladší jen vědí, že se tak říká o člověku, který je do práce choulostivý, nebo neznají toho rčení vůbec; prý ho ani neslyšeli.

Starší lidé dobře vědí, že skaná nit, kterou se šilo, musila býti hladce upředená, aby se při protahování netřepila; byla silná, a bylo třeba dosti síly, aby se přetrhla, zvláště když se ráda zařízla do masa. Rčení »nepřetrhne ani skanou nit« se používalo hlavně o koních, kteří nechtěli tahati, pak o člověku, který se štítil těžší práce. Dnes, jak vidím, se už setřel jemný rozdíl, na který se starší lidé ještě pamatují.

Venkovan kolem padesátky hned mi vyložil, že byl rozdíl mezi »skanou« nití a nití »kučenou«.[4] Na této byly chuchvalce, nebyla hladká a nedalo se jí šíti. Byla zkrátka udělána »z takové kučmanice«, totiž z chuchvalcovité koudele«.

Osudy slova skaný jsou poučné. Vzniklo v době, kdy jeho tvar i význam byly docela zřetelné: předlo se, nití se »skaly« a sloveso skáti každý znal. Ale stávalo se nepohodlným pro ne[114]stejnost hlásek, již si v některých tvarech vynucovaly hláskové zákony; dokud mezi s a k ještě byla polosamohláska (jer), byly tvary s’ką, s’češ(i) atd., ale když zanikla, vznikaly nové tvary č. sku, ščeš atd. I samo časování bylo nepohodlné proto, že sloves podobných bylo málo; proto se původní tvary tku, ssu, ždu (tkáti, ssáti, ždáti) z části již v staré době mění v tkám, ssaji, ždám, proto se místo skáti začalo říkati raději odvozeným tvarem soukati. Držel se ustálený výraz skaná, seskaná nit (ale i zde za pův. znění Pass. 24 »žíni z koňských srstí seskanú« tisk z konce 15. st. má tvar »zsúkanú«; ale když »skaná nit« ustoupila výrobku továrnímu, zapomíná se, že »skaná nit« znamená vlastně způsob výroby, a výraz ten nabývá významu niti dobré, pevné a hladké, ustrnuje jen v příslovečné větě »nepřetrhne ani skanou nit« a zaniká i zde.

[1] Slovo žíně v staré češtině neznamenalo, co nám znamená dnes, t. vlas z koňského ocasu nebo z hřívy; znamenalo nit (snad i šňůru, provaz), bezpochyby ze zvířecích vláken, anebo hrubé sukno (také šat z takového sukna, jaký nosívali poustevníci) ze zvířecí srsti (na př. kozí). V. Niederle, Život starých Slovanů I, 2, 411, III, 1, 331 n. »Žíně z koňských srstí seskaná« je náš provaz z žíní skroucený. Slovák slova žíně vůbec nezná a říká našim dnešním žíním konská srsť; má slovo žinka »hrubý provaz«, jako naše žínka je kus hrubého tkaniva k mytí. Slovo žíně má příbuzné v jslov. žica (vlákno), v slov. žila, žije také v slovin. žinja (žíně); význam dnešní asi pochází z podobnosti vlasu z hřívy nebo z koňského ohonu se starou žíní, t. žíněnou nití, místo níž se jistě leckdy užilo i jediného vlasu. I slovo žinčica (co bylo »žinkou« procezeno, Miklosich Et. Wtb. 411) sem asi patří. V jiných jazycích nalézáme příbuzná slova lit. gija, lot. dzija (vlákno), stind. džjâ (tětiva), ř. bios (tětiva) a j.; jsou to slova, v jejichž minulosti se tají počátky indoevropské výroby vláken a tkanin.

[2] Mohl by se někde objeviti na př. i význam »vystupovati (soukati se) po něčem«, nebo »hnísti«, jaký jsme viděli v ruštině. Žídek na př. v Spravovně (u Tobolky str. 5) končí radu králi Jiřímu, aby se vrátil »v jednotu všie viery křesťanské«, slovy: »Píši jako věrný služebník, Vašie Jasnosti bohdá všeho dobrého žádaje, a súkám (= hnětu) rány Tvé snad až do bolesti, já mistr Pavel z Prahy, doctor Žídek řečený, a týkám nežity Tvé bolestivé pro uzdravenie duše i těla Vašie Královské Velebnosti i dobré tohoto královstvie«.

[3] V knize Soudců 16, 9 se vypravuje o Samsonovi, jejž svázali »sedmi houžvemi surovými, kteréž ještě neuschly« (Kral.): »A on roztrhl houžve, jako by přetrhl nit koudelovou, přistrče k ohni«. V bibli Olomoucké (a snad i v jiných biblích stč.) se zde praví »jako ktož přetrhne nit z kúdele seskanú« (Gebauer, Hist. ml. 1, 76). Není nemožno, že ono jihočeské rčení je reminiscencí z bible; kdyby to bylo pravda, svědčilo by to o jeho velikém stáří, protože by pocházelo z dob, kdy naši předkové znávali bibli a kdy byly ještě staré překlady biblické.

[4] Srv. mor. kučiť vlasy (cuchati), kučovať sa ve vlasoch, kučkať (za vlasy tahati), kučka (kadeř) a p. u Bartoše a Kotta; širší významy (asi smačkávati, stlačovati v beztvárné hroudy a p.) jsou v kuče u (Klatov hrouda, kus mýdla), kuča (na Moravě hrouda hlíny i kštice vlasů); kučiť znamená i mačkati, uváděti v nelad (šaty a p.). Také z jiných jazyků slov. lze shledati slova podobně znějící, ale nelze rozeznati, co jsou slova původem příbuzná, co slova původu spíše interjekcionálního.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 4, pp. 110-114

Previous Václav Ertl: Jednohlasný, jednohlasně

Next Zájmena