Jednohlasný, jednohlasně
Václav Ertl
[Články]
-
Říkává se často: »Za předsedu byl jednohlasně zvolen pan X; volba byla jednohlasná«, a chce se tím vyjádřiti, že pro pana X byly odevzdány všechny hlasy, že všichni hlasující hlasovali souhlasně pro pana X.
Naše brusy pokládají však slovo jednohlasný (jednohlasně) v tomto významu za výraz nesprávný. Brus matiční (v 3. vyd. z r. 1894) připojuje k heslu jednohlasně poznámku: »správně jednomyslně, všemi hlasy«. Odtud se dostává slovo jednohlasný na brusičský index: zamítá je Zenkel, Bačkovský, Klenot i Mašín, který v druhém vydání svého Slovníku (v prvním heslo jednohlasný nebylo) poučuje, že jednohlasný = jednoho hlasu, kdežto výrazy jednohlasná volba, jednohlasně přijatý návrh že se mají jako chybné nahrazovati výrazy jednomyslná volba, jednomyslně přijatý návrh. Ale toto nepříznivé mínění o slově jednohlasný neměly naše brusy odevždy. První dvě vydání matičního Brusu, která zásluhou komise složené z mužů jako Gebauer, Zelený a j. udržovala přece jistou úroveň vědeckou, neměla proti slovu jednohlasný námitek, naopak 1. vyd. Brusu (1877) bere je výslovně v ochranu a podotýká: »jednohlasně jest dobře řečeno; můžeť se také říci: jedním hlasem, jednomyslně«. Teprve tužší režim brusičský, který se dostal k slovu při 3. vyd. Brusu, slovu jednohlasný odzvonil.
Je otázka, proč se našim brusům slovo jednohlasný tak znelíbilo, že je v posledním čase tak jednohlasně odsuzují. Odpovědi na takovéto otázky nebývají snadné, protože brusy na rozdíl ode [98]všech tribunálů své rozsudky neodůvodňují. V takových případech nezbývá než utéci se o radu k dohadům, analogiím, narážkám nebo i tradici. Podle brusičské praxe, jak ji známe odjinud, mohla slovu jednohlasný ve významu, o nějž nám tu jde a jejž mu brusy upírají, vaditi hlavně a především okolnost, že se shoduje tvarem i významem s něm. einstimmig, kdežto slovo jednomyslný, jež nabízely brusy za ně v náhradu, takového podezřelého příbuzenství nemělo, aspoň potud, že se něm. einmütig v tomto významu, na př. o volbě, hrubě neužívá. Protože pak obě slova, jednohlasný a jednomyslný, vyjadřovala touž představu, na př. byla-li řeč o jednohlasném usnesení a p., musilo býti jedno z obou slov — rozumí se, že jednohlasný = einstimmig — zbytečné a podle brusičské logiky již tím samým chybné. Toto mínění utvrzoval ještě další důvod, který se hlásí k slovu v citované již poznámce Mašínově, totiž mluvnický rozbor slova jednohlasný. Znamená-li jednooký toho, kdo má jen jedno oko (ne dvě), jednokvětý to, co má jen jeden květ (ne dva), může jednohlasný znamenati jen to, co je jen jednoho hlasu (ne dvou), co se děje jen jedním hlasem, a ne všemi hlasy; odtud tradiční námitka brusičská, že by za jednohlasně zvoleného bylo lze pokládati jen toho, kdo dostal při volbě jen jeden hlas. A konečně byla tu námitka, že slovo jednohlasný není staré. Vyslovil ji matiční Brus z r. 1881 (2. vyd. pod heslem einstimmig) v té formě, že slovo jednohlasný obstojí vedle slova jednomyslný, ač prý nemá dokladu.
Všimněme si nejprve této námitky, která je ze všech nejsprávnější, ač je vyjádřena s největší reservou, že totiž slovo jednohlasný nemá dokladu, t. j. se stanoviska matičního Brusu dokladu starého. Slovo jednohlasný, pokud mohu posouditi, nemá opravdu dokladů, z nichž by bylo možno bezpečně soudit, že žilo v jazyce staročeském, třebaže námitku Brusu není možno zase potvrditi tak absolutně, jak je vyslovena. Slovo jednohlasný (jednohlasně) doklady stč. má. Stč. slovník Gebaurův uvádí pro 15. stol. ze Slov. Klem. hesla jednohlas s významy »homonymum, univocum, diphthongus«, jednohlasně »univoce« a pro poč. 16. stol. ze slovníku Vodňanského jednohlasnost »synonymia«; slovník Rešlův (1560) vykládá lat. harmonia slovy srovnání hlasův, libé znění, jednohlasnost. Tyto doklady nás mohou zajímati leda tím, že jedno- znamená v nich ve všech (jako dnes) jednotnost, shodu, ne počet, ale stavěti na nich tvrzení, že naše dnešní jednohlasný bylo slovo běžné již v češtině 15. a 16. stol., bylo by snad poněkud smělé. V stč. slovnících se vyskytují často [99]slova utvořená uměle ad hoc, která sice putují opisováním ze slovníku do slovníku, ale do skutečné praxe jazykové nepřecházejí. I doklady, které jsme uvedli na slovo jednohlasný z jazyka staršího, jsou vesměs jen slovníkové překlady cizojazyčných názvů odborných, jichž asi sotva bylo užíváno tak, jako se užívá slova jednohlasný dnes. Ale hlavně nedostatek kontinuity v dokladech mezi stč. jednohlasný a nč. jednohlasný brání tomu, abychom dnešní slovo nepokládali za slovo žijící v našem jazyce již od 15. stol.
Bližší pravdě a najisto bezpečnější tedy bude spokojiti se tím, že slovo jednohlasný bylo utvořeno anebo v život uvedeno teprve v době nové. Slovník Jungmannův (1. díl z r. 1835) nemá pro slovo jednohlasný (-ě) ani jediného dokladu novočeského a vypomáhá si citátem z polského slovníku Lindova; je to dost ku podivu, protože doklady literární i před r. 1835, kdy vyšel první svazek Slovníku, jsou hojné a protože slova jednohlasný užívá i Jungmann sám. Nejstarší doklady slova jednohlasný (vl. jeho varianty jednohlasitý), které mohu uvésti, jsou ze spisů Šedivého: (muži) žádali jednohlasitě, aby se poslové na cestu vypravili 1792 Čes. Amazonky 77; (všichni u soudu přítomní) jednohlasitě volali na Sukoráda o pomstu 1794 Mnislav a Sv. 155; k dokonalému důkazu… jednohlasitá stejná vejpověď… dvou víryhodných svědků se žádá 1804 Dok. jednatel 3, 142. Od těchto prvních svědectví[1] plynou doklady hojně a nepřetržitě až na naše časy. Na př. (do r. 1830): jednohlasitě všichni vyznali 1798 Puchmajer, Nové bás. 1, předml.; již-li kdy jednohlasně prosili (Čechové) zeměpána o zachování jazyka svého? Jungmann v Hlas. 1806, 351; bučení temné, sladké vrkání naplňují ty pustiny milou a divokou jednohlasností 1805 t., Atala, 13; (shoda) příjemnější dvěma snoubencům než jest hudby jednohlasné uchu zvuk 1811 t., Ztrac. ráj 2, 74; všichni národové křičeli jednohlasně jako na dané znamení 1814 Ziegler, Příb. Telem. 1, 306: poučte pastýře, jaké jsou půvaby jednohlasnosti (= ľ harmonie) t. 1, 45; (otec i matka) procitnuvše jednohlasně čerstvého povětří si zapověděli 1825 Tomsa, Rom. pov. 74; všecka stvoření… jednohlasně volají 1826 Puchmajer, Svát. káz. 113; ve všeobecném sezení byli jednohlasním oustním volením zvoleni 1827 ČČM. 3, 136; na konci všichni (herci) jednohlasně vyvolá[100]ni (byli 1828 ČČM. 3, 126 (Chmelenský); vydávají svědectví jednohlasné t. 3, 4 (Palacký); oba jednohlasně zvolali 1829 ČČM. 2, 25 (Čelakovský); jednohlasné aha! se vymklo po celém divadle 1830 Marek, Div. z och. 30 atd. Z těchto dokladů je tedy viděti především, že slovo jednohlasný, i když bylo uvedeno v život teprve v době nové, je přece dost staré, aspoň tak staré jako nč. jazyk spisovný, a dále, že se od samého svého narození (nebo obrození) vyskytuje jen právě v těch významech, které mu brusiči upírají. Toto jeho stáří již samo o sobě by stačilo, abychom se k němu nestavěli odmítavě, i kdyby to bylo slovo chybně složené anebo nepřesně vyložené, neboť proti nepřetržitému usu víc než stoletému jsou všecky námitky teoretické marné i nemístné. Ale slovo jednohlasný nemá do sebe nic chybného.
S formálního hlediska je to sice slovo složené, ale složené tak, jako mnohá slova jiná, o jejichž správnosti není sebe menší pochybnosti a z nichž mnohá jsou velmi stará. Složenin právě tak utvořených jako naše slovo uvádí už Stč. slovník Gebaurův (většinou ze 14. a 15. stol.) několik, na př.: jednobytný (= téže podstaty), jednočasný (= z téhož času), jednomyslný, jednostejný, jednosvorný (= z téhož spřežení), jednoživotný n. jednobřušný (= z téhož života zrozený), o složeninách jako jednooký, jednoruký a p., významem sice jinakých, ale formálně stejných, ani nemluvíc. Počet jich časem napodobováním vzrůstá; Jungmann zaznamenává ze starší doby (předobrozenské) ještě na př. jednodušný (= jednomyslný), jednohnízdný (= z téhož hnízda), jednopolní (= týmž polem ležící), jednotělný (= na př. údové jednotělní), jednověký. Vznikají i neorganické napodobeniny jako jednočitedlný (= stejně cítící), jednoplatný (= stejně platný) atd. Složenin téhož způsobu je bez počtu i v jiných jazycích slovanských. I když se tedy slovo jednohlasný zevně, svým složením, shoduje úplně s něm. einstimmig, nemáme právo se domnívati, že by bylo utvořeno podle něho, když je dostatek vzorů domácích. Není-li formálních námitek proti slovu jednomyslný, nemůže jich být ani proti slovu jednohlasný; pouhá zevní shoda se slovem cizím, ať jde o něm. einmütig či einstimmig, k zamítnutí nestačí.
Toho jsou si vědomí aspoň ti z brusičů, kteří nezamítají slovo jednohlasný vůbec jako cizí napodobeninu, nýbrž hledají skvrnu cizoty na jeho stránce vnitřní, obsahové. Proti té je namířena právě výtka v Slovníku Mašínově, uvedená výše. Zněla by v přesnější formulaci asi takto: Slovo jednohlasný není nesprávné, pokud zachovává svůj vlastní význam plynoucí z mluvnického roz[101]boru slova (jeden hlas), na př. pokud výrazem píseň jednohlasná označujeme píseň zpívanou toliko jedním hlasem; užívá-li se však příd. jména jednohlasný o projevech učiněných všemi hlasy (stejně), na př. o jednohlasné volbě, vtiskuje se mu význam, který mu podle jeho složení nenáleží, který se dá vyložiti leda vlivem něm. slova einstimmig (einstimmige Wahl) a který je tedy chybný a nesprávný.
Uvažujme tedy o tom, je-li správné mínění, že slovo jednohlasný může podle svého složení znamenati skutečně jen to, co má jeden hlas, a je-li skutečně nutno vykládati jeho význam ‚souhlasný‘ vlivem cizím, či je-li možno hledati původ tohoto významu v podstatě slova samého a tedy na půdě domácí. Je věc dobře známá, že se číslovky jeden užívá často nejen k vyjádření počtu, na př. »mám jeden klobouk« (ne dva), nýbrž i k vyjádření totožnosti. Řeknu-li »mám pořád jeden klobouk«, jde tu zřetelně stále ještě o význam číselný (= jen jeden), ale slovem pořád naznačuji, že srovnávám stav nynější se stavem předešlým, čímž výraz jeden nabývá významu »týž«; říkáme-li, že bydlíme (na př. já, bratr i přítel) v jednom domě, znamená slovo jeden stále ještě počet (jde skutečně o jeden dům, ne o dva), ale možnost srovnávati po té stránce sebe s bratrem i s přítelem dodává slovu jeden zase významu totožnosti, kterého by nemělo, kdybych mluvil jen o sobě nebo jen o bratru atd. (na př. bratr bydlí v jednom domě). Odtud se tento význam totožnosti přenáší za stejných podmínek i na případy jiné, třeba se s těmito dosud uvedenými úplně nekryjí. Říkáme-li na př. »měli jsme s bratrem jedno přání«, má tu číslovka jeden zase význam totožnosti, protože srovnávám zase sebe s bratrem, ale význam číselný už vlastně nemá, protože já mám přání své a bratr také své a jde tu tedy o přání dvě, nikoli jedno; proto také nelze tu mluviti přesně o totožnosti, jako v případech dřívějších, nýbrž jen o dokonalé shodě. Užití číslovky jeden je umožněno v tomto případě tím, že si představujeme přání abstraktně, že máme na mysli jen jeho obsah a nikoli individuum, které je chová, a že se nám tedy přání jeví jako majetek společný a tedy jeden. K výrazům tohoto způsobu druží se konečně některá podobná rčení, v nichž se však význam shody vyvinul způsobem poněkud jiným. Je to na př. rčení jedněmi ústy Boha chváliti, kde význam shody vznikl metaforickým přenesením celého výrazu jedněmi ústy, založeným na původním přirovnání »chváliti B. jako jedněmi ústy«; tím se ovšem i význam slova jeden odchýlil od významu čistě číselného, který je ve větě »člověk má dvě uši a jedna ústa«.
[102]Způsob vyjadřovati číslovkou jeden dokonalou shodu při větším počtu předmětů je obvyklý ve všech jazycích a častý ovšem i u nás za všech dob našeho jazykového vývoje. Na př.: jedné biechu (= byli) všitci vóle Alx. V. 378; přietel pravý nenie jiného nežli jedna duše ve dvú cělú (= ve dvou tělech) Tkadl. 23b; (Ciborea byla) leč bylo v noci, leč ve dne, zavše (= stejně) smutna, mysli jedné Jid. 263; v jednotě počěchu bydliti (= počali žíti) jako jednu duši a jedno srdce majíce Živ. Otc. 16 b; dvě ženě jedno jmě máta Ev. Mat. 392 b (= každá své, ale obě stejné); oba jeden sen pověděšta (= pověděli) Živ. Otc. 19 b; slova proroků těch jedněmi ústy předpovídají dobré věci králi 2 Par. 18, 12 (a č.); a tak posud: dva dobří známí, jeden smysl, jedna duše sedí spolu Štěpánek, Div. 7, 132; cit života máme všichni jeden Havl., Sp. 3, 54; my (Rusové) jsme jednoho původu s Němci t. 2, 119; jsou s naší Markytou jednoho stáří Němc. 4, 282; všecko jeden plat t. 3, 200; uslyšíte od nejmenšího do největšího jednu řeč Čelak. v Č. včele 1834, 178 b (= ode všech); všudy jeden křik, hrabě Vladimír že přijel Klicp., Alm. 1828, 197; jděte jedním krokem t. 108; »Není možná«, zvolali jsme jedním hrdlem Tyl, Kusy 2, 297 atd.; pod. říkáme, že ti lidé byli jednoho věku, že měli jednu řeč, jeden osud, jednu postavu, že umřeli jednou smrtí a v jednu hodinu, že zpívali všechno jednou notou, že matka s dcerou měly jedny oči, že všechny knihy měly jeden hřbet a všechny látky jednu barvu atd.
Ve všech těchto a podobných případech ustupuje tedy představa počtu (1) do pozadí a v popředí se ocítá představa shody, stejnosti, jednotnosti, nehledíc na počet předmětů slovem jeden určených. Ke kolisi obou významů zpravidla nedochází proto, že představa shody je podmíněna vždycky větším počtem případů než jeden (ať najednou či po sobě) a představou věci takové, která nemůže býti majetkem společným, nýbrž přísluší každému jednotlivci nebo jednotlivému případu zvláště. Proto na př. ve větě »mám jedno přání« může jíti jen o význam číselný (= jedno přání, ne dvě), ve větě »máme oba jedno přání« jen o význam shody; ve větě »ten člověk má jednu ruku« znamená jeden počet, ale ve větě »já mám s bratrem jednu ruku« nebylo by možno rozuměti (kdyby se tak někdo vyjádřil) slovu jeden jinak než ve významu shody, stejnou ruku, na př. co do míry, písma atd. (nemohli bychom však říci v témže smyslu »já mám s bratrem jeden klobouk«, nýbrž toliko »stejný klobouk«, protože je tu možná představa majetku společného); [103]z téhož důvodu není možno pokládati za číslovku slovo jeden ani ve větě »chválili Boha jedněmi ústy«. Představa mnohosti při významu shody může býti dána i jen okolnostmi, říkáme-li na př. »to je jedna lež« a máme-li na mysli nejen výrok právě učiněný, nýbrž i výrok (nebo výroky) dřívější; tímto způsobem je dán a stabilisován význam shody i ve výraze »to je jedno«. Výrazů tohoto způsobu jako jeden duch (ve všech), jedna mysl (při všem) užívá se ve větě často buď ke kvalifikování předmětů, osob a věcí, tedy jako přívlastku (neshodného), na př. lidé jednoho ducha (ti lidé jsou jednoho ducha), anebo ke kvalifikování dějů, tedy jako příslovečného určení, na př. jednali (všichni) z jedné mysli, v jedné mysli a p. Objeví-li se potřeba vyjádřiti to, co bylo v těchto příkladech vysloveno tvarem neshodného přívlastku anebo přísl. určení, formou příd. jména, vznikne ze složeného výrazu jedné mysli (z jedné mysli) složené přídavné jméno tvaru jednomyslný — právě tak, jako se výrazy člověk tvrdé hlavy, jednati z dobré vůle mění ve výrazy člověk tvrdohlavý, skutek dobrovolný; lidé, kteří jsou jednoho ducha, slovou tedy lidé jednodušní (abyste jednostejného smyslu byli, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce Kral., Filip. 2, 2), jednání pak plynoucí z jedné mysli všech slove skutek jednomyslný (když chválí Boha z jednomyslné poddanosti vaší v evangeliu Kristovu t., 2, Kor. 9, 13).
Jsou pak v jazyce dvoje složeniny s jedno-, jedny, v nichž má jedno- význam pouze číselný, na př. jedno-oký (= kdo má jen jedno oko), druhé, v nichž má jedno- význam shody, stejnosti, jednotnosti, na př. jedno-myslný (= stejné mysli, ze stejné mysli). Ale vzájemný významový poměr mezi oběma skupinami těchto přídavných jmen vyvíjí se poněkud jinak než mezi oběma skupinami složených výrazů, na nichž se zakládají. Je-li možno rozlišovati významově výrazy to sukno má (sing.) jednu barvu a ta sukna mají (plur.) jednu barvu v tom smyslu, že v prvním jde o význam číselný, v druhém o význam shody (zřetelně by se význam číselný v plur. musil vyjádřiti na př. formou: ta sukna mají po jedné barvě a p.), je těžko žádati, aby se v témže smyslu lišil význam příd. jména jednobarevný v čísle jedn., na př. jednobarevné sukno, od významu v čísle množ., na př. jednobarevná sukna. Povaha příd. jména jednobarevný jakožto slova vede k tomu, aby jeho význam byl v obou číslech týž. Proto se význam složeného adjektiva zpravidla stabilisuje v jednom určitém smyslu bez ohledu na to, může-li míti syntakticky složený výraz, který mu odpovídá, podle různé souvislosti význam dvojí čili [104]nic. O stabilisaci rozhoduje především zřetel, který z obou významů, ve skutečnosti (aneb v teorii) možných, je jakožto kvalifikace výraznější a tím i potřebnější. Příd. jméno jednoruký mohlo by míti v teorii i význam číselný, na př. v sing. »ten, kdo má jen jednu ruku«, i význam shodový, na př. v plur. »ti, kdo mají shodné ruce« (srov.: ti jsou jedna ruka; jednoručně stč. = svorně); ale protože vlastnost první je výraznější, markantnější (proti normální dvourukosti), znamená příd. jméno jednoruký vždycky (v sing. i plur.) jen vlastnost toho, kdo má jen jednu ruku. Příd. jméno jednoústný n. jednoústý mohlo by znamenati i chválu vycházející z jedněch úst i (při podmětě množ.) chválu vycházející ze všech úst shodně, ale protože zase tato vlastnost je význačnější a potřebuje spíše zvláštního označení než ona, znamená příd. jméno jednoústný, kde se ho užívá (na př. v polštině, u nás jen v slovnících), jen »shodný, ze všech úst stejně znějící«; příd. jméno jednomyslný béře se jen ve významu shodovém, (protože v čísle jednotném, o něž by se mohlo opírati pojetí číselné, je charakterisování v tomto smyslu (na př. člověk jednomyslný, rozhodl se jednomyslně) absurdní. Toto ustalování významu složenin s jedno- směrem tím neb oním souvisí také s významem druhého členu, t. j. s tím, vyjadřuje-li představu, která se vyskytuje často s udáním počtu čili nic. Přídavná jména jednodenní, jednoroční, jednoletý mají dnes vždycky význam číselný (nikdy neznamenají ‚z téhož dne co jiný‘), protože slova den, rok, léto vyjadřují jednotky, jimiž počítáme a při nichž se zpravidla vybaví představa počtu. Proto také, je-li druhým členem složeniny substantivum významu konkrétního, bývá jedno- zpravidla významu číselného, je-li druhým členem substantivum vyjadřující pojem abstraktní, který si lze mysliti i mimo nositele a tedy jednotně, bývá jedno- významu shodového; proto složeniny jako jednokvětý, jednolistý, jednoramenný, jednosemenný a p. označují to, co má jen jeden květ atd., kdežto složeniny jako jednomyslný, jednokrevný, jednověrný atd. znamenají ty, kdož mají stejnou mysl atd. Někdy působí na význam složeného adjektiva i představa přidružená: jednostranný (u Jungmanna ještě s významem »téžestranný, stejnosměrný«) se ustálilo s významem číselným vlivem opaku vyjádřeného slovem všestranný; a rovněž tak jednotvárný, které Jungmannovi znamená conformis, nabylo působením oposita mnohotvárný významu uniformis atd. Přídavné jméno jednospřežný ustálilo se častým spojováním se slovem vůz jen ve významu »einspännig« (se spřežením o jednom koni), kdežto příd. [105]jméno jednosvorný, které je složeno způsobem zcela analogickým (svor = spřežení, smečka) a jehož bylo původně asi nejčastěji užíváno o koních z téhož spřežení (o psech z téže smečky), tedy stejně pospolu běžících, nabylo významu shody, který má podnes atd. A tak se ustálil podle míry kvalifikační výraznosti i u jiných příd. jmen, jejichž význam by bylo možno vykládati per analogiam buď ve významu číselném anebo shodovém, jen význam ten nebo onen: jednojmenný, u něhož Jgm. uvádí ještě oba možné významy (= mající 1. jen jedno jméno, 2. stejné jméno), má dnes jen význam číselný a stejně na př. jednobarevný (látka), jednojazyčný (text) a j.; význam druhý (kde je možný) právě proto, že je málo výrazný a tedy v praxi málo užívaný, buď se ani nevyvíjí (jako u slova jednomyslný význam číselný) anebo zaniká a vyjadřuje se jinak (soujmenný, stejnobarevný a pod.).
Se stanoviska tohoto přirozeného výběru, který se projevuje v řeči jako v přírodě, musíme se dívati i na slovo jednohlasný a jeho inkriminovaný význam souhlasnosti. Především můžeme s dobrým svědomím zamítnouti podezření, že se tento význam slova jednohlasný vyvinul vlivem něm. slova einstimmig. I když slovo jednohlasný vzniklo teprve na sklonku 18. stol., vzniklo v tomto svém významu cestou zcela legální, neboť se zakládá jako jiné složeniny téhož způsobu na syntakticky složeném výraze domácím, který už sám je nositelem toho významu. Šlo-li o to, vyjádřiti dokonalou shodu několika hlasů, užívalo se k tomu odedávna a užívá se dosud příslovečného výrazu jedním hlasem (v jeden hlas); na př.: (zemané) křiku (= vzkřikli) všichni jedním hlasem Dal C 8 a; vecechu (= řekli) oni (služebníci královi) jedniem hlasem Gesta Bř. 43 b; takže jsme všichni jedním hlasem zvolali Štěpánek, Div. 3, 14; dvořané počali jedním hlasem volat Němc., Sp. 5, 8; »Přátelé!«, zvolali ti před domem jedním hlasem Zeyer, Sp. 13, 120 a t. č. Je to výraz původu metaforického (jako volali jedněmi ústy), kde tertium comparationis je jednotnost, která množství hlasů souhlasně zvučících činí podobným hlasu jedinému. Kolisi významu, o nějž tu jde, s významem číselným (jedním hlasem, ne několika), je tu zabráněno jako v případech dřívějších jednak mnohostí případů (zde podmětů), jednak nemožností pokládati hlas za společný majetek několika podmětů, nýbrž za výkon každého jednotlivce zvlášť. Z takovýchto rčení, původně metaforických, šíří se výraz jeden hlas s významem shody mnoha hlasů i do jiných rčení, kde jsou stejné podmínky; na př.: byl po vsi jeden hlas Němc. [106]Sp. 3, 84 (kde je mnohost vyjádřena výrazem po vsi); v Podskalí šel jeden hlas Stroupež., Z Prahy 13. V tomto spojení (byl, šel a p.) se výraz jeden hlas v tomto významě (= shodný úsudek) skoro ustaluje i bez označení plurálnosti, na př.: o její kráse a dobrotě byl jeden hlas Zeyer, Sp. 30, 264. Ani v tomto případě nebude výraz jeden hlas sváděti k pojetí číselnému; brání tomu jednak jeho časté užívání ve významu shodovém, jednak zase absurdnost pojímání číselného, neboť úsudek jednoho jediného hlasu stál by sotva za zmínku. Není tedy žádného důvodu, abychom vysvětlení shodového významu složeného adj. jednohlasný a jeho vzor hledali v slově německém, když máme jeho výklad zcela přirozený ve výraze českém docela běžném. Ani pouhý popud k utvoření není třeba hledati v něm. einstimmig jednak proto, že popud můžeme viděti i zde jako u jiných složenin ve spontánní potřebě míti vedle výrazu příslovečného (volati jedním hlasem) výraz přívlastkový (volání jednohlasné), jednak z toho důvodu, že složeninu jednohlasný v tom významu, o nějž nám tu jde, nalézáme i v jiných slovanských jazycích, kde o vlivu němčiny nemůže býti ani řeči. Z jazyka církevně-slovanského, kde už se příd. jméno jedino-glas’n’ vyskytuje jako překlad (ne pouhá tvarová napodobenina) řeckého homofónos n. symfónos, lat. consentaneus (= souhlasný), přešlo toto slovo do ruštiny, která užívá příd. jména jedinoglasnyj v témž významu co my (jedinoglasnoje pěnie, jedinoglasnoje rěšenie), i do srbochorvátštiny, kde se slova jednoglasan (= jedinoglasan) užívá rovněž na označení shodného volání (zpěvu a p.) mnoha hlasů nebo souhlasného usnesení, volání, učení atd. Také pol. jednogłośny znamená zpravidla buď shodný zvuk (jednogłośne »wiwat«) anebo shodné smýšlení (jednogłośne zda-nie) a stejně i luž.-srb. jadnogłosny. Je to tedy v tomto významu nejen slovo dobře české, nýbrž i slovanské, a jeho podoba s něm. einstimmig nemůže tedy dokazovati víc, než že v různých jazycích vznikala za stejných podmínek slova podobná.
Pokud jde o výklad rozličných významů, které má slovo jednohlasný (jednohlasně) ve spojení s různými výrazy jmennými nebo slovesnými, je arci nutno vycházeti od významu, který má syntaktický výraz základní jedním hlasem (volati, křičeti a p.), t. j. od významu konkretního, zvukového; jednohlasné je tedy především to, co je sice mnohohlasné (co vychází z hrdel mnoha jednotlivců), ale co zní tak, jako by to byl hlas jen jeden; na př. jednohlasný křik, zpěv a p. Významy další, které má slovo jednohlasný, vyvinuly se už pak na složenině samé; [107]jednohlasná odpověď je především zase souhrn odpovědí, které zní (zvukově, akusticky) z několika úst stejně, ale tím samým takových odpovědí, které mají týž obsah věcný, a jsou tedy i projevem stejného smýšlení. Proto lze pak užívati přeneseně slova jednohlasný i tam, kde jde o jiný (shodný) projev než ústní, hlasitý, na př. o jednohlasném svědectví třeba jen písemně dochovaném, jako v dokladě z Palackého v ČČM. 1828 uvedeném zpředu. To platí také o podobných případech jiných, na př. o volení, usnášení, rozhodování a p.: při volbě aklamací, jako v dokladě z ČČM. 1827 (jednohlasným oustním volením), jde ještě o projev shody zvukové, akustické, která je ovšem i výrazem shody věcné, myšlenkové; při změně způsobu volby, na př. při »hlasování« písemném (lístky) a p., výraz označující způsob volby (volení jednohlasné) se podržuje, ale znamená pak už jen volbu takovou, jako je zvolení jednohlasnou aklamací, t. j. volbu naprosto jednotnou, shodnou, jednomyslnou. To je vývoj významu zcela přirozený a obyčejný a bylo by zajisté velmi nerozumné brániti v něm jazyku a dovolovati výraz jednohlasná volba jen, když jde o volení ústní; neboť pak by se musily zakázati i výrazy hlasovati, hlas a p., volí-li se jinak než aklamací. Stejné posunutí významu je ostatně možno pozorovati i na výraze syntakticky složeném, čteme-li na př.: všichni putující malíři jedním hlasem dosvědčují Polák v Dobroslavu 1821, 4, 10, nebo dokonce: v Bologně byl (Mozart) jedním hlasem za spoluouda filharmonické akademie vyvolen Hyllos 1820, 2, 123 b. Tyto příklady, ač řídké, jsou přece tím zajímavé, že ukazují zase, jak s výrazy jedním hlasem, jednohlasně srůstá časem představa shody, zatlačujíc do pozadí význam číselný.
V tom je už do jisté míry obsaženo i vysvětlení, proč se příd. jméno jednohlasný s významem shodovým (= všemi hlasy shodně) nemate s příd. jménem jednohlasný s významem číselným (= jen jedním hlasem) právě tak možným, a odpověď na brusičskou námitku, že by užívání příd. jména jednohlasný ve významu shodovém mohlo způsobovati nezřetelnost, zdali se na př. jednohlasnou volbou má rozuměti zvolení všemi hlasy či toliko jediným. Na tuto námitku by bylo arci možno odpověděti, že by stejnou výtku bylo možno učiniti německému einstimmig (einhellig), italskému unisono, i všem těm slovanským složeninám tvaru jednohlasný uvedeným výše; ale s větším užitkem bude, objasníme-li, proč k tomuto matení významů nedochází ani jinde ani u nás. Příčina je v tom, co bylo po[108]věděno výše o poměru obojího, v teorii možného významu výrazů složených se slovem jeden (syntaktických i jednoslovných) vůbec a o výraze jedním hlasem, na němž se adj. jednohlasný zakládá, zvlášť. Jako výrazu jedním hlasem, tak se i složeniny jednohlasný užívá nejčastěji v takových spojeních, kde rozuměti příd. jménu jednohlasný (z něhož bere svůj význam i příslovce jednohlasně) ve významu číselném není možno. Jsou to především všechny výrazy, kde se slovem hlas míní votum, jako jednohlasná volba, jednohlasné usnesení a pod., které již samy sebou předpokládají pluralitu podmětů a vylučují možnost rozuměti slovu jednohlasný (a rovněž i příslovci jednohlasně ve výrazech obdobných) ve smyslu číselném, Říká-li se, že byl jednohlasně zvolen, o někom, kdo dostal při volbě jen jeden hlas, je to arci jen žert, protože každý ví, že jedním hlasem není možná nikoho volit ani zvolit.[2] To platí i o jiných výrazech, kde je možno anebo nutno rozuměti slovu hlas ve smyslu akustickém, na př. jednohlasná odpověď, jednohlasné svědectví, jednohlasné volání, jednohlasný zpěv, je-li mnohost podmětů přímo vyjádřena anebo ze souvislosti neb situace patrná, jako na př. ve výrazech jednohlasná odpověď všech, jednohlasné aha! se vymklo po celém divadle, a přeneseně: jednohlasný úsudek veřejnosti atd. (a ovšem i ve výrazech jednohlasně volali, jednohlasně odpověděli, dosvědčili atd.). Ale ani v takových případech, kde není mnohost vyjádřena a kde by tedy nebylo této nutnosti rozuměti slovu jeden ve významu shodovém, na př. ve větách »z dálky bylo slyšeti jednohlasný zpěv, ze zástupu se ozval jednohlasný výkřik, jednohlasná odpověď, proti tomu bylo jednohlasně namítnuto« a p., nebudeme nakloněni rozuměti slovu jednohlasný (jednohlasně) ve významu číselném = jen jedním hlasem, jednak proto, že jsme zvyklí z velmi hojných případů dříve uvedených rozuměti mu ve významu shodovém, jednak z té příčiny, že vlastnost, která nás při volání, odpovídání atd. frapuje a pro niž tedy hledáme výraz, není to, že někdo zpíval, zvolal, odpověděl atd. jen jedním hlasem (a ne dvěma) — kvalifikace v své samozřejmosti zase absurdní —, nýbrž to faktum, že volali, odpovídali atd. mnozí, ale tak shodně, že to znělo jako hlas jediný. Proto pak i tam, kde je výrazu jednohlasný užito absolutně, cítíme v něm význam shodový: jednohlasný zpěv jako termín o sobě znamená v hudbě zpravidla sborový zpěv [109]homofonní (unisono), nikoli zpěv sólový; jednohlasnost (na př. půvaby jednohlasnosti, jako v uvedeném výše dokladu z Zieglera) dokonalou shodu všech hlasů, harmonii a p.
Z toho ze všeho je tedy vidět, že význam, který se u slova jednohlasný přirozeně vyvinul, v němž se ho zpravidla užívá a který se stanoviska skutečného usu a praxe spisovné můžeme pokládati za jeho význam vlastní, je význam shody, »všemi hlasy stejně«, nikoli význam číselný »jen jedním hlasem«, který se mu podkládá buď teoretickým etymologisováním anebo novým skládáním ad hoc a který je sice možný, ale neusuální tak, jako na př. význam shody u jednobarevný anebo význam číselný u jednotvárný.[3] V tomto významu se vyskytne slovo jednohlasný leda jako lexikální výklad cizího slova anebo jako výraz odborný uměle utvořený, ale ze skutečné a běžné praxe je doložiti nedovedu a pochybuji, že by se touto cestou jeho usuálnost dala vůbec prokázati. Není tomu tak jen u nás; i jinde, kde se slova jednohlasný užívá, bývá ho ve významu číselném užito jen velmi zřídka, a to většinou jen v odborné terminologii: polské jednogłosny se vyskytuje někdy místo obyčejného samogłoskowy, a i to zřídka; vedle staršího a obyčejného jedinoglasnyj (= ve všech hlasech shodný) má ruština novější složeninu odnoglasnyj n. odnogolosnyj, ale podle Dal’e jen jako termín gramatický (= monofthong) nebo musikální (bez doprovodu); slovník záhřebský slovo jednoglasan ve významu číselném vůbec nezná. Podobné odborné názvy zaváděné u nás, na př. Jungmannovo jednohlasí = monolog (1820 Slsn. LXXVII), Thamova jednohláska = Einlauter, Zvonařův jednohlas = das Solo (Kott 6, 501) a p., se neujaly. Uvádí-li tedy kdo zmatek v užívání slova jednohlasný, jsou to právě brusiči, vnucují-li mu suchým etymologisováním význam, který mu nesluší ani podle původu ani podle praxe.
Zbývá už jen poslední námitka, že totiž slovo jednohlasný ve významu shody je zbytečné, protože pro to, co vyjadřuje, máme prý již starší výraz v slově jednomyslný. Že zbytečnost sama o sobě není ještě důvodem, abychom se některého výrazu zbavovali anebo se mu vyhýbali, o tom se stala zmínka v NŘ. již několikrát. Zby[110]tečnost je výtkou podstatnou jen tenkrát, jde-li o výraz cizí anebo jeho napodobeninu, který se zavádí do vlastního jazyka z neznalosti výrazu domácího. Toho u slova jednohlasný ovšem není, neboť jeho kořeny jsou v půdě domácí. Ale výtka zbytečnosti se prýští v brusičské praxi velmi často z nedostatku smyslu pro vývoj řeči a její potřeby vůbec a pro požadavky individuálně žádoucího výrazu zvlášť (v. NŘ. 2, 70). To platí i o slově jednohlasný, o němž je přece těžko tvrditi, že se dá slovem jednomyslný prostě nahradit. Tam, kde běží o jeho význam základní, akustický, to nejde vůbec; jednohlasný výkřik, jednohlasný zpěv nebude nikdo nazývati jednomyslným. Záměna obou výrazů by byla možná leda v takových případech, kde je význam slova jednohlasný přenesen na obsah projevu, na př. mluví-li se o jednohlasné volbě, jednohlasném usnesení a p. Ale ani v takových případech se výrazy jednohlasný a jednomyslný nekryjí významem tak, abychom mohli říci, že se bez jednoho z nich obejdeme: příd. jméno jednomyslný nevyjadřuje nic víc, než že při volbě, při usnášení a p. byla jednota myslí, názorů, ale chce-li kdo vyjádřiti, že výsledku volby, usnesení a p. bylo dosaženo jednotou názorů také skutečně projevenou, na př. hlasováním a p., není možno mu zakazovati, aby neužil k tomu slova jednohlasný, které i tuto stránku jednotnosti a shody vyjadřuje. Z významu slova jednomyslný se arci domýšlíme, že shoda názorů došla výrazu slovem nebo písmem a p., ale slovo jednohlasný to přímo vyjadřuje; v tom je jeho plus proti slovu jednomyslný a jeho vlastní hodnota vedle něho. O zbytečnosti tedy ani v tomto významu nemůže býti řeči. Kdyby se už o zbytečnosti při slově jednohlasný mělo mluviti, mohla by se tato vlastnost vztahovati právě naopak leda zase na ten význam, v němž brusiči pokládají slovo jednohlasný za slovo dobré a patrně i potřebné, t. j. na význam »jen jedním hlasem«. Patrným důkazem jeho zbytečnosti jest, že se ho v tomto významu v skutečné praxi jazykové hrubě neužívá a neužívalo.
[1] Lexikálně se objevuje v nč. slovo jednohlasný po prvé v 2. vydání německo-českého slovníku Thamova (1799). První vydání Thama (1788) ani česko-německo-latinský slovník Tomsův (1791) slovo jednohlasný ještě neuvádějí.
[2] Podle Slovníku petrohradské Akademie říkají také Rusové ironicky on izbran jedinoglasno, t. j. odnim toľko golosom, zaballotirovan (= nezvolen).
[3] Je možný ještě třetí význam slova jednohlasný, v němž jde sice také o výraz shody, ale ne shody většího počtu podmětů, současné, nýbrž shody většího počtu případů, postupné, t. j. o výraz řady zvuků za sebou, které jsou tak shodné, že tvoří takřka jeden nepřetržitý hlas. Ale tento význam, který by bylo lze vyjádřiti slovem monotonní a který znám jen z jednoho dokladu, Jungmannova v Atale 31: lesina rozléhala se od zpěvu jednohlasného křepelek (v orig. monotone), se neujal a slovo jednohlasný bylo v tomto významu nahrazeno metonymicky užitým slovem jednotvárný.
Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 4, s. 97-110
Předchozí Zlatá neděle
Následující Skaná nit
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1