Malaga

[Hovorna]

(pdf)

-

(F. B.) Před koncovkou -ský se hlásky k, ch, h měkčí v č, š, ž, na př. Řek — řečský (smíš. řecký), Vlach — vlašský, Praha — pražský. Tak se má měniti podle mluvnické teorie i g, které je předchůdce dnešního h; proto píšeme Riga — rižský, Kongo — konžský a p. Podle toho by mělo ovšem zníti k subst. Malaga příd. jméno malažský. — Pro skloňování ženských jmen jako Mářa, Máša atd. platí zásada, kterou se skloňování podstatných jmen v živém jazyce řídí vůbec: podstatná jména se řadí k tomu skloňovacímu typu (vzoru), kam je odkazuje jejich tvar nominativní. Podstatná jména jako Máša a p. se končí na -a a pro taková (ženská) podstatná jména má čeština jediný vzor, totiž »žena«. Proto se v Čechách v jazyce lidovém i spisovném skloňuje 2. p. od Máři, 3. p. k Máře, 4. p. Mářu atd. Na Moravě, kde mají pro ženská podst. jména na -a vzory dva, totiž žena a duša, řadí se tato substantiva, majíce před koncovým -a souhlásku měkkou, ke vzoru duša a skloňují se ve shodě s ním 2. p. od Máře, 3. p. k Máři, 4. p. Mářu atd. To platí i o mužských jménech jako Píša a p., které se skloňují v Čechách podle vzoru sluha, na Moravě podle súdca. To je způsob skloňování nejen přirozený, nýbrž i v Čechách odedávna ustálený. Tvary »od Máře, od Píše« jsou strojené (nikdo neříká: od naší Káče, nýbrž Káči, řekni to vaší Káče); je to provincialismus, kterého je třeba v spis. jazyku se varovati jako provincialismů (zvl. tvarových) vůbec. Psáti 2. p. Mářy (podle ženy) nemá smyslu; dnešní jazyk má jen jedno i, které píšeme po tvrdých souhláskách písmenem y, po měkkých i, po obojetných podle analogie dílem i, dílem y; v slovech jako Máša, Mářa a p. je předcházející souhláska měkká, proto podle zásad českého pravopisu píšeme 2. p. Máři, Máši atd. Toho důvodu ovšem není v slově skizza, jednak proto, že cizí c je hláska neměkká (plac — placu), jednak i z té příčiny, že se ani grafika cizího slova (-zz-) nevzpírá tomu, abychom zde i jinde (jako u slov Custozza, Carranza a p.) nepsali v 2. p. skizzy, Custozzy, Carranzy atd.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 3, s. 92

Předchozí Lza, budějovická silnice

Následující Mlíti