Stavěti, staviti I.

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Není mnoho sloves, která by se tak často zaměňovala, jako stavěti a staviti. A přece je rozdíl mezi oběma, co se významu týká, dosti veliký, zejména v tom, že stavěti je sloveso nedokonavé (tedy bud. č. na př. »budeme stavěti dům«), staviti dokonavé (bud. č. na př. »stavíme se u vás«). Matení tvarů těchto sloves, které zčásti pochází z doby dosti staré, je pochopitelné; je to postup, jak uvidíme, docela přirozený, ale spisovný jazyk se mu brání již z potřeby rozlišovati, pokud možno, různé významy, na jichž vyjadřování obě slova vznikla.

Tvarový rozdíl mezi staviti a stavěti je v základě týž, co mezi vrátiti a vraceti, překaziti a překážeti: vedle slovesa podle 4. tř., které ve složenině obyčejně a někdy i v tvaru nesloženém je dokonavé, je sloveso podle tř. 5. (vzoru sázeti, stč. sázěti) s videm nedokonavým. Rozdíl je v tom, že staviti i stavěti má kořennou samohlásku stejnou (krátké a) a že i souhláska za ní (v) je v obou tvarech táž, kdežto vrátiti má t, vraceti c (z tj). Takováto slovesa 5. tř. totiž jsou utvořena odvozovací příponou -ja-, která se již v staré češtině přehlasovala ve většině tvarů v -jě-, -je-, a jejíž j s některými souhláskami utvořilo hlásky jiné (vrátiti — vraceti, překaziti — překážeti), za jinými však zaniklo (pokaliti — pokáleti, staviti — stavěti, zkropiti — zkrápěti a j.). Předhistorické české tvary slovesa stavěti z doby před přehláskou byly stavjati (cslov. stavljati, sloven. stavať, staväť), přít. č. stavjaju, stavjaješ, stavjajú, stavján, stavjal, stavjali atd.; tvary přít. č. po stažení -aje- v -á- (bylo-li před přehláskou) stavjaju, stavjáš (staviáš), stavjáme, stavjajú; přehláskou vznikly tvary, jež známe [2]ze staročeských památek: stavěju (později stavěji, pak staviem), stavieš, stavějú (stavějí), stavěti, stavěli (a podle toho i stavěl, stavěla atd. m. očekávaného stavjal, staval), stavěni (a podle toho pak i stavěn, stavěna m. stavján, staván; ojedinělé doklady tohoto tvaru jsou ještě v staré češtině, v. Gebauer Hist. ml. 3, 2, 342), stavěnie. Proti přít. tvarům stavěju (staviem), stavieš, … stavějú byly k slovesu staviti stč. tvary stavju (stavím), stavíš, … stavie, tedy tvary, které při různosti ostatních tvarů různily obě slovesa i v přít. č.; když však zúžením starého ie v í bývalé staviem, stavieš … splynulo zněním se stavím, stavíš …, otevřela se cesta, po které jazyk dospíval k matení tvarů obou sloves vůbec. Vlastně i opakovací tvar na -vati by byl mohl pomáhati k matení obou sloves, protože od stavěti i od staviti by byl zněl již v staré době stejně, t. stavievati (později stavívati), na př. »Římané stavívali nádherné chrámy, stavívali jsme se v N.«, ale tyto tvary bývaly a jsou i dnes dosti řídké, a k staviti se tvoří raději stavovati.

V 16. stol. a ještě později nalézáme tvary celkem správné, takže se obě slovesa celkem liší od sebe v tvarech, v nichž by se lišiti měla. Tak na př. v Kralické bibli se k slovesu stavěti důsledně píše stavějí, stavěj, stavějme, stavějte, stavěje, stavějíce (stavějící); tak i v složeninách nastavěj, ustavěj, vystavějí, vystavějte (1. Par. 22, 19). Vždy nalézáme náležité tvary v neurč. zp. (stavěti) i v l-ových příčestích (stavěl atd.), u slovesa prostého i složeného. Ale nestejnost je v příčestích trpných a jménech na -ni. Na konci 10. hl. 4. kn. Mojžíšovy se vypravuje o tažení synů Izraelských s truhlou smlouvy Hospodinovy »cestou tří dnů«, na níž také odpočívali a truhlu skládali na zem; proto Kral. bible užívá opakovacích tvarů slovesných: »Když pak počínali jíti s truhlou, říkával Mojžíš … (35). Když pak stavína byla, říkával …« (36). Biblická konkordance počítá tvar stavína k slovesu staviti asi nesprávně. Dokonavé staviti by se sem nehodilo, protože nosiči podle potřeby truhlu stavěli na zem (proto také vulgáta překládá: cum autem deponeretur, ajebat). Také k tomu lze ukázati, že trpné příčestí na př. slovesa postaviti není v bibli Kral. postavín, nýbrž postaven (tak také 1. (= 3.) Král. 6, 19 »aby tam postavena byla truhla smlouvy Hospodinovy«). A stejně jest rozuměti i jiným dokladům příčestí stavín, jež má Jungmann. Tak »to pak světlo stavíno bývá pod nádobu« z výkl. k Mk. 4, 21, »před vládaři a králi stavíni budete« t. 13, 9 (stanete ve vlastním textu evangelia po stč. znamená »státi budete«, ne »postavíte se«). Jinde jsou -n-ové tvary [3]slovesa stavěti a jeho složenin totožné s tvary slovesa staviti, místo očekávaného -ě- v nich nalézáme -e-. Tak »a nebudeť (to zničené město) více staveno« 5. Mojž. 13, 16; k slovesu ustavěti, s významem asi dnešního »vystavěti«, v 16. stol. dosti častému, nalézáme Žid. 3, 4 »všeliký dům ustaven bývá od někoho, ten pak, kdož všecky tyto věci ustavěl, Bůh jest«, k časté složenině vystavěti pak vystaven (1. = 3. Král. 3, 2; 5, 3; 1. Par. 22, 19; Ž. 122 = 121, 3; Jer. 31, 38; Ez. 26, 14; Zach. 9, 16). Zvláštní zmínky zasluhuje, že všecky tyto doklady příčestí s -ve- m. očekávaného -vě- mají stavěti v nejčastějším významu »budovati, lat. aedificare«; zdá se tedy, že mluvnický cit překladatelů bratrských lišil stavín (což by dnes asi mělo tvar stavěn) s významem »kladen« (a snad i s významy jinými, jež stavěti mohlo mívati) a staven »budován« (ačkoliv plné důslednosti zde přece není; na př. ve výkladu na Am. 7, 7 čteme o zdi vedle sebe tvary stavena i stavína). Také slovesné jméno, jež v bibli Kral. se objevuje s významem »budování« nebo »budova« a jež bychom očekávali v tvaru stavění, zní vždy stavení (na př. »jest čas boření a čas stavení« Kaz. 3, 3, »vidíš tato tak veliká stavení?« Mk. 13, 2), vystavení Dan. 9, 25.[1]

A s tím se srovnávají i jiné doklady, jež máme po ruce. Již v knihách o sv. Jeronymovi (v rukopise z 2. pol. 14. stol.) čteme o bohatcích, že »vysoká stavenie domová nahoru pozdvihují« 11a, z 15. stol. máme doklady slova stavenie s významem »budování, budova« na př. z prvotisku Troj. kron. z r. 1468 (32a), z listin (Arch. č. 7, 620 z r. 1418, 16, 119 z r. 1449, ovšem v pozdějším opise, 18, 332 z r. 1461), z 16. stol. má doklady již Jungmann a mohli bychom je rozmnožiti, ustavenie (vulg. structurae) má evangeliář Benešův Mk. 13, 1 (stavení Kral.), o zahradě »s domkem udělaným a ustaveným« (o němž před tím jsou tvary »udělati a ustavěti«) čteme r. 1498 v Arch. č. 18, 90, Ba tvary s -ve- m. očekávaného -vě- čteme i s významy jinými. Máme sloveso stavěti se s významem »dodávati si nějakého vzezření«, někdy i bez bližšího určení s významem »stavěti se dobrým, dokonalým«; Chelčický v Síti 152a, 155a dvorné způsoby šlechty nazývá stavením, v Postile 210a mluví o člověku, jenž je chrám boží, v kterém duch boží přebývá, a jenž tedy nemá býti »modlami zastavín«, a dále, že »ty modly mnohé jsú, jimiž chrám srdce lidského zastaven bývá«. A i když jsme si vědomi, že Síť víry [4]a Postilu známe z otisků, že snad Chelčický sám psal a mluvil tato slova jinak, otisky zaručují tvary stavení, zastaven u sloves stavěti se, zastavěti pro 1. čtvrt 16. stol.[2]

Bohužel nemáme podrobného seznamu různých těch tvarů z doby starší a nedovedeme podrobně říci, jak v které době snad žily obojí tvary, původní i jejich obměny, vedle sebe. Ale počátek tohoto měnění tvarů původních, vnikání tvarů slovesa staviti na místo tvarů slušejících slovesu stavěti, je patrně velmi starý a má původ v podobnosti tvarů stavěn — staven, stavění — stavení. Není to ani jediný doklad podobného matení. Sloveso trnouti má týž kořen co trpěti a ztratilo p před n již v době praslovanské. Slovesné jméno slovesa trnúti bylo pův. trpenie (trnutie, objevující se již v 15. st., je novotvar jako na př. oblehnutie v. obleženie), k slovesu trpěti pak znělo trpěnie; ale již v staré češtině se stejným významem se říká trpěnie i trpenie, utrpěnie i utrpenie (Gebauer, Hist. ml. 3, 2, 256 a 293), my říkáme utrpení, strpení, a jen kde tato slova mají ráz silně slovesný, kde silně cítíme jejich souvislost se slovesem trpěti, snese náš mluvnický cit tvary náležité (na př. strpění urážky, utrpění porážky).

Pramenem dalšího matení se staly, jak jsme již řekli, tvary přít. č. A stalo se, co jsme 3, 217 viděli z téže příčiny na slovesech chybiti a chyběti; protože většina tvarů přítomných u obou sloves zní stejně, matou se i tvary, které by stejně zníti neměly, a Čech mluvnicky méně kovaný neví jasně, kdy má říci v 3. os. mn. č. stavějí, kdy staví. A kde člověku správný tvar nevysvitne z vlastního, neuvědomělého citu mluvnického, kde musí správný tvar teprv hledati ať v zásobě svých mluvnických vědomostí či snad v knihách, jsou brány zmatkům otevřeny. A zmatek nezůstává jen na tvarech stavějí — staví, přechází do rozkazovacího způsobu stavěj (-me, -te) — stav (-me, -te), nehledíc ani ku přechodníkům a příčestím (stavěje, -ějíc, -ějíce, -ějící — stavě, -ic, -íce, -ící), bez nichž se již každý obejde. Rejstříky Naší řeči v každém ročníku našly doklady, kde takové nesprávnosti vytýkáme nebo poučujeme, jak se má správně psáti. A zmatek přesahuje i dále: slýcháme v hovoru osob mluvnicky méně vzdělaných věty, v nichž zvláště ve složeninách stojí tvary sta[5]viti, stavil m. správného stavěti, stavěl, 2, 273 jsme vytkli větu »Arab stavěl mne v procházce nabídkou«, kde stavěl znamená »zastavil«, kde tedy v době, kdy se obě slovesa přesně lišívala, jistě bychom čtli zastavil nebo ještě stavil.[3] Obě slovesa se zkrátka matou již takovou měrou, že začínají splývati v sloveso jediné s rozličnými významy i vidy a s rozličnými tvary. Takových zmatků není v krajích na našem východě, kde žijí tvary nepřehlasované; z moravských nářečí uvádí Gebauer III, 2, 243 tvary stavjám, stavjal, stavjat, stavjanje (nelišíme změkčeného v od vj), Slováci říkají stavať nebo staväť, stavanie n. stavänie (= stavení), a to ovšem jsou tvary, které jsou příliš různé od tvarů slovesa stavit, staviť, aby obě slovesa mohla splývati, jako splývají u nás na západě.

Jistě je oprávněna otázka, jak bychom měli psáti; a chceme na ni tedy odpověděti. Snad učiníme nejlépe, rozdělíme-li si látku podle významu, který, jak jsme viděli, již v minulosti měl důležitost v osudech těchto sloves.

1. Při významu budovati nějaký dům (a ovšem i při rčeních obrazných, od této představy vzatých) je tedy správné sloveso stavěti. Přít. č. stavím, — 3. mn. č. stavějí (ne staví), min. č. stavěl. Pochybné tvary jsou snad rozk. zp. s přechodníkem přít. č. Dnes se říká obyčejně stav, stavte, stavme; s prospěchem by jistě bylo, kdybychom s jazykem starým užívali tvarů správných, jimiž bychom i zde lišili sloveso stavěti od slovesa staviti, tedy [6]na př. »nestavějme na písku, stavěj až na jaře« a p. Ale stavěti by asi nebylo jediné sloveso, které zde starý tvar ztratilo (říkáme a dnes i obyčejně psáváme klaň se, zmiz, ne po staru klaněj se, zmizej). Přechodník, který je dnes v obecné mluvě tvar mrtvý, měl by míti tvary staré, stavěje, stavějíce, i příč. stavějící; není proč se jim vyhýbati, ale často se s nimi asi nesetkáme. Přechodník minulý — u nedokonavého slovesa nesloženého ovšem i v staré době jistě málo slýchaný — nemohl by zníti jinak než stavěv.

Příčestí trpné v době starší mívá v tomto významu spíše tvar staven. Nový spisovný jazyk se vrátil asi působením mluvnického vzdělání většího, než bývalo jindy, k tvaru stavěn, jejž doporučují také Pravidla; je to tvar se stanoviště mluvnického správný a dobře bude, podržíme-li jej. Slovesné podst. jm. má dvojí význam, jehož stará doba určitě tvarem nerozlišovala. Pro význam »vystavěná budova, lat. aedificium«, ustálil se již v staré době tvar stavení, který tím spíše může obstáti, že si bez mluvnické úvahy ani nejsme vědomi jeho přímé souvislosti se slovesem stavěti. Vlastní slovesné jméno, vyjadřující děj v jeho postupu, podle trpného příčestí má tvar stavění, jejž ovšem u slovesa nesloženého skoro úplně vytlačil novotvar stavba (s významem děje i dostavěné budovy), vzniklý asi před 100 lety (s významy jinými ovšem by byl tvar stavění, ale i s tím se sotva častěji setkáme). Odvozené sloveso opakovací zní, jak jsme již řekli, stavívati.

Tvary, které doporučujeme, jsou tedy: stavím — stavějí, stav — stavte (stavěj — stavějte), stavěje — stavějíce, stavěv — sta-věvše, stavěn, stavění — stavení (tato ve významu »budova«), stavěti; stavívati. Tyto tvary, jsou ovšem na místě i u všech složenin slovesa stavěti s významem »budovati«, s tou jedinou výjimkou, že opakovacího tvaru ve složeninách nebývá; bývá místo něho tvar opětovací podle 6. tř. (-stavovati), který nabývá vidu prostě nedokonavého (přistavovati, podstavovati, přestavovati a p.). Tak dostavěti, nastavěti (nastavěl jsem mnoho domů, nastavěl jsem se dost), obstavěti (u Jungmanna bez dokladů, slovo neobvyklé), podstavěti (na př. podpěrnou zeď), postavěti (staveními pokrýti, smyšlený doklad u Jungmanna »postavěti dlouhé pole samými baráky«), přestavěti (»škola v Klenčí byla nová, teprve před dvěma roky z gruntu přestavěná« Baar, Paní komisarka, 51), přistavěti (k domu nějaký přístavek, nové domy), prostavěti (peníze, Arch. č. 15, 187 z r. 1436), rozstavěti (dům a nedostavěti), stč. ustavěti (= vystavěti), málo obvyklé vstavěti (Gebauer 3, 2, 342 má ze stč. Života sv. Alžběty, s nepřehlášeným vstaváni m. vstavieni n. vstavěni, doklad »běchu [= [7]byli] kamenní vstupni pro bláto vstaváni«, Jirásek píše ve Zvonu 12, 179 [= Pam. 2, hl. 13] »kaplička … vestavěná r. 1810 do svahu«, ale v Nár. pol. jsme čtli 29. bř. 1924 o městečkách u Amalfi, »která jak vlaštovčí hnízda jsou vstavena do skal«), vystavěti (také s možným významem postaviti přístavek vynikající z původní stavební čáry, na př. ve Wintrových Obrazech 1, 384), zastavěti (stavbou zakrýti; »hleďte, abyste toho vokna nezastavěli« Arch. č. 13, 259 z r. 1510). Vid těchto sloves je vesměs končicí, někde hromadně končicí (»nastavěl jsem domů« a p.).

V těchto složeninách slýcháme a někdy i čítáme dosti chyb, jako že si někdo vystavil dům, že má rozestavený dům a p. S jedinou výjimkou všecky složeniny s významem budování nějakého stavení mají podle starého jazyka míti tvary slovesa stavěti. Tou jedinou výjimkou je sloveso postaviti (na př. již u Dalimila 1, 13 »postavímy věži sobě«, ne postaviemy), a tato výjimka asi zejména pomáhala při vzniku matenice sloves stavěti a staviti ve složeninách. Správně tedy říkáme »postavil si dům, dům byl postaven« a nikdo snad neřekne ani nenapíše postavěl, postavěn. Tato výjimka má významový základ ten, že při slovese postaviti se nepomýšlelo na stavbu jako na konečný výsledek delšího výkonu stavění, nýbrž prostě na vytvoření stavby. Na př. Bratří překládají Mark. 14, 58 »ve třech dnech jiný (chrám) ne rukou udělaný postavím« (s variantou »vzdělám« Jan 2, 19).[4]

2. Jiné významy slovesa »stavěti« mají ovšem týž významový základ co totéž sloveso s významem »budovati«: činiti, aby něco stálo. Význam »budovati« je vlastně zúžení tohoto významu základního. Vid slovesný i zde je nedokonavý a je přirozené, že očekáváme i tytéž tvary. Vlastně bychom byli měli začíti se slovesem tohoto obecnějšího významu, anebo vůbec nečiniti mezi obojími významy rozdílu; ale snad jsou doklady s významem »budovati« životnější, protože to je význam nejčastější a nejurčitější.

Patří sem stavěti s častým významem umisťovati něco někde stojmo. »Aniž rozsvěcují svíce a stavějí jí pod kbelec, ale na svícen« Mt. 5, 15; »kluk staví kuželky«; »Bartoš stavěl před pana principála džbánek za džbánkem« Baar, Osmačtyřicátníci 343. I zde tedy stavěn, stavění, stavěje atd.; opakovací tvar stavívati. [8]I složeniny jsou, třebas řídké: »nastavěli jste mi do cesty samé překážky« (nebo s významovým odstínem, v němž by převládala nikoli představa jednotlivých těch překážek, nýbrž představa jejich množství, »nastavěli jste mi do cesty překážek«).

Někdy se jazyk kolísá mezi obojími slovesy, se zřejmým rozdílem vidovým (doklady znám ovšem jen z lidové mluvy, protože jde o výkony všedního života). Chceme-li naznačiti prostě, že výkon byl proveden, užijeme složeniny se staviti, na příklad »hospodyně odstavila hrnce od ohně, rozestavila nábytek po pokoji, přestavila květiny v okně, přistavila židle k posteli«, ale chceme-li výslovně vystihnouti mnohost děje (zvláště směřuje-li k většímu počtu předmětů) a délku jeho, řekneme spíše »odstavěla, rozestavěla« atd. Kde je předmět jediný, najdeme složeninu se staviti: »odstavila, přistavila hrnec, přestavila květinu, přistavila židli«. Na př. Zd. Rón (Za člověkem, v Bibl. Zeyer. 26) způsobem v lidové mluvě obvyklým správně rozlišuje obojí tvar ve větách »stará Lištice … roští nalámala, vodu přistavila« 55 — »aby vodu přinesl, na kávu hrnečky přistavěl« 18. Jsou to jemné rozdíly, ale pozoruhodné a v řeči venkovského lidu nepochybné i zřetelné, ale jistě tak jemné, že možnost dvojího tvaru také pomáhala k matení obou sloves. Tím více, že obojí tvary zněním splývaly, na př. v ozn. způs. (rozestavím atd.) i v slovese opětovacím (rozestavovati).[5] U složenin s významem »budovati« tohoto rozdílu nešetříme, patrně proto, že představa budování sama sebou je v našem vědomí výkonem trvalým a složitým; o odchylce v tvaru a představě »postaviti budovu« jsme se zmínili.

---

[1] Stavení s významem »budova« je, co bylo budováno, ne co bylo vybudováno; srv. jména předmětů a vykonaných prací, jako psaní, malování, vyšívání a p.

[2] Je možno, že Chelčický ještě říkal s významem nevztahujícím se k budování stavěnie, zastavien (srv. stavín v bibli Kral.) toto se zdloužením koncovky, jako snášien, dopauštín, smáčín u Gebaura, Hist. ml. III, 2, 334; nestejnost tvarů zastawín, zastawen snad ukazuje, že tiskař tápal mezi starým zastavien a svým zastaven.

[3] Stawiti v. stawieti v rukopise z 15. st. (Č. mus. fil. 5, 286) je spíše doklad písařské nepřesnosti (srv. t. 2, 427) než důkaz, že se již tenkrát říkalo staviti m. stavěti. U Dalimila (8, 9) čteme v rkp. cambridgeském »chtiece (dívky) své řeči užíti, jěchu sě (= jaly se) hradu staviti«; zde, jak se nejednou stalo, písař napsal nesprávný tvar pro rým, který býval u staročeských básníků dosti volný. A i v dokladech Jungmannových netěžko viděti, že rozdíl obou tvarů mu nebyl úplně jasný.

Něco dokladů matení obou sloves je též v Gebaurově slovníkové látce, do níž jsem mohl nahlédnouti v slovníkové kanceláří Č. akademie, kde nyní jest uložena; je ovšem nesnadno rozeznávati, co z takových dokladů padá na vrub původních spisovatelů, co na vrub jejich opisovačů (i chyby opisovačské ovšem svědčí aspoň jistou měrou o klesání mluvnického citu). Tak na př. čteme stawenie m. stavěnie (patrně zase s významem ‚stavění se, dodávání si vznešeného vzezření‘) v Ezopu rkpu Baw. 2156, v téže větě (vyššiemu stavění hlubšieho krumfeštu [= gruntu, základu] jest třěba) u Štítného jeden rukopis (Štít. Vyš 55a) má stawyeny, druhý (Mus. 104b) staweni, v rýmu jako u Dalimila místo stavěti čteme staviti (Kat. 441), místo správného stavenie s významem ‚arrestatio, zadržení (dlužníka nebo vinníka)‘ jednoho starého rukopisného slovníku jiný má nesprávné stavěnie (k významu srv. dále § 6) a pod. Mnoho takových dokladů však ani v Gebaurových sbírkách není.

[4] V slovenštině, která přece liší slovesa stavät (= stavěti) a staviť velmi určitě, čítám složeniny se staviť, kde bychom čekali podle českého zvyku, zaručeného doklady starými, spíše stavät. Na př. »múry (zdi) sú vystavené ‚na mrtvo‘, t. j. bez vápna« Kukučín 4, 180, »dom prestavil (Zandome) takrečeno do základov« 5, 106.

[5] S předložkou roz- bývá ovšem na venku slýchati i původní tvary bez vsuvného e (rozstavěti, rozstaviti, rozstavovati).

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 1, s. 1-8

Předchozí Oprava

Následující Jich — jejich