Časopis Naše řeč
en cz

O českém jazyce

Quido Hodura

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Fr. Trávníček, O českém jazyce. Lidové university sv. XI. Melantrich, v Praze 1924. Str. 120. Za Kč 7.50.

Trávníčkova kniha vznikla na popud Lidové university jako příručka populárně vědecká. Promlouvá o českém jazyce v sedmi kapitolách. První, ze všech nejobsáhlejší, zabírá přes polovinu knihy a jedná o českých nářečích, to jest stanoví jejich hranice, uvádí jejich jazykové znaky a připojuje ukázky.

Nářečí v Čechách se dělí na čtvero: nářečí středočeské, východočeské, jihozápadní a českomoravské. K východočeskému se druží kladské a podkrkonošské. Znaky nářečí středočes. jsou: za ý je ej (dobrej); místo o je na zač. slov vo; m. ú je ou (ouřad), sh se vyslovuje sch (schon); nom. pl. u adj. je ý pro všecky tři rody (velký jahka); instr. pl. místo -i, -y, -ami, -emi -ama, -ema; gen. pl. má -ch (věcích atd.), gen. sg. neuter m. -ího (zelího), 4. p. pl. u mužských o- kmenů je roven 1. p. (udělají z nás mrzáci); za i a í sloves je u, ou (češu, češou); l v příčestí se vynechává (nes), musiti š za s, krýti kreju, příč. trpné má tvary na -íno, -ýno za spis. -eno (zametýno), rodinná podstatná jména a přivlastňovací mají -ovic (Novákovic). Mluví se tak v Praze a okolo Prahy.

Nářečím východočeským se mluví v území, jehož hranice jest na záp. od Kláštera u Mnichova Hradiště (Klášter je východočes.), na východ od Mnich. Hradiště (to je středočes.), Nymburka, Poděbrad, Kolína a Týnce, Kutné Hory, Čáslavě, na záp. od Chotěboře, na vých. od Něm. Brodu a odtud k Vojnovu Městci, Borovnici a Korouhvi u moravských hranic. Za hranicemi republiky mluví asi 5000 ob. tímto nářečím v býv. hrabství Kladském u Náchoda, v t. zv. Českém koutku. Vedle mnoha společných znaků s nářečím středočeským má tyto znaky zvláštní: u za v (kreu atd.); e za ě po retnicích (behat atd.); i, í m. ji, jí (iskra, íst); ej za í (ulicej, cejtit …); -oj m. -ovi (synoj); sklo[301]ňování hoši, hošů, hošům atd.; v příč. min. -al za -el, v inf. -at za -et (ležal, ležat).

Kolem Hořic a Hradce Král. se vyslovuje na konci znělé d, ď, z, ž (had, ne hat); místy za nn je dn (padna); d, t za b, p (holoude = holoubě, tena = pěna); chytří za chytřejší.

Kladské nářečí má t. zv. obalované l: kořauka, odpočau si, vyslovuje dvojí nn (panna) a má hlavně spolu s podkrkonošským nářečím er (ir, ar), el (il, al) za samohláskové r a l (smerť, deržať). Podkrkonošské nářečí, které má také kořauka atd. za kořalka, má v inf. m. -t, a kdysi mívalo bul za byl a su za jsem. Podkrkonoším se rozumí pruh kolem Vysokého na sev. k Příchovicům a Držkovu, na západ k Semilům a na vých. k Vrchlabí.

Nářečí jihozápadočeské (jihočeské) zabírá české západní Čechy a celé jižní Čechy. Hranice jde od Kralovic sev. od Plzně k Rokycanům, Písku a odtud přímo na východ až k moravským hranicím. Doudlebské nářečí sahá na sever k Budějovicům, Lišovu a Třeboni. Na jihozáp. a záp. od Domažlic je nářečí chodské.

Znaky společné nářečí vých. a střednímu jsou: ej za ý, i (jen v chod. je yj); vo m. o (jen doudl. je oko, okno …), i a í za ji, jí na zač. slov, -oj m. -ovi (místy -ov: bratrov…); meju atd. (doudl. myju).

S východ. nářečím má jč. nář. společné ir, il za r, l; (nebo -ti) za -t bývalo jen na Volyňsku a dodnes je v okolí Husince. Sousedé i vlastní příslušníci nazývají toto nářečí titácké. Rodinná podst. jména mají příp. -ojic, -oje, -ouc (Novákojic, tesařouc …).

Zvláštní jihočeské znaky jsou: za bi, pi, mi, vi, fi je bji(bjič…), místy bi, pi…, bje, pje… (slepjece…); za sykavky před sykavkami je j (přej sto let atd.) [tato zvláštnost není na Chodsku]; podobně za ďt, ťt, dd, dt, dť, dď je jt (chyjte ho…); místo d bývá často r (děrek); vsouvá se j mezi samohl. a souhl., zvláště měkkou (pojejď); hiatické h: hale; 3. pl. má -om na Chodsku (chlapom…) a jinde -um (holubum…); vzel, začel, těl m. vzal atd.; som nebo sim za jsem (odtud Simionáci); odchylky v kvantitě: káše, douha (= duha), rejba, pína (pěna), chláp, kráj, náše; se všech strán, vajíc, vovíc, vrát (v gen. pl.), ležít (inf.), trpíl; naopak je samohl. krátká v tvarech nest, pect, krajec, zajic, vuz, rodiču (2. pl.), pánum, mládi, kravach, hadi jazyk, nejhorši věc, hezke děvče, v hustem lese, prosim, řikaji.

V Pošumaví bývá zvláště v měkkých slabikách a za e: čalo, včala; ja za a (holoubjátko). V chodském nářečí je ú za ou (kúsek), yj za ý (dobryj). Na Blatech bývá dlouhé r: tŕhat a pod. [302]V doudl. je na konci b, d, v, z, ž, ne p, t, f, s, š (vůz, ne vůs). Kolem Stříbra, místy na Chodsku a Doudlebsku se dochovalo tvrdé l: šły, był, tłustej… Doudl. je mjel m. mněl, kf, tf za kv, tv (kfět, tfuj), 4. p. jedn. stř. zní je m. obecného ho. Chodové říkají bul, slovou proto Buláci. Dnes je bul vzácné. Místo abych, abychom bývá ach, achme, jách (já bych), dych (kdybych), mychme (my bychom). Imperativy sloves 4. tř. s kmenovou souhl. s, z, st, zd a zn mají š, ž atd. (noš, pušť, myšli, ježdi, blážni).

Nářečí českomoravské je název Hoškův, obyvatelé sami si říkají Horáci. Tímto nářečím se mluví kolem Bystrého, na severovýchod a jih od Přibyslavě a kolem Polné. Nářečí toto je přechodem od nářečí moravských k českým. Z moravských nářečí jsou zde nepřehlasované koncovky ve skloňování kaša, 2. p. chlapca, vejca, leža (= leže), ke křížu, v nedělu, ju, našu, pod vesnicou, našou, slepicám, slepicama atp. Vedle toho jsou však také tvary přehlasované, české: duše, toho muže, ke kříži, s ní, slepicím, slepicema. Toto střídání je velmi rozmanité: některé vesnice mají častější tvary nepřehlasované, jiné přehlasované. Některé osoby užívají častěji tvarů přehlasovaných, jiné nepřehlasovaných a konečně i táž osoba užívá někdy tvarů přehlasovaných, jindy nepřehlasovaných.

S moravskými nářečími společné je ještě krácení: psat, vest, bit, jama, březa atd.; konc. -a v gen. vzoru dub (u duba), skupina souhl. šč (ščestí atd.) a konečně bja, pja (říbjata, poupjata).

Znaky společné s českými nářečími jsou: i, ý za é; ej za ý, í; vo za o; sch za sh; vojáci ve 4. p. mn.; i m. ji (jen někdy); hiatické h (harest); ď — j (hlejte); šs = js atd. (vezmej si to); hoši, hošů…; kreju…; su (= jsem); dat. sg. -oj; dat. pl. -om (přátelom). Ale také se říká jinej, ucho, vezmeš si, hochů, myju, sem, psovi, rodičům nebo rodičum.

Znaky vlastní jen nářečí českomoravskému jsou: změna ť v c v imper. sloves na -iti: chycte, placte, vracte; ť za c a ď za z mají slovesa hádět m. házet, doplátět m. doplácet; konc. -eň je m. -na: kováreň nebo také kovárňa; příč. min. č. má buď -l nebo -il (-yl), nebo se -l vynechává (nesl, nesil, nes).

Nářečí na Moravě se dělí ve čtyři skupiny: moravsko-českou, hanáckou, slovenskou a lašskou.

Nářečí moravskočeské zabírá pruh na severozápadě a celý západ moravský, pokud je český (Žďár, Nové Město, Bystřici, Třešť, Telč, Dačice, Jemnici). Znaky společné s nářečími českými jsou: ej za ý (místy yj) a za i (jen po souhl. s, z, c, š, ž, ř a l); u za v (zrouna); dn za nn (padna); bji, pji, [303]mji, vji za bi, pi, mi, vi (jen v jižní části); jt, js za ťt, ďt, ťs (hlejte, vraj se = vrať se také jen na jihu); za sh je sch; b, d, v jsou na konci znělé (dub, ne dup atd); -oj je m. -ovi; velký je pro všechny tři rody; kováreň atd. m. kovárna; raci ve 4. p. množ.; kreju, meju; -ají zní -aj (povídaj); za -ejí je (žáci umí, hází); příč. na -íno (spravíno); proš, noš atd. (ne všude); příčestí min. řekyl; na Dačicku, Telečsku a Třešťsku jsou tvary řeklu, vedlu (= řekl, vedl), na Jemnicku je řekl, řek, zřídka řeklu; dále tu bývá li za l a yr za r (vlik = vlk; vítyr = vítr); abych = ach, kdybych = dych, že bychom = žechme (v sev. části a na Jemnicku).

Znaky známé z Čech, ale vyskytující se i na Moravě, jsou: i, ý za é, vo za o, hu, hou za u, ou (u Jemnice vesměs a v sev. části někdy); sem, častěji su m. jsem; slovesa na -dět, -tět m. -zet a -cet (hádět, vyplátět, ale ne všude).

Znaky společné s jinými moravskými nářečími jsou tyto: koncovky -a, -u, -ou za -e (ě), -i, -í (duša, dušu, dušou atd.); kolem Dačic, Telče a Třešti jsou konc. -e, -i, -í; inf. na -at za -et (ležat), ale zabíjet, házet, kácet; šč za šť (u Dačic, Telče a Třešti je šť); za ba, bá, pa, pá je bja …; krátké samohl. v jama, brat (= bráti), pit, šit atd.; gen. duba; r za y místy na Bystřicku (prtel m. pytel). Tato zvláštnost se v čes. jaz. jinde nevyskytuje.

Nářečí hanácké zabírá střed Moravy, celý sever a západní část jihu až k pohraničnímu pruhu německému. Jméno Hanáci se vztahuje obyčejně na Moravany kolem Vyškova, Prostějova a Olomouce; nářečí hanácké zahrnuje však oblast mnohem větší, jak shora udáno. Celé území hanácké má tyto znaky: ó za í (starší ú): slepicó, s ňó, dělajó; ó za ou: sód, budó; é za ý: stréc; é za ej: véce; šč za šť; bja… za ba…; krátké samohl. v klada, brať; u nebo o místo i v koncovkách: slepicu(-o), ke košu(-o), na polu(-o), piju(-o); také uvnitř slov: břuch (břoch); i (í), y (ý) za é: dýšč, dyšč; dobrýho, dobryho.

Znaky, které se vyskytují jen na části hanáckého území, jsou: a za e v koncovkách (lavica) je skoro v celém hanáckém nářečí, jen u Litovle, Jevíčka a Zábřeha je e (lavice atd.). Ale i tu bývá a v přechodnících: leža, kleča atd. Vždycky je e v kuře, tele, holóbě, se a j. Hláska e za y a o za u (reba, dob) nebývá na Zábřežsku, Slavkovsku, Bučovicku, na vých. vedle slov. nářečí a na záp. vedle mor.-čes. nářečí; e za i je skoro veskrze po s, z, c, š, ž, č, l a ř (sela); i spojka i zní e; v skloňovacích koncovkách je někdy i, někdy e: chlapce bele na pece, ale místy drátaři, ano i po c: vojáci; v Zábřežsku a sev.-záp. části, která přiléhá k sev. pásu nářečí moravskočeského, je vůbec jen i; vý[304]slovnost e za i je někde stejná jako u e jiného, místy však je jiná; é za í je nejhojnější po s, z, c, š, ž, č, l a ř; někdy se i krátí, na př. obili, střileť, vozim; jindy zůstává í: boží, zlí lidi; výslovnost é za í je v růz. krajích různá. Hláska v a h před samohl. na zač. slov bývá nejčastěji v nářečí horském, na př. holica (ulice), vuku (oko); toto v a h je řídké na severovýchodě hanáckého nářečí, v sousedství slovenského nářečí. Zpravidla je v před o, které nevzniklo z u, a to i mimo nářečí horské: voko, vokno, ale o vás, óterý (u vás, úterý). Za ji, jí je i, í (iskra). Vynechávají se samohlásky v slovích lst (= list), lpa, modlt se, tř, ďdek, jst, Čch za list, lípa, modlit se, tři, dědek, jíst, Čech atd. (v sev. cípu hanáckého nářečí od Zábřeha na sever, na Krumlovsku, Znojemsku, Velkomeziříčsku a Třebíčsku). V severovýchodní části mimo nejbližší sousedství s nář. slov. se vyslovuje u za ů (muj) a i, y za í, ý (řikat, dobryho); dosti je rozšířeno prodlužování samohl. v příčestí min.: vulál, vzál, píl atd. Znělé se často vyslovují na konci slov (dob, vuz). Hláska u za každé o je na Brněnsku, Blanensku a Boskovicku (dubré, duba, vut tebe), t. j. v nářečí zvaném horské. Dále bývá často -om za -ům (3. p. mn. č.): chlapom; inf. na ť, na př. brať, proseť; kf, tf a sf za kv, tv, sv (kfět, sfět, tfuj); výslovnost dvojího nn (panna); jt za ďt, ťt; impt. vrac, mlac, plac; ň v deň, kameň…; fem. tá, tó (= ta, tu); příč. bez -l: řek; tvary vizu(-o), příč. šíl, šil; -my za -me (volámy); přívěsky -ová, -ka, -káj (skrzevá, semka, semkáj); příslovce fčil, fčel, fčilka, fčelkáj, čil, čilka = teď.

Nářečí moravskoslovenské je na východě a severozápadě Moravy a jde až k zemským hranicím. Na severu sahá k Drahotušům, Hranicím, Jičínu, nedosahuje Frenštátu. Na západě a jihozápadě sousedí s nářečím hanáckým. Hranice jde zhruba od Drahotuš k Lipníku, Kelči, Bystřici pod Hostýnem, Holešovu, Kroměříži, Zdounkám, Střílkám, Koryčanům, Kloboukům a Hustopeči, kde se začíná již kraj německý. Toto území je jednotné jen ve smyslu jazykovém, jinak jméno Slovák má význam mnohem užší. Obyvatelé kolem Vsetína, Liptálu, Hovězího a Vyzovic (krajní body: V. Karlovice, Rožnov, Val. Meziříčí, Loučka, Fryšták, Zádveřice, Vlachovice a Štítná) se zovou Valaši. Obyvatelé úzkého pruhu hraničícího s hanáckým nářečím — na severu se začíná od čáry vedené na západ od Napajedel, na východě jde až k řece Moravě, na jihu a jihozápadě k Uh. Ostrohu, Čejči, Čejkovicům a Bilovicům — jsou Doláci nebo Zámoravčíci. Od nich a Valachů na jih jsou Slováci. Pro menší kraje jsou ještě názvy: Záhořané nebo Zálešáci [305](Uh. Brod), Podlužáci (Lanžhot). Obyvatelské názvy jsou Slovák, Slovenka, slovenský, Slovensko. Slovačka, slovácký, Slovácko jsou názvy literární na označení moravského Slovenska na rozdíl od Slovenska uherského.

Celé toto nářečí se liší od hanáckého tím, že nemá e, é za i, y, í, ý; o, ó za u, ou, í. Má však ú za každé ou a částečně za í; -a v koncovkách je skoro veskrze: naša slepica, ano i kuřa, tela, prasa (jen místy kuře, tele), mňa (= mě) nebo ňa, ťa, sa.

Za í z á je častěji í, é, řidčeji á: do náručí, do zelé, do zelá, ležá (oni leží); za i, í, z u, ú je v konc. veskrze u, ú; za ě, e, í z a, á a za i, í z u, ú uvnitř slov jsou dílem tvary nepřehl., dílem přehl. Za i z ie je i (vira); za í z é je é, jen v sousedství hanáckém í, ý; za ej je aj (daj). Hláska l je dvojí, buď tvrdá a měkká, neb tvrdá a střední, neb střední a měkká, jen místy je l jediné; někde se ł obaluje v u; r a l bývá dlouhé (vŕba, sĺnečko); l, r je za čes. lu, er: chlp, žrď (= chlup, žerď) nebo chup. Za šť je šč; za z z dj je dz (hádzat). Samohlásky slov jama, brat atd. jsou krátké; také jsou krátké slovesné tvary: dávam, slyšim, žebram; před j je samohl. dlouhá: kójit (sr. stóji); v Podluží je dlouhý imper. uváž. Na konci slov je znělá výslovnost. Spodoba se děje u větším rozsahu: kubme, chlab ani sa nehýbal, zaz má, čežme, tludžme, g městu, vytřískad oči. Konc. (vedlé -ové, -i, -í) v 1. p. č. mn. chlapé; -om, -och m. -ům, -ech (méně -ích, -ech, -ách); místo 4. p. mn. č. bývá 2. p. (mám bratrů); infinitivy jsou na i -t; 1. os. sg. na -u: mocu (motať); 3. pl. má kanc. -í, -á (-já) -íjú, -íja (leží, ležá, ležíja); přech. na -a, -aci: leža, vylezaci; příč. min. č. -l, -el, -lu (nesl, nesel, vedlu); m. -ovat bývá -úvat (čarúvat); ve valašském nářečí je přízvuk na předposlední slabice jako v polštině.

Nářečí u Kelče je také přechodem mezi hanáckým a slovenským nářečím; jeho ej (han. é je z ej) za í, ý a ou (han. ó je z ou) za ú ukazují k hanáčtině, é (chléb) a 3. mn. č. -á (ležá) k slovenštině.

V Bystřici pod Hostýnem, v Holešově a Kroměříži je nářečí také v podstatě slovenské (je zde ú a ý, í, ej, nikoli é: strýc, psík, dej). Přerov, Lipník, Val. Meziříčí a Krásno mají krátké samohl. a přízvuk na předposlední slabice.

Zvláštní celek činí 17 vesnic na severovýchod od Strážnice: Radějov, Malá a Velká Vrbka, Kuželové, Lipov, Louky, Velká, Javorník, Nové Lhotky, Súchov, Blatnička, Boršice, Březová, Olšovec, Strání, Bystřice a St. Hrozenkov. Na záp. od Napajedel je ještě osmnáctá vesnice Halenkovice. Zvláštní znaky této sku[306]pinky jsou: za ř je r (v Halenkovicích ř); 1. os. č. j. má -em místo -u, -i (veděm); za é a í z é, ie je místy í, místy jé (ljéto); po retnicích je e za ě (bež); za ů je ó, vó: dvór, kvóň; de, te, ne se vyslovuje dě, tě, ně; za bývalé dj je tu někde dz; za ň, ď, ť je n, d, t (dedyna); v 7. p. sg. bývá -om (celacom = teletem), v 1. p. mn. č. bývá -ovja za -i, -ové (svedkovja); dále je s místo š ve slovích: o muse (od moucha), dlouhá samohl. v gen. pl.: hláv a v nom. pl. perá; vedle sem je su, som; příč. min. č. je -l, -u, -el, -ol (nésl, nésu, nésel, pásol).

Nářečí slezskému se říká lašské. Obyvatelé nazývají svůj kraj místy valašský, místy si říkají Moravci. Patří sem část Moravy v cípu mezi Opavskem a Těšínskem (Frenštát, Frýdland, Štramberk, Příbor, Místek, Brušperk a Mor. Ostrava), pak Slezsko a Hlučínsko.

Společné znaky celého nářečí jsou vesměs krátké samohlásky; přízvuk na předposlední slabice; a (ja) nebo místy o za e, ě, i (jahňa, piasc = pěst, 2. p. muža, zelo = zelí, božo muka, 3. mn. chodzo = chodí, trpja = trpí); u za i, í z u, ú (lud, moju dušu, kryju); u za ou; ně za ne, kdežto de, te se vyslovuje bud dě, tě (Frenštát, Štramberk, Příbor) nebo dze, ce (jinde); dále je dz za z z dj (cudzi); šč za šť; c, dz za ť, ď: cežky, zedz = těžký, zeď (skoro všude), a vyslovuje se skoro jako č, dž (ć, dź v písmě); s a z se vyslovuje měkce, psáno ś, ź; r, l = er, el (Peter, mohel); l je tvrdé a střední; 2. p. je duba a p.

Drobnější znaky jsou tyto: le je za li, lé: obile, mleko; za ej je aj (daj), za ř je r; v jižním Těšínsku je zdvoj. nn: panna; 2. mn. u životných jmen má někdy platnost 4. p. (pozval susedov); v 6. p. mn. č. je -och (synkoch); neutra mají -o m. -e: mořo; ku je častější než v češtině: ku mně, ku němu, ku tobě; příč. min. má -el nebo -ul m. -il: potřel, bjul (= bil); 7. p. sg. mívá -u, -um: s tum rybum.

Zvláště význačné znaky mají dvě části lašského území: jižní Těšínsko na sever až po Frýdek (hornoostravské nářečí podle říčky Ostravice), jehož zvláštností jest o (před m, n je u) za spis. á í (mroz = mráz, 3. mn. noso = nosí, barun = beran) a i za ě, e v zavř. slabikách (bih, běhu; hniv, jid, zavřil) a Opavsko. Tu je v několika vesnicích za e po měkkých souhl. o: šost, našoho, pečoš, třoci (třetí), veďo (=vede). To je nářečí severoopavské.

Nářečí na Slovensku se dělí ve tři skupiny: západní (v stolici bratislavské, nitranské, trenčínské), střední (v býv. stol. oravské, liptovské, turčanské, zvolenské, tekovské, hontské, [307]novohradské, gemerské) a východní (v stol. spišské, abaujské, zemplinské a užhorodské).

Všechna slov. nářečí se liší od jiných českých tím, že nemají ř a že mají v 1. os. jedn. -em nebo -jem za -u, -i.

Jiné společné znaky, které však jsou i jinde, mají tyto: ú (ve vých. nářečí) za ou a aj za ej. Dalších pět znaků se vyskytuje ve všech slov. nářečích, ne však veskrze, a to: nepřehl. a (ja), á (já), nepřehl. u, ú nebo ju (psáno ve slov. iu), dvojí l (buď tvrdé a měkké nebo střední a tvrdé, místy je jen střední), dz z dj, som = jsem (záp. slov. má také sem).

Ze západní slovenštiny známe lépe jen nářečí od řeky Moravy na východ k Malým Karpatům, na sever ke Kútům, Stráži a Senici, to jest záp. a jižní část župy bratislavské.

Toto nářečí má shodně se spisovnou češtinou i za starší ie (hnízdo), ů za ó (kůň), ě po retnicích (běžat, na mapě …); inf. na -t. Hlásky a, á jsou dílem nepřehlasované, dílem přehlasované (jastráb, duša, sádzám: pět, prítel); za čes. spis. é, i ze staršího é je é (chléb); mě se vyslovuje jako mje (mjesíc, mjech); slabiky de, te, ne se vyslovují tvrdě jako u nás; za št je šč; za ď, ť je c, dz; tvrdé ł se vyslovuje skoro všude jako u a lu, lú = u, ú (hoúb); na konci slov se vyslovují znělé souhlásky; r, l je i proti českým tvarům se samohl. (štrk štěrk); slova klada, dat mají krátké samohl.; příp. -aní má krátké a (kopaní); imper. mívá délku: chráň; v 3. a 6. p. jedn. č. u podst. jm. r. ž. se mění k v c, h v z a ch v š (v ruce, noze, streše); v 7. p. m. a stř. r. je -em (dubem, morem); životná podst. jm. mají v množ. č. 2. p. místo 4. p. (má psů); v 3. p. pl. u podst. jm. m. r. je -om, zřídka -ům, v 6. p. je -och, také -ech, -ích; v příč. min. č. bývá -eu, -éu (védeu, vedéu).

Střední slovenština je dobře známa ze spisovného jazyka slovenského. Hlavní její znaky jsou ie za čes. í z ie a za é (viera, chlieb), e po retnici místo ě; za ů z ó se píše ô a vyslovuje uo, vo neb ó (kôň); a, á zůstává nepřehlasováno (kňaz, moja duša); za a z ę je po retnících ä (vyslovované jako široké e): mäkký, pamäť, svätý (ať má čeština e, ě nebo a); za čes. á je ia po měkkých, někdy i po tvrdých souhl.: čiara, siahať, vzdialiť sa; za č. e z jerů je v slov. někdy o, a, á: dobytok, daska, chrbát, ale také ten, sen jako v češtině; za ro, lo na zač. je ra (rá), la: rostlina, rázvora, lakeť; šť je jako v č.; d, t, n se vyslovuje před e z pův. jeř nebo e jako ď, ť, ň (nesete vysl. něsetě, vedete vysl. vedětě); r, l je i za čes. r, l se samohl.; jama, brať, kopanie mají krátké a; druhá dlouhá samohl. se zpravidla zkracuje: bývam, krásnemu, vládnuť; 1. pl. neuter má konc. -á, -ia: stá, slová, [308]srdcia; v 2. p. je u všech subst. délka: hláv, žien, sestier nebo sestár, okien; imper. má také dlouhou samohl.: chráň; v v zavř. slab. se vyslovuje jako u: stau, brau, Slovákou (= Slovákov, 2. p. mn. č.); v 7. p. za -ou, -í (starší ) je -ou: rybou, našou; v 3. a 6. p. jedn. č. u subst. ž. r. se nemění k v c, h v z, ch v š: k ruke, nohe, streche; v 7. p. j. č. je -om za -em; 1. p. pl. v m. r. má vedle -i také -ia, -ovia: Moravania, kmotrovia; 4. p. živ. subst. rovná se 2. p.; v 6. p. je -och za -ech, -ích; v 7. p. je -mi, -ami za -y, -i; budoucí čas se opisuje pomocí idem: idem písať (vedle budem písať); v příč. min. č. je -ol: viedol; za čes. pro je pre (preto, prečo).

Jiná střední slovenská nářečí se liší od spisovného tu více, tu méně. V gemerské župě bývá (přehlasované e; ä i jinde než po retnicích (ležeť, dušä). V Gemeru a Oravě je dlouhé ä (jädro); v Gemeru je za ę veskerze e nebo je (kleknút, kure, 3. pl. tešje); za čes. ů je v Gemeru ua, va, a (chuadzä = chůze). Vedle nepřehl. u, ú bývá přehl. i, í (cidziho); za y je e, za ý pak ej (do vode, tejžděm); de, te, ne bývá také tvrdé: za ď, ť je dz, c nebo dž, č (cichý čichý, chodzic chodžič); v 3. a 6. p. j. č. se souhl. k, g, ch mění v c, z, s, někde v š (v muse nebo v muše); ve většině středních nářečí jest Česi, ale v Gemeru lenoši; neutra mají v pl. -ia (znameňja); za spis. dobré, dobrého jsou lidové tvary dobruo (to je dobruo), dobrjeho, dobrjemu; vedle (= jsou) bývá jesú a sa; přízvuk je většinou na první slabice, místy však, zejména v Dolní Oravě, je přízvuk na předposlední.

Východní slovenština nemá vůbec dlouhých samohlásek (kral, dobra žena) a má přízvuk na předposlední slabice. Ode všech českých nářečí se liší tím, že nemá slabikotvorné r a l, nýbrž vždy jen r a l souhláskové s průvodnými samohláskami e, i, a, o, u (terhac, jabluko, polny, pulny, zarno).

Jiné její znaky jsou: vedle nepřehlas. a je někdy e (čeledz); za byv. ę je a, ja, e: zac (= zeť), pjaty (pátý), dzevec (= devět); za býv. ó je dílem u, dílem o (buh, vuz i voz); za čes. i z ie a é je i, e, je (bily, dzevka, povjem); za jery je e, zřídka o; na poč. slov není nikdy ra, la, kde má čeština ro, lo; ne se vyslovuje ně; de, te se vyslovuje dze, ce (dzeň, ocec); za ť, ď je c, dz nebo č, dž; s a z se vyslovují šeplavě (śestra, źima); za šť je šč; v 7. p. je -om i -em; v 7. p. není nikdy -ou, vždy -u (nad hlavu); v 3. a 6. p. j. č. ž. r. je častěji c, z než k, g (ruke ruce atd.); příč. min. č. zní nesol, spad; vedle bol je bul; vedle čo je jako v záp. slov. co (dačo daco, prečo preco).

Kapitola II. a III. pokračují ve výkladech o nářečích. V druhé kapitole se ukazuje, že pestrost nářečí není od původu a že [309]původně byl jazyk český celkem jednotný. Dnešní stav je výsledkem dlouhého vývoje, který můžeme sledovati zvláště od sklonku století 13., kdy se začíná bohatěji rozvíjeti české písemnictví. Některá nářečí zachovala stav starý, zvláště nářečí východní, hlavně slovenská.

Rozdíly mezi nářečími nejsou nikterak ostré, a nářečí, která se v mnohých věcech liší, v jiných se zase shodují. Stopy původní jednoty jsou i v dnešní pestrosti v tom, jak se nářečí jednotlivá přese všechnu různost sobě podobají. Ovšem tato původní jednota nebyla úplná, byly i tehda rozdíly nářečí, ale nebyly tak hojné a pronikavé, jako jsou dnes.

K těmto výkladům se organicky připíná kapitola III. s časovým thematem o poměru češtiny a slovenštiny. Autor ukazuje, že nesmíme srovnávati jen spisovné jazyky, nýbrž že musíme přihlížeti k celému souhrnu nářečí českých a slovenských. A tu vidíme, že všechny znaky, kterými se slovenština liší od češtiny, nalézáme buď v staré češtině nebo v některém českém dialektě. Tak nepřehlasované u, ú (lud, pijú), ú po tvrdých souhláskách (múka) atd. jsou znaky, které se dají doložiti v staré češtině. Jen dlouhé l nemá dokladů, ale to je jistě nahodilé, neboť se v stč. délka neoznačovala. Slovenština se tu nejeví jako samostatný jazyk, nýbrž jako nářečí konservativní, v kterém se nám dochovala čeština, jak vypadala po stránce hláskoslovné asi ve stol. 13., 14. a na poč. 15. stol.

Ale ani tato konservativnost slovenštiny není znakem jen jejím, i pro ni najdeme doklady v nářečích českých, moravských nebo slezských. Na př. nezúžené é (chlieb) je místy i v Čechách známo (chléb), taktéž šč, koncovky -om, -och v 3. a 6. p. č. mn., som (= jsem), přízvuk na předposlední a na první slabice, odchylky v délce slabik, tvary sestár, maták (v chodštině stebál, vědár a j.). Naopak v slovenštině jsou tvary matiek, sestier, které se liší od českých jen délkou a i ta délka zase je doložena v chodském vajíc, vovíc (vajec, vovec) nebo valašském jehél, skél, ovéc. Genitiv j. č. u podst. jmen muž. na -a má v slovenštině konc. -u: sluhu, Svobodu. Tento tvar je i v hanáčtině: to je bratr našeho Peku (nom. Peka). Čes. Rataje (ort-), laň (oln-), lákati (olk-) jsou obdoby pro slovenské raz-, lakeť, lani proti čes. roz-, loket, loni (z pův. orz-, olk-, oln-), a naopak zase v slovenštině je rozdiel, rozkoš, loď. Střídnice slov. za jer o (vo, so, lož) je také doložena v českém místním jméně Třemošná vedle Třemešná; a zase naopak je v slovenštině e jako v češtině v slově teraz (= nyní). Také rozdíl pre- m. pro- není v slovenštině obecný, neboť západní slovenština má pro-. Podobně [310]-om v 7. p. j. č. je jen v střední slovenštině; v záp. a vých. je -em jako v češtině.

Z toho ze všeho plyne, že slovenština dobře zapadá do českých nářečí, že není samostatný jazyk, nýbrž jen jedno z nářečí, neboť není kromě pro pre a om em ani jediné odchylky, kterou by nebylo možno nalézti v Čechách, a odchylky tyto jsou jednak nepatrné, jednak nejsou rozšířeny po celém území slovenském. Nemůžeme tedy mluviti o slovenštině jakožto jazyce nadřaděném slovenským nářečím, nýbrž jen o spisovném jazyce slovenském, poněvadž je obyčejem nazývati spisovné nářečí jazykem.

Z dalších kapitol pojednává čtvrtá o názvech pro jazyk český a jeho části (hájí na př. tradičního termínu český jazyk, česká literatura pro celé území vedle úředního termínu československý), pátá o spisovném jazyce, o jeho poměru k nářečí středočeskému, které bylo nejen základem spisovného jazyka, nýbrž až dosud je mu hlavním vzorem. Zde ukazuje také na ohromnou práci, kterou stálo vytvoření spisovné češtiny po přerušeném vývoji ve stol. XVII. a XVIII., a soudí analogicky o ohromném úkolu, který čeká Slováky při dalším budování spisovné slovenštiny. V šesté kapitole, o území jazyka českého, vykládá o rozlehlosti českého území v republice i za hranicemi, jaké bylo v minulosti a jak se přibýváním i ubýváním na různých stranách dostalo do dnešních mezí. Poslední kopitola o cizích, přejatých slovech ukazuje na nejasnost hranic mezi jednotlivými slovanskými jazyky, zvláště mezi lašskými a východoslovenskými nářečími na straně jedné a polštinou na straně druhé. Polské znaky těchto nářečí není autor ochoten vysvětlovati popolštěním, nýbrž tím, že některé vlastnosti polské přesáhly tu i na území české. Pak vykládá o přejatých slovech slovanských i jiných a celou knihu zavírá vypsáním příslušné literatury.

Z uvedeného obsahu je vidět bohatost látky v knize Trávníčkově. Její aktualita je hlavně v kap. třetí, která jedná o jednotě československé. Přesvědčivost této kapitoly je podporována výklady předcházejícími, kde se popisují nářečí a dovozuje bývalá jednotnost českého jazyka. Thema o jednotnosti je příliš obtížné, aby se dalo řešiti v populární knize; přes to v Trávníčkově knize je k tomu učiněn dobrý začátek. Pro řešení tohoto problému bylo by zvláště účelné a průkazné dokazovati, proč některý z blízkých jazyků slovanských, na př. polština, je už samostatným jazykem, a užíti k tomu dokladů nejen hlás[311]kových a tvarových, nýbrž také syntaktických a lexikálních.[1] Tu bychom ovšem naráželi na zvláště citelný nedostatek monografického zpracování. Vědeckou obec čtenářskou jistě bude zajímati hlavně kap. I., kde od dob Šemberových je učiněn po prvé pokus o systematické popsání, rozdělení a rozhraničení všech československých nářečí s použitím vlastních zkušeností autorových i novější literatury dialektologické.


[1] Otázka, co je nářečí a co jazyk, není jen linguistická, nýbrž nemalou měrou i historická. Red.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 10, s. 300-311

Předchozí Zbůhdarma, zbohadarma

Následující Bílobílý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1