Listárna redakce

[Letter's to editors]

(pdf)

-

Panu K. v P. Ve větě (z »N. Ř.« uvedené) »Gebauer tyto doklady znal ne z výpisků samých, nýbrž…« není zápor položen nesprávně, neboť smysl věty je kladný (Gebauer znal ty doklady); poměr kladu a záporu jest tu omezen pouze na okolnost vyjádřenou protikladem (a tedy důrazně) »ne z výpisků samých, nýbrž odjinud« (pod. Ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem…). Bylo by ovšem možná také říci formou souvětí »Gebauer jich neznal z výpisků samých, nýbrž odjinud, neboť smysl druhé (eliptické) části souvětí jest kladný (nýbrž znal je odjinud), ale mezi obojí formou je přece patrný rozdíl výrazový, který dodává formě této i oné oprávnění. — Tvarem Nováková se v češtině označuje paní i slečna bez rozdílu (Pravidla čes. pravopisu str. XVIII) a tím se řídí i skloňování v ostatních pádech (o slečně Novákové, nikoli Novákově); rozdíl mezi tvary paní Nováková a slečna Novákova je zbytečný, na dokladech nezaložený a (jak již v Bruse matičním z r. 1877 poznamenáno) původu nového. — U podstatných (a také přídavných) jmen ze sloves utvořených zájmena zvratného zpravidla nebývá; na př. modlení (od modliti se), učení, divení, chování, narození, vyptávání, pro zasmání atp.; bývá jen výminečně, pro zřetelnost (kde by bylo možno užíti také tvarů sebe, sobě a p.), na př. takové chválení se (= sebechvála). — Byl uznán dospělým je správně pověděno; jdeť tu o vlastnost teprve se slovesným dějem získanou (v. Gebauer-Ertl, Mluvnice česká § 452). — O příd. jménech uplynuvší — uplynulý pojednal v 5. čísle »N. Ř.« dvor. rada J. Král; zvláště od sloves podmětných je zbytečno tvořiti příd. jména o příponě -ší, -vší.

Panu J. L. Vazby »dům od domu« (nikoli »od domu k domu«) i »krok za krokem« jsou obě správné; v případě, jehož se týká Váš dotaz, zdá se však druhá vazba vhodnější, tedy: veliká obruč kovová byla prohlédnuta místo za místem (kus po kuse).

Pan J. Sdlk. Přídavné jméno utvořené ze slova laň (laňka) je laní (Jungm. [192]Slov.); příd. jméno »jistý« má dvojí vazbu — »jsem si tím jist« a »jsem si toho jist« — bez patrného rozdílu významového.

Panu A. M. v Uh. O. Název »rod«, na označení rozličného poměru podmětu k ději slovesnému, jest překlad latinského názvu genus, odedávna v mluvnicích užívaného. Pro pojem, slovem tím označený, není to sice název vhodný (bývá v poslední době nahrazován slovem diathesis), ale vžil se jako mnohé termíny jiné, jejichž nepřesnosti jsme si vědomi, a každý ví, co slovem genus při slovese míníme. To platí i o českém slově »rod«; výrazy »tvar, děj, význam« a p., jež v náhradu nabízíte, nelze ho nahraditi, protože podstaty věci vůbec nevystihují a nemají nad to ani té přednosti, jaké nám pro »rod« propůjčilo dlouholeté užívání slova toho ve významu právě žádoucím. Říkáme-li ostatně »rod jmenný« a »rod slovesný«, je tím každému nedorozumění zabráněno. — Nahrazovati název »příjmení« výrazem »jméno rodové« bychom také nedoporučovali; »příjmení« je název, který se už také vžil (staré doklady uvádí Jungm.), má svou cenu historickou, jsa svědectvím původu našich jmen osobních (jménem bývalo na př. »Martin«; »Kabátník« byl pouze přídavek ke jménu, příjmení) a vystihuje zase podstatu věci správněji než název jméno rodové; stč. příjmení nebývala dlouho jmény rodinnými (vymíralať s nositelem jména) a ani dnes nejsou jimi mnohá příjmení (Jaroslav Vrchlický). Také nelze pustiti se zřetele možnost matení s výrazem »jméno rodné«, jímž označujeme na př. u israelitů jméno, které křesťané nazývají »jménem křestním n. křticím«.

Panu O. B. v L. u Plzně. Redakce »N. Ř.« má na zřeteli čtenářstvo z vrstev nejširších a zřetele toho dbá co možná i při článcích v »N. Ř.« uveřejňovaných; ale opakování základních pravidel a pojmů mluvnických, skloňovacích vzorů a podobných věcí, jaké lze najíti v každé sebe menší mluvničce, nemůže býti v programu časopisu, který si vytkl za účel vzdělávati a tříbiti náš jazyk. Přivlastň. zájmeno její se skloňuje podle vzoru pěší, a to již od 14. stol. Slovo zrcátko by se mělo podle původu svého (ze zrcadlo) psáti ovšem s d; ale u mnohých slov se ustálilo časem psaní podle výslovnosti, i píšeme zrcátko, pravítko (pravidlo), nosítko (nosidlo), parátko, jako píšeme dbáti (pův. tbáti), zde (pův. sde) atd. U podst. jmen vzoru »dub« bývají v 6. p. jednotném koncovky -ě i -u, ale jazyk se ve valné většině případů rozhodl u jednotlivých podst. jmen pro koncovku tu neb onu; jako nikdo neřekne v kostelu, nýbrž v kostele, tak také naopak nenapíše nikdo na počátce, nýbrž na počátku. Užívati koncovky -ě přes míru zvykem ustálenou bylo by strojené. Vazby: »odejel s prvním vlakem« (srov. »jel tam vozem, tramvají, dostavníkem« a významem odlišné »jel ke kováři s vozem«), a »snaže se přivykati k myšlence« (m. myšlence) jsou ovšem nesprávné.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 6, pp. 191-192

Previous Otmar Vaňorný: Vysoké moře

Next Václav Flajšhans: Naše osady a jejich jména